20.5.2019 | Svátek má Zbyšek


ĆLOVĚČINY: Zvířata se psychicky trápí – možná intenzivněji než my

20.8.2015

Z jedné filosofující práce mladého teoretického přírodovědce mi utkvěla stať o vlastnostech, podle něho typicky lidských. Že člověk např. prožívá bolest nejen z příčiny tělesné, ale též duševní. Současně říká, že zvířata tuto schopnost, tedy cítit duševní bolest, zajisté neznají. Jejich špatná nálada že je vyvolávána fyziologickými příčinami, zatímco u člověka je i fyziologická bolest často důsledkem duševního trápení…

Hned mě napadlo,že doma nebo v bezprostřední blízkosti nikdy neměl možnost žít se zvířaty, nikdy nepozoroval trvale psa, kočku, papouška, myšky či jiná zvířata. Třebas i veliká sečtělost z dětství, získaná i z knížek pro děti, které přikládají zvířatům naivní lidské chování a hemží se líbivými antropomorfizujícími blbostmi, pomáhá zatemňovat realistické vnímání zvířat. Děti se dočtou, jak zajíci vyzráli na myslivce tím, že jim sebrali pušky, jak pašík besedoval s kozou a kocourky a jinými zvířaty na selském dvoře, jak šel kocour na vandr, jak liška chytala na ocas ryby, jak zlý vlk snědl babičku a holčičku a pak spal v posteli atd. Dětem se uzavírá skutečné pozorování a poznávání tvorů, kteří se nenarodili lidmi, a staví se jim zeď dělící je od reality zvířecí existence, neumožňující porozumění a empatii vůči zvířatům.

Za mého dětství se četla i řada knih, většinou od severských spisovatelů, které líčily život zvířat a člověka mezi nimi zajímavě a více méně realisticky. Např. indiánský autor Šedá Sova napsal hezkou knihu o tom, jak indiánský otec donesl své dcerce mladého bobra a ta s ním prožila mnoho pěkných zážitků. Thompson Seton obohatil moje dětství několika krásnými knihami. Kniha, spíš pro dospělé, Škola Malého stromu ukazuje, jak staří manželé, kteří se ujali sirotka, používali k pomoci pro přežívání v odlehlé krajině smečku psů, z nichž každý měl jinou povahu a jinak spolupracoval.

My civilizovaní lidé už odmalička vychováváme své potomky v jakýchsi, nám příjemných, iluzích o zvířatech. I když jsou mnohé potřeby a pocity zvířat čistě smyslové (bolest, žízeň, hlad, zima, horko a j.) stejně jako u nás lidí, prožívají i lásku, zlobu, něhu a utrpení jako je například osamělost, stesk, bezradnost, nejistota, nuda, úzkost, hrůza a další, jako je může zakoušet i člověk. U zvířat žijících v naší blízkosti bývají tyto pocity docela evidentní a kdybychom jim věnovali dost vnímající pozornosti, mohli bychom jim od těch nepříjemných pomoci. Býváme k nim však neteční a vychováváme druhé k nevnímání, k lhostejnosti. 

Kolikrát jen jsem slyšela, že jde „jen“ o zvířata., která jsou dokonce Bohem určena, aby člověku sloužila. Využíváme jich bezvýhradně, bez ohledu na jejich psychické i tělesné potřeby – což je konec konců spojeno v jednotu, podobně jako u nás lidí. Tvoříme geneticky jeden z článků živočišného života na Zemi jako druh, kterému říkáme s pýchou „homo sapiens“. Ale je moudré žít z vykořisťování a bezmezného zotročení jiných druhů? Je lidské svědomí skutečně jen balastem, který je potřeba odhodit, když jde o náš kořistnický zájem? Vůči zvířatům to děláme všichni aniž si připustíme výčitky svědomí. Mám před očima chovy jatečných a ostatních užitkových zvířat, lesní chovy a hony, rybaření a jeho průmyslové formy, mrzačení přírodních plemen na „líbivá“ a užitková plemena s vysokou produkcí bez ohledu na zdraví a životaschopnost vyprodukovaného plemena „kulturního“atd. 

