Začnu tím nejméně podstatným - tedy proč zrovna Q? Jak jednoduché! Všimněte si prosím, jak výrazně evokuje velké tiskací písmeno Q vyplazený jazyk. No a v tom to právě je - ti zatracení darebáci si ze mně dělají legraci!

Ale zpátky k věci. Při pokusech o výchovu svých psů (a jak nad tím uvažuji, platilo to i o Maxovi, jen jsem na to v té době nevytvořila teorii:)) jsem zaznamenala jevy, na jejichž základě mohu směle tvrdit následují: pokud při výchově a výcviku svého psa přistupujete k dotyčnému s jistým respektem k jeho psím právům a tudíž ho duševně nezlomíte, tak zjistíte, že v psí povaze a projevech existuje jisté základní množství darebáctví, které nelze žádným způsobem eliminovat.

Jeho povaha je améboidní, což znamená, že pokud na jedné straně zatlačíte na výchovu (např. divé zvěře honiti nebudeš, s kolegy psy se rváti nebudeš, bez svolení nepožádáš bábovky bližního svého...), tak se darebáctví pružně prolne do nové oblasti, kde jste ještě výchovně zatlačit nestačili, nebo kde již lekce poněkud vyšly z doby upotřebitelnosti. Ať tlačíte z kolika chcete stran, darebáctví vždy vybublá tam, kam vám už ruce, nohy či hlasivky z nějakých důvodů nedosáhly.

Sám pes za to vlastně nemůže - jistou míru bazálního darebáctví má vrozenou (různé zvíře od zvířete) a je podmínkou jeho duševní svěžesti a životního optimismu. Proto vždy stojí o to, aby je nějakým způsobem provozoval. Normální, duševně zdravé zvíře tedy bude poctivě dodržovat všechna pravidla, která nekompromisně stanovíte (může jich však být jen omezený počet:)), další sadu pravidel společného soužití potom bude považovat za doporučení, kterých se většinou drží - tedy pokud není pokušení příliš velké. 

No a někde mezi tím se budou proměnlivě objevovat ostrůvky darebáctví, drobných uličnictví, nějaké to výtržnictví, občas vybublají i různé typy klauniád, jejichž cílem je přivést pokud možno veřejně svého pánečka či paničku do rozpaků. Zkušení jedinci dokáží prohloubit případné rozpaky svých velitelů až k veřejné hanbě či zostuzení. Společným jmenovatelem bazálního darebáctví je potměšilá jiskra v psích očích, kterou vám chlupatec dává najevo, že ví, že by neměl, ale... tomuhle se milá paničko/ milý pánečku prostě nedalo odolat.

Psí existence bez prostoru pro bazální darebáctví je samozřejmě možná, zvíře je dokonale ovladatelné, chová se vzorně a bez nepředvídatelných výkyvů. Dovolím si ale tvrdit, že naprostá eliminace bazálního darebáctví bere psům ze života koření a vtip, na který si většina z nich potrpí. Naštěstí u milovaných psů k tomu příliš často nedochází.

Zcela určitě mohu potvrdit, že k tomu nedošlo ani u Nazgúlů. Pacholci jedni! Musím uznat, že co jsme začali s nápravným cvičením v rámci mnou nařízené Zvláštní školy, vylepšili své chování doslova o desítky procent. Ve většině situací poslouchají, v lese si běhají, leč nezdrhají (pravda v kritických situacích jsou obvykle na vodítku - zasloužila bych si křišťálovou kouli:)), Kazan se nevytahuje na velké psy (a pokud ano, tak s rozumem), nevšímají si lidí, když je třeba, tak chodí na volno "skorounohy", a nesnaží se sápat za dětmi do mateřských škol. Ale... samozřejmě je tu ale. 

Nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu to rovnou - rozbujel se nám tu banditismus. Kdyby starej lotr Babinskej kradl klobásy, ryby a placky, bylo by to naprosto přesné. Jen místo do Špilberku je můžu maximálně zavřít do přístěnku-psí boudy. Přitom to začalo úplně nevinně, řekla bych, takovou přímo bukolickou scénkou. Jarní slunce, moře se třpytí a vlnky olizují kamenitý břeh. Na břehu sedí kolem jednorázového grilu rodinka - matka a dvě děti. Piknik jak má být.

Po břehu jdu já a Nazgúlové, tehdy ještě před zákrokem Zvláštní školy, takže pejsci si vesele pobíhají a na mé povely reagují s oním pověstným odkladem způsobeným urychleným zjišťováním, o jakouže legraci je to hodlám připravit. Tohoto prodlení využívají děti a lákají psy k sobě. Ti se nenechají dlouho přesvědčovat. Děti milují vždy (i za syrova:)) a vůně klobás jim rozhodně neušla.

