28.3.2024 | Svátek má Soňa


ROZHLEDNÍK: Jak jsme provozovali podmořskou archeologii

2.10.2014

Hovořit v souvislosti s prázdninovou příhodou, k níž došlo náhodou, jako o „podmořské archeologii“, je troufalost. Co by ale člověk neudělal pro poutavý název. Takže pěkně po pořádku.

Třetí den našeho pobytu u Jaderského moře jsme navštívili místní městské muzeum. I když  instituce tohoto druhu vyhledáváme, zde sehrála roli náhoda. Z hotelu to do muzea nebylo víc než pět minut chůze a své udělala i na české poměry neskutečná otvírací doba od 18 do 22 hodin. V osm hodin večer jsme se z vyhřátých ulic, kde se teprve začalo v obchůdcích, kavárnách a restauracích žít, rázem ocitli v chladných a tichých prostorách muzea.

Současný pohled

Letáčky městského muzea byly ve všech informačních centrech a na hotelových recepcích, nějak to ale na turisty nepůsobilo. Byli jsme ten den jediní, kdo si jako večerní program zvolil prohlídku muzea. A ta za tu „oběť“, jak se ukázalo, stála. Několik velkých místností bylo totiž věnováno starověké historii místa, kde dnes stojí hotel, v němž jsme bydleli.

Z toho, co stálo na různých informačních tabulích v hotelu, v přilehlé zahradě a na nádvoří jsme věděli, že budova má dlouhou historii. Vznikla v 15. století jako klášter a přestavba na hotel je poměrně nedávná. Ostatně hotelová část je spojena s kostelem, ve kterém se denně konají bohoslužby, a menší část areálu dosud slouží jako ženský klášter. Ovšem to, že na místě kláštera stály stavby už v 1. století před naším letopočtem, jsme netušili. To jsme se dověděli až v muzeu.

Náš hotel stál přesně na místě, kde před více než 2 000 lety vznikla velká manufaktura na masovou výrobu keramiky. Její pozůstatky odkryly počátkem 20. století sondy vyhloubené v klášterních budovách, v zahradě a v blízkém okolí. Dokonce ten dnešní most přes řeku, která se zde vlévá do moře, zde měl svého starověkého předchůdce. Ten před dvěma tisíciletími stál na stejném místě a jeho základy jsou v zemi pod pilíři nového mostu. Ve svahu byly odkryty základy malé pevnosti ve tvaru věže, která výrobní komplex chránila.

Na tomto místě stál most již před 2000 lety

Keramická velkovýroba zde nevznikla náhodou. O založení dílny se zasloužila kvalitní hlína. V blízkém údolí je pět hlinišť, kde se tehdy hlína kopala a odkud se dopravovala do manufaktury na mořském břehu. Tam se vyráběly amfory, střešní tašky a spousta další keramiky. Po vysušení se výrobky vozily cestou kolem levého břehu řeky na nedaleké místo, kde stály baterie keramických pecí. Jedna pec měla vnitřní objem 40 metrů krychlových. Vypálená keramika putovala zpět k dílnám, kde byly sklady a přístav. Na lodích pak výrobky cestovaly dál.

Zdejší výrobky se rozvážely do míst v okruhu o průměru 300 kilometrů. Prokazuje to struktura keramiky daná specifickým složením místní hlíny.

Keramická střešní krytina, ze které v muzeu postavili kus střechy, nevypadala, že je na „celý život“, ale přímo na věky. Odpovídající parametry musela mít ovšem i konstrukce krovu. Žádné dřevěné trámky, z nichž se dnes dělá většina střech, by ty precizně do sebe zapadající antické střešní tašky neunesly. Sortiment výrobků byl velký. Jeden druh keramiky byl ale převládajícím výrobkem. Takový nosný výrobní program – amfory. 

Ve starověké keramické dílně

Bez amfor by přeprava potravin na větší vzdálenosti byla nemyslitelná. Amfory byly univerzálním obalem nejen pro víno a olej, ale i pro ovoce, rybí maso a další produkty. Vyráběly se ve třech základních velikostech. Největší o objemu kolem 65 litrů, střední velikost s 25 litry a nejmenší třílitrové. 

Po vytvarování na hrnčířském kruhu a vysušení putovala amfora do pece. Pomocí moderních metod výzkumu materiálů, analýzami hlíny a keramiky se podařilo zjistit, jak takový výrobní proces vypadal.

Do jedné pece se vešlo přes 500 největších amfor. U těch nejmenších to byly tisíce. Po zapálení pece se několik hodin udržovala teplota v rozmezí 120 – 200 stupňů Celsia, pak se zvýšila na 500 stupňů a nakonec se 8 až 10 hodin vypalovalo při 845 stupních. Vychladnutí pece trvalo 24 hodin.

