Děti stojí konečně na schodech, připraveny odejít do školy, probíhá obvyklá konverzace typu: Klíče? Nemám. Kde jsou? Na stole je penál, čí je? Podepsala jsi mi ten papír ze školy? atd. Dupot dětských nohou, prásknutí domovních dveří, zvonek: Jasně, pusťte kocoura domů. Za další minutu opět zvonek: Cože? Mýval? Jaký mýval? Kde?

Toto není hlavní hrdina, ale mládě mývala z r. 2012

Děti se běžely po vyběhnutí že dveří podívat, proč šel kocour tak neochotně na snídani a co ho u toho chodníku tak zajímalo. Slyší šramot, přicházejí ke kanálu a pod deklem kanálu černohnědá zvířecí hlavička s tmavou páskou přes oči. Když jsme přiběhli i já s manželem, pod kanálem na odvod dešťové vody ze silnice na nás poulil oči medvídek mýval. Seděl v prostoru pod železným deklem a hrabal packama do betonu kolem a do železného víka nad sebou. Vůbec se nás nebál.

Děti odveleny do školy (zase pozdě!!), já běžela pro telefon a manžel pro rukavice. Kdo z vás to má, pánové, mývala v kanále?! Chtěla jsem si chlupáče vyfotit a pak v chytrém telefonu najít ještě chytřejší informace, co s mývalem. Než jsem doběhla, manžel kanál otevřel a – mýval nejspíš kvůli strachu z hluku zmizel do útrob kanalizace. Manžel přinesl židli, postavil ji nad kanál, přehodil přes ní oranžovou signální vestu z auta, pravil: „Hlídej, já musím do práce. Až mýval vyběhne, dekl dej zase zpátky.“ A odjel.

Mýval není, fotka není, kanál bez deklu, já dočasně bez manžela, tak snad abych někam zavolala. S vidinou hasičů odchytávajících a zachraňujících kdejaké zvíře vytáčím číslo místního oddílu.

Paní na druhém konci jsem vysvětlila kdo jsem, kde jsem, co jsme viděli a co jsme udělali a „Moment, já vás přepojím.“ Několik delších okamžiků jsem poslouchala hudbu a pak se ozval mužský hlas: „... Ne, kolegyně mi nic neřekla.“ Pánovi jsem tedy vysvětlila kdo jsem, kde jsem, co jsme viděli a co jsme udělali. „Zavolejte 112, oni vám určitě pomohou. Nejspíš ne hned, ale už budou vědět, co dělat.“ Volám tedy 112, kde vysvětluji kdo jsem, kde jsem, co jsme viděli a co jsme udělali a proč volám právě na 112. „Neblokujte linku, nikdo přece není v ohrožení života! Zavolejte místní pobočku hasičů! Nazdar!“ Začíná pršet, do mě se dává zima, protože na mývala jdu vystrojená jen do kraťasů a tričíčka (a vyzbrojena telefonem) a přestává mě to bavit.

Ok, znovu místní oddíl. Ženský hlas: „Nikoliv, o mývalovi nic nevím, netuším se kterým kolegou jste mluvila. Moment, přepojím.“ Mužský hlas. Opakují POPÁTÉ, kdo jsem, kde jsem, co jsme viděli a co jsme udělali. Pán je ohromen. „Cože? Vy jste otevřela kanál? Okamžitě zavřít. Opakuji, okamžitě zavřít! Až přijedou na místo povolané osoby, zhodnotí samy situaci a mývala odchytnou, nejspíš i zabijou. To je na jejich rozhodnutí. Jak - jak ho budou hledat? Kdeže je ten mýval? Cože? Jak není? On NENÍ pod poklopem?!“ Slyšela jsem, jak se pan právě bojující s invazními druhy zvěře zhluboka nadechuje, tiší zvýšený hlas a představovala si, jak hledá pilulky na uklidnění. „Mýval je havěť. Ungeziefer! Zavřete už konečně ten kanál. Hasiči vám ani mývalovi pomoci v tomto případě nemohou. Jak že se jmenujete? Kanál zavřete! Tschüß.“

Típla jsem telefon, od kanálu odehnala kocoura nasávajícího mývalí odér a přemýšlela, co teď. Když nechám kanál otevřený, spadne tam přinejmenším náš kocour, nebo mi někdo ukradne židli i s vestou. A za případný úraz způsobený zakopnutím o víko kanálu nebo propadnutím se až na samé dno třiceticentimetrové díry v silnici budu zodpovědná automaticky já, protože už mě na městě vedou jako tu, co lehkomyslně otvírá kanály. No a mýval se do kanálu nějak dostal, snad najde i cestu ven. Ještě chvíli jsem u díry čičikala a čekala, že mýval projeví stejnou odvahu jako před hodinou, prostě vyleze, nechá se vyfotit a pak uteče. Mno, nic. Dekl je zpět.

Bydlím v Drážďanech. Dalo by se říct, že v centru. Na zahradě bojuju se slimáky zrzavými i tygrovanými, krtkem a hryzcem. Do třetího patra chodí okouknout stav oříšků na parapetu okna veverky, straky a sojky. Prádlo věším za zpěvu pěnice černohlavé, špačků a budníčka. Zahradu mi chodí v noci kontrolovat liška a auto potfora kuna. O právo na vstup do baráku si říkám rehkovi krmicímu mláďata v římse nad vchodem. Nad zahradou má letový koridor volavka. Na obhlídce potoka tekoucího za zahradou byl spatřen pravý nefalšovaný bobr, a to hned vedle kachny mandarínské. V kanalizaci nám bivakuje mýval a jestli se odtamtud vyhrabe, počítám, že se k nám nastěhuje taky.

Foto: autorka. Fotografie úžasného domácího zvěřince si můžete prohlédnout zde na Rajčeti.

http://evaschlitt.rajce.idnes.cz/Mistni_zvirena/