Než jsem tam doběhla, bylo pozdě. Děti nadšeně zkrmily psům svůj piknikový příděl a pokud jejich matka vztekle skřípala zuby, nedala to najevo. Ve mně pokleslo srdce - bylo mi jasné, že tuhle světlou chvilku chlupáči jen tak nezapomenou. A také že ne. Příležitostí k připomínání totiž bylo plno. Norové pořádají pikniky s fanatickou oddaností takřka kdekoliv, kde se dá v přijatelném prostředí rozdělat ohýnek nebo kam se dá umístit jednorázový gril. Naštěstí se toho moc nestalo - tehdy.

Jednak jsme byli v období povinně přivázaných psů a jednak byly snahy Nazgúlů o páchání nepravostí aktuálně zaměřeny na jezevce, takže povědomí o dobrotách avizovaných vůní hořícího dřeva nebo dřevěného uhlí zasunuli do pozadí svých chlupatých palic. Bohužel ne nadlouho. Protože se opět uplatnila ona teorie Q. 

Díky intenzivnímu výcviku stejně intenzivně podporovaném mohutným chválením a množstvím pamlsků (s pomocí JanyBa dokonce dietních:)) se jejich chování významně vylepšilo, takže bylo zřejmé, že bazální darebáctví si bude muset najít nové cesty uplatnění. A našlo - pejsci si vzpomněli na úžasnou jarní příhodu a začali krást. Kdyby aspoň kradli jen doma (jako třeba to vaflové těsto:)), ale to ne. Oni se rozhodli provozovat lupičské řemeslo tradičně na cestách, jen místo toho, aby střehli na povozy a kočáry, přepadávali piknikující lidi.

Jejich úspěchy byly různé. Vzhledem k tomu, že jsou zastánci měkčí linie banditismu, snažili se krást jen tak jakoby mimochodem - jakmile si jich lidé všimli, mizeli v křoví. Přesto zaznamenali úspěchy, což mělo za přímý následek naše omluvy postiženým. Naštěstí se většina lidí jejich pokusům smála - něco takového se v krajině plné pikniků a psů prostě stává - ale byly samozřejmě i výjimky.

Tak například když jsem byla v Praze, vzal Martin psy na vycházku na jeden divoký hřeben ležící nedaleko od našeho domu. Cestou je několik lesních jezírek, u jezírek se zase vyskytují rybáři. I byl tam jeden rybář a ten měl psa. Byl to laskavý pán, takže když měl tu možnost, hodil svému psovi rybu. Cvakly čelisti a ryba byla v tlamě - bohužel Kazanově. Martin zařval a Kazan vzorně rybu pustil.

Překvapený chudák pes si moc nepomohl - ryby se v mžiku zmocnil Daník! I zařval Martin podruhé a také Daník rybu pustil. I dostala se ryba právoplatnému majiteli, byť poněkud pochroumaná. Zatímco si Nazgúlové vesele otírali o pánečkovy nohy své pochybné chlupaté svatozáře (Hezky posloucháme, co???), ten musel strpět nevybíravé rybářovy protesty (čti nadávky). Naštěstí byly norsky, takže jim přesně nerozuměl, i když o jejich významu nebylo možné pochybovat.

Mně to provedli hned druhý den poté, co jsem se vrátila z Čech domů. Šli jsme jako obvykle nejdříve lesem, abychom se obloukem vrátili po pobřežní fjordu zpět. Netušila jsem, že by takhle časně mohl na pláži někdo být, takže jsem nebyla nijak zvlášť ve střehu. Nazgúlové cestou sekali dobrotu, takže mě dokonale ukolébali. Najednou Kazan zapnul třetí kosmickou a zmizel v křoví. Myslela jsem si, že honí vrány - bylo to na jejich obvyklém místě. Leč nebyly to vrány, byl to opět piknikový přepad!

Zařvala jsem a Kazan se vyřítil zpět ke mně. V hubě měl nějaký igelitový pytlík. Na můj druhý povel se zastavil a nechal si igeliťák vzít. K mé úlevě byl sáček prázdný. Ale než jsem si stačila oddechnout, padl mi pohled na pěšinu, na místo, kde se Kazan zastavil poprvé. Ležely tam na hromádce bramborové placky, možná tři-čtyři na sobě. Všechny v listí a všechny nakousnuté. Ach jo.