Dlouho se nevědělo, kde keramické pece stály. Podařilo se je nalézt teprve v roce 2006 hned vedle stadionu. V místech, kde keramiku převáželi mezi „chladným“ a „horkým“ provozem, existuje cesta i dnes. Výzkum keramických pecí trval 7 let. Nyní je místo vykopávek oploceno, torza pecí zakonzervována, zasypána a povrch pokryt fóliemi. Zřejmě se počítá s tím, že se jednou nad keramickými pecemi postaví budova a 2 000 let staré pece budou přístupné veřejnosti.

Zatím si lze odkryté pece prohlédnout v muzeu na fotografiích a na videu. Z velikosti keramických pecí si lze učinit představu o rozsahu výroby. Muselo se jednat o desetitisíce výrobků měsíčně. Počátkem 3. století zde výroba náhle končí. Trh je zaplaven keramikou z dílen v severní Africe a lokální výroba užitkové keramiky v Římském impériu nemá šanci. Severoafrické výrobky jsou levnější. A také méně kvalitní, protože se šetřilo na přípravě materiálu a při vypalování.    

Vnitřní struktura keramiky ze starověké dílny

Další den to mělo pokračování. Z moře jsme vylovili střep, nápadně připomínající materiál keramických výrobků z muzea. Pláž byla přírodní, žádný navezený písek a ten nález vypadal docela hodnověrně. Prostě nic, co by připomínalo vyhozený odpad jako kupříkladu zbytky příbojem ohlazené cihly, kus květináče nebo pozůstatky rozbité novodobé mísy. Pokusil jsem se střep na břehu rozbít kamenem, dlouho se to nedařilo a odolával i silným úderům. Nakonec se přece jen na dva kusy rozlomil a jeho struktura, jak se nám zdálo, se shodovala s tím, co jsme viděli v muzeu.

Tak jsme si začali trochu víc všímat, co je mezi kameny. Za několik dní jsme měli střepů tolik, že jsme jimi zaplnili krabici o rozměrech 20 x 30 cm. Nedalo mi to a se čtyřmi střepy jsem se vydal do muzea. Návštěvníci tam opět nebyli a slečna v pokladně se v tom nevyznala. Nicméně byla ochotná a někam zavolala.

Vzpomněl jsem si na jednu nepříjemnou příhodu, která se mi kdysi stala v brněnském pavilonu Anthropos. Dcera, která tehdy měla 8 let, si přála fotografii s mamutem. Tak jsem ji s ním vyfotografoval. Hlídač o tom uvědomil ředitelku a ta na mne přivolala hlídku Veřejné bezpečnosti. Příslušníci přijeli až na místo činu autem a běsnící paní ředitelka trvala na vydání filmu. Byla tam totiž cedule, že fotografování je zakázáno. Odmítl jsem zničit celý kinofilm kvůli jedné fotce mamuta s dítětem, několik návštěvníků se kolem mne semklo a postavili se na mou stranu. Příslušníci to pak vzdali, prý abych už ale raději nefotil, když si to ředitelka nepřeje.

Hrozivá vidina policejního zásahu a novinových titulků o Češích, rabujících na antických nalezištích, se však nenaplnila. Přišla paní, která se výzkumu starověké keramické dílny prý věnuje. Střepy si prohlédla a potvrdila, že skutečně jde o zdejší starověkou keramiku. V jedné místnosti muzea mají z takových střepů navršené hromady podél zdí a také spoustu beden v depozitáři. Celé amfory nebo amfory slepené z několika částí pocházejí z lodních vraků, na místě dílen a pecí jsou jen zlomky keramiky a pokud jde o moře u hotelu, kde byla po 300 let keramická dílna, je to místo, kde se střepy starověké keramiky vyskytovat musí.

V moři nalezené střepy keramiky

Poslední den jsem si přivstal a časně ráno zanesl krabici na pláž. Všechny střepy jsem vrátil moři. Ponechal jsem si jen ony čtyři „prověřené“ kusy, které jsem pak vyfotografoval. Ty hodinky vedle nich jsou jen pro představu, o jak velké či spíše o jak malé střepy šlo. 

K místu, kde se nacházejí keramické pece, neukazuje ve městě žádná směrovka. Informační tabule není ani u oploceného výkopu. Nikdo by nečekal, že se zde ukrývají pozůstatky antické stavby. Na první pohled to vypadá jako oprava nějakého v zemi uloženého potrubí, protože do výkopů prosakuje voda. Zřejmě opatrnost, aby nedocházelo k rozebírání cihlového zdiva a odnášení antických cihel „na památku“. Cestu ke keramickým pecím nám prozradili v muzeu. Já nic utajovat nechci, ale název města, kde se to přihodilo, neuvedu. Není to důležité. A podle fotografie je jistě někdo pozná. 

 

Foto: autor

pozn.: fotografie zobrazující rekonstrukce stavu před 2 000 lety pořízeny v muzeu z videa