Ale i individuální postoje... Před časem jsme se sešli jako skupina spolužáků a povídali jsme si různé humorné zážitky. Jedna spolužačka, povoláním učitelka jazyků, vyprávěla, jakou legraci zažila v zimě s domácí zabíjačkou. Prase vykrmili poblíž Brna u dědečka, ale zpracovat se mělo u lépe k tomu vybavené rodiny kdesi na Vysočině. Mrzlo, jen praštělo. Příbuzní nechtěli domácnost dědečka obtěžovat zpracováváním poraženého prasete a usnesli se, že je přepraví živé na otevřené korbě auta do oblasti Žďáru na Moravě. Mráz pod 10 stupňů, cesta trvala ve sněhu a snad i náledí, skoro 2 hodiny. Prase, vytažené z teplého chlívku stálo přivázané na korbě auta. Omrzlo, téměř zemřelo. Většina spolužáků se téhle neobvyklé příhodě zasmála.

Krutost, s níž se zachází s jatečnými i jinak užitkovými zvířaty, je bezmezná. Krávy prožijí u nás svůj život většinou uvázané a telata je nutíme rodit po dvanácti až čtrnácti měsících (kráva je 10 měsíců březí); ta se jim odejmou většinou pro výkrm na maso a matky produkují mléko pro člověka. Bez téměř každoročního porodu by mléko pro lidský konzum nebylo. Podobně kozy i dojná plemena ovcí. 

Jak silný je mateřský vztah a jaké je utrpení z odnímání mláďat je zřejmé třebas z tohoto zážitku: Telátko bylo od dobré, vysoce dojné matky a byla to jalovička. Prodali ji jako budoucí dojnici do sousední vesnice a nechali ji pár měsíců odrůst u mámy. Máma se s dcerou nechtěla a nechtěla rozloučit a tak je vzali na provaze obě do oné vesnice, tam si kupec jalovičku převzal a zmatenou mámu dopravili zpět. Té se po nějaké době podařilo překonat své upoutání ve stáji a utekla. Našla cestu ke svému mláděti a byla nalezena ve chlévě u své dcery, jak ji něžně olizuje.

Že chovatelé prasat na domácí porážku dobře vědí, že se osamělost jednoho prasete projevuje v menších přírůstcích na váze, a raději vykrmují alespoň dvě zvířata spolu, je všeobecně známé. Můj známý nám ukazoval své malé domácí hospodářství – byl to můj kolega ze školy, také aprobací biolog, a řekl: „Teď půjdeme ještě za Lucinkou, ta nás tu na dvoře slyší a už na mne čeká“. Překvapení: Lucinka byla prasátko, asi sedmdesátikilové, ve výkrmu, které bylo zvyklé se několikrát za den se svým majitelem pomazlit. Na dvě prasata neměl krmivo, tak jí to nahrazoval mazlením a rozprávěním. Lucinka přilnula jako pejsek, zdálo se, že i mnohým slovům rozumí. Říkal, že zabití, čímž výkrm vrcholí, mu připadá jako vražda, ale přece jen je to nutnost. Bez ní by nebyly jitrnice, škvarky, uzené, a to jsou veliké pochoutky… Odmítla jsem tohle pohoštění z minulého prasete s tím, že jsem vegetariánka. Kolega to přijal a jen poznamenal: „Vy nevíte, co je dobré.“

Jak velké může být duševní utrpení pejska, který pozbude svého psího druha, to jsem zažila a bohužel sama způsobila. Dodnes si to nemohu srovnat se svým svědomím. Jak jsem tak mohla podcenit žal svého malého psa? Jak jen jsem jej mohla nechávat v prostředí, kde ho nikdo neměl rád po smrti jeho táty, který se ve svých sedmnácti letech pomátl a byl agresivní nejen vůči lidem, členům naší rodiny a synovým dětem, ale i mně prokousl ruku a útočil. Tohoto svého synka, Hýtka, doslovně týral svou agresivitou, že stále krvácel a visely z něho kusy kůže. 

