Viděli jsme nové prima hřiště, v rámci něhož se zachovalo i pár betonových prolézaček ze začátku 60. let od Olbrama Zoubka.

Pokračovali jsme pak kolem hrázděného domu hlídače tunelu Buštěhradské dráhy k místodržitelskému letohrádku, který přestavěl ve stylu romantické gotiky Georg Fischer na počátku XIX. století. Nakoukli jsme na rozpadající se empirový pavilon v bývalém zahradnictví (zdá se ale, že se tam po letech něco začíná dít!). A pak šli dolů kolem nového hřiště s hezkými a praktickými keramickými prolézačkami manželů Koláčkových (viz jejich web: www.kolackova.cz), které jsou podobného typu, jako ty v Letenských sadech (viz jarní procházka zde).

Další cesta nás zavedla k bývalému objektu Elektrických drah, kde kdysi končila trať (má tu snad být brzo kavárna), kde je další hřiště, tentokrát se švédskými prvky, ale také dnes už kultovní Družice Zdeňka Němečka, které jsme říkávali Brus na trenýrky podle nepříliš kluzké skluzavky.

Kolem vstupu do Rudolfovy školy jsme směřovali k rybníčkům. I tam je hřiště, od Michala Sedláka, jehož obrázky najdete v minulém dílu (viz zde). Danae se mezitím pomalu rozpadá… To už jsme se pohybovali na dně bývalého rudolfínského rybníka, kde povodeň 2002 řádila nejvíc (viz zde). Teď byla na nové řešení této lokality vypsána architektonická soutěž.

Protentokrát jsme vynechali zchátralou Šlechtovu restauraci a pokračovali přes Psí louku k Císařskému mlýnu. Tam, se po letech devastací a pak hrozivého klidu začalo kupodivu stavět - ve stopě zbořených domů bude stát hotel a opraví se zbytky renesančních konstrukcí (jsou to už skutečně jen zbytky…).

Upozornil jsem ještě na hezky upravené břehy Slepého ramene Vltavy a tím naše dvouhodinové putování skončilo. Na závěr si nemohu nepochválit počasí. Bylo nádherné, lehce nostalgicky podzimní. Z těch dvaceti vycházek během 3 let kvůli dešti odpadla jen jediná! Snad nám bude štěstí přát i příště…