Za křovím se objevily hlavy starší a mladší ženy. Začala jsem se omlouvat, v ruce jsem měla pořád ten prázdný pytlík. Smutně se zadívaly na část svého znehodnoceného proviantu, ale jinak neříkaly nic. Připadalo mi, že jsou s tím nějakým způsobem smířené. Pokrčily rameny a zase zmizely za křovím. Tak nevím - buď na ty placky ve skutečnosti neměly chuť nebo měly doma psa... každopádně jsem byla za jejich shovívavost vděčná. Kazan si prošel prostnými (sedni-lehni-stůj), tvářil se zkroušeně, ale mě neoblafl. V duchu se děsně chechtal. 

Nebyla to poslední příhoda tohoto typu, i když zatím poslední úlovek. Kdybyste viděli, jak jsem se v sobotu plížila kolem jezera v místě, kde si lidé obvykle rozdělávají oheň! Přestože jsem ještě cítila dým, obezřetné obcházení ohniště bylo zbytečné - nikdo tam už nebyl. Rozhlédla jsem se. Opravdu nikde nikdo.

Pustila jsem Nazgúly z vodítek, na která jsem je pro jistotu při východu z lesa připnula. Potřebovala jsem, aby se vykoupali, po prolézání rašelinových jezírek měli nohy černé jak kominíci. Šla jsem na hráz a poslala jsem se je hned vedle ní do vody. Obezřele tam vlezli, ráchali se a pili. Já jsem šla dál po hrázi. A pak jsem je uviděla. Dvě dámy sedící na dece, dokonale schované pod skalním převisem. Bohužel, psi si jich všimli také a rozhodli se, že se půjdou seznámit. Sedí-li Nor venku na dece, tak je jasné, že něco jí - pravily jim jejich zkušenosti.

Jak jsou jim jinak lidé jedno, teď společně vyrazili na návštěvu. Zakřičela jsem na ně, ale marně. Zatrnulo ve mě. Vím, kolik vody do sebe dokáže nasát huňatý kožich chodského psa a v dvojím provedení... Neukradli nic, jen společensky proběhli kolem. A já jsem se omlouvala a poslouchala zlostné výkřiky. Bohužel pro mě se paní zorientovaly opravdu rychle a rozčilovaly se anglicky, takže jsem o nic nepřišla. Ach jo.

Šli jsme dál. Jako naschvál vyšly na druhý konec hráze dvě ženy se dvěma setry a s chodícím batoletem. Urychleně jsem zavolala psy, aby náhodou to malé neporazili. Navzdory přítomnosti rovnou dvou setřích fenek vzorně poslechli a nechali se přivázat na vodítko. Obě rozhořčené dámy měly celou scénku jako na talíři. Nejspíš si myslely, že jsem k nim ty psy poslala, když jinak tak vzorně poslouchají... 

Jako poslední jsem si pro vás na dnes nechala scénku, která byla tak absurdní, že se při ní ani nikdo nezlobil. Šli jsme ráno s Martinem a se psy po lesní pěšině. Najednou proti vyšla nějaká paní. Pískla jsem na psy, aby zastavili a paní mohla projít. Měla jsem však dojem, že nás vůbec nevnímá - nejspíš jí v ledvince zrovna zazvonil mobil, protože se zastavila, aby si ho vyndala.

Než stačila udělat co chtěla, ztuhla v úžasu. Ve výšce ledvinky se jí objevila černá chlupatá daničí hlava s očima jiskřícíma dychtivým očekáváním a s růžovým jazykem visícím z tlamy.

Zdvihla oči a pořádně se podívala. Najednou zavrtěla hlavou, protože vlastním očím prostě nemohla uvěřit.

Před ní seděl na zadních Daník jako černá huňatá surikata s napětím čekal, jakouže to dobrotu paní z ledvinky vytáhne. Zjevně vůbec neuvažoval nad tím, že by mohla být tak nezdvořilá a nevytáhla by něco jedlého pro malého hladového pejska. Paní byla naprosto konsternovaná. Kdyby před ní najednou panáčkoval třeba hezky učesaný pudlík, bylo by to aspoň stylové. A udělá-li cosi takového malý černý vlk...

Ten okamžik byl velmi krátký, stačilo mi přemoct smích a zavolat "Daníku padej...", aby bylo kouzlo přerušeno. Teprve poté se paniny oči definitivně zaostřily do skutečnosti. Zasmála se, podívala se po psech i po nás. Ledvinku ale radši zase zapnula a šla dál. Daník si poskočil a šel se mi lichotivě otřít o nohy. "To sem dobrej, co?" říkal mi šibalskýma očima a celé tělo se mu vlnilo pobavením. Ten prevít si to normálně užil!

PS: Podívejte se sem na fotky "zářících Nazgúlů". Vzhledem k tomu, že k nám postupuje Tma a s trochou smůly budou kolem Vánoc tři procházky z obvyklých čtyř probíhat potmě, koupila jsem pejskům reflexní vesty...