 Byli to psi, kteří žili venku a pelech měli společný v kůlně na zahradě. V zahradním domě bydleli dvě rodiny nájemníků. Psí táta Argon byl nejméně dvakrát hmotnější než synek Hýtek. Nevelký potomek se ale nedal a při záchvatech otcovy útočnosti neutíkal, ba stavěl se na odpor a útok oplácel útokem. Pak třebas zase spolu, přitisknuti jeden k druhému, spali ve společném pelíšku. Útočný Argon sice nájemníky neohrožoval, protože si jej nevšímali, ale zvykl si lehávat na prahu našeho zahradního bytu a nepustil do bytu ani ven mého malého vnuka. Několikrát ho kousl, příslušníky rodiny také. No zřejmě zešílel. Rozhodli jsme se pro veterinární eutanazii a autem ho odvezli na tenhle smutný zákrok. 

Hýtek druhý den začal tátu hledat. Naříkal, plakal, pátral, nepřijímal potravu, nepil, běhal za mnou a chtěl, abych se s ním mazlila. Kvílel ve dne v noci a nájemníkům to vadilo. Když jsem odjela do Brna, abych mu z psího nalezince opatřila družku, zůstala jsem v brněnském bytě přes noc a ještě jeden den. Moje dvoudenní nepřítomnost byla pro Hýtka osudná. Zmizel, nájemníci mi řekli, že utekl. Branka byla stále zavřená, a nikdo „nevěděl“, kudy nebo komu z nich utekl. Ve vesnici ho nikdo neviděl, i když ho moje okolí léta znalo. Chodili jsme totiž s oběma psy nakupovat a na procházky. Bezesporu ho jeden z nájemníků zabil a jeho rodina ho snědla. Doptáváním jsem se dozvěděla, že přinesl zabitého malého černého psa svým příbuzným. 

Nikdy si neodpustím, že jsem Hýtka nevzala ihned k sobě do brněnského bytu. Lépe bych mu pomáhala snášet ztrátu druha. Myslela jsem si naopak, že se mu uleví od trapiče a že se mi brzo podaří najít pro něho lepšího kamaráda. Proč jen jsem mu nepomohla včas?Vždyť se tolik mojí útěchy dožadoval. Myslela jsem, že se mu uleví od mučitele, a zatím byla jeho náklonnost k druhovi silnější,až k pozoufání silnější, než tělesná bolest, kterou mu silnější druh působil. Jak mylné jsou lidské soudy! Nechala jsem ho bez včasné účinné pomoci. To si nikdy neodpustím.

Eva Dobšíková Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


Z. Nelina
21:54
20.8.2015

Z. Vave
21:10
20.8.2015

L. Vaňková
20:45
20.8.2015

Z. Jenny
22:15
20.8.2015

Z. Jitur
11:59
20.8.2015

Z. Inka
12:34
20.8.2015

Z. Jenny
11:28
20.8.2015

M. Beda
10:56
20.8.2015

Z. Dalmi
10:18
20.8.2015

Z. Jovo
8:48
20.8.2015

T. Zana
8:59
20.8.2015

Z. Rpuťová
11:40
20.8.2015

Z. Lika
9:01
20.8.2015

Z. Lída
9:39
20.8.2015

Z. Dalmi
10:17
20.8.2015

Š. Matyášová
10:47
20.8.2015

Z. Vave
12:37
20.8.2015

H. Williamson
17:11
20.8.2015

Z. Matylda
18:26
20.8.2015

M. Beda
18:33
20.8.2015

Z. Velká_Kočka
12:09
21.8.2015

Z. Lika
8:48
20.8.2015

Š. Matyášová
10:50
20.8.2015

Z. Inka
8:24
20.8.2015

Z. Jenny
11:08
20.8.2015

J. Vintr
17:18
22.8.2015

Z. Xerxová
6:19
20.8.2015

Z. Matylda
14:42
20.8.2015

počet příspěvků: 28, poslední 22.8.2015 05:18