Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

V Praze

V roce 1953 umřela babička a uvolnilo se místo v pražském bytě. Relativně uvolnilo. Dědeček v roce 1945, ještě za Němců, vzal na byt jistou paní Zajícovou s maličkou dcerou. Přišly o byt při bombardování. "Po válce bude bytů dost, Němci půjdou pryč," říkal dědeček. Němci šli, bytů však bylo potom ještě míň, než kdykoli jindy, takže matka a dcera Zajícovy v dědečkově bytě zůstaly. Pražský byt byl tedy rozdělený a když jsme se do něho za dědečkem nastěhovali, byl rozdělený hned trojmo.

Bydleli jsme v prvním rohovém domě dnešní Seifertovy, tehdy Kalininovy ulice. Z oken jedné fronty bylo vidět na výtopnu Hlavního nádraží, z oken druhé fronty na jeho kolejiště a za ním na dnešní Masarykovo nádraží, jemuž se ovšem po celou dobu totáče říkalo Masaryčka, i mezi mladými lidmi. Zajímavé, Wilsoňák totiž říkali jen starší lidé.

Dům nesl číslo tři. Jednička, to byla dřevěná trafika, skrčená pod viaduktem U Bulhara. Trafika měla ve střeše otvor a ajznboňáci lezli po viaduktu a tou dírou si kupovali cigarety. Pak to někdo zatrhl, díra zřejmě překážela budování.

Nicméně po celou dobu padesátých let, až do vyhlášení socialismu, byla všude spousta soukromých krámů. Hned naproti nám měl antikvariát pan Šesták. Ten mi velmi rychle odpomohl od podvýživy brakovou literaturou! Brašnář, deštníkář, galantérie, to mě nezajímalo. Až nahoře v ulici blízko Sladkovského náměstí však měl soukromé hračkářství pan Jůza. Říkali jsme mu Šmelda a neměli jsme ho rádi, protože jeho hračky byly mnohem dražší než ty ve státním obchodě, zato ale jiné a mnohdy lepší. Největší kšeft s námi Šmelda Jůza dělal s hořlavým filmem. Prodával dva metry za korunu a my z něho dělali čuďáky. To se kus filmu zabalil do papíru, rolička se na obou koncích zakroutila, pak se to na zemi zapálilo a v závěrečné fázi se na to muselo dupnout. Film přestal hořet plamenem, škvířil se a vytvářel oblaka smrdutého dýmu. Další soukromník byl nedaleko Ondříčkovy ulice. Jmenoval se pan Ježek a prodával žvejkačky, originál americké wrigley's, což byla neslýchaná vzácnost. Nicméně i dítě muselo poznat, že tihle soukromníci po tenku pískají. Neměli dohromady co prodávat a výlohy měli stejně zasmušilé, jako byli oni sami.

Žižkov

Byl to tenkrát ještě pořádný Žižkov. Nedaleko našeho domu ležely Riegerovy sady, řečené Rýgrák, přičemž jeho nejatraktivnější část byla Rajská zahrada, zvaná Rajda, tehdy ještě neupravená do podoby rajské zahrady. Je to terén značně strmý, a proto byl vhodný pro jízdu na podomácky vyrobených vozidlech.

Od jara do podzimu jsme jezdili na ložisácích. To byly dřevěné vozíky s pevnými dřevěnými nápravami, přední řiditelnou nohama, s naraženými kuličkovými ložisky o průměru cca deset centimetrů. Ložiska byla vzácná a chlapci, jejichž otcové je mohli krást ve fabrikách, byli váženi. Ložisák nejezdil rychle, vozík vyrobený z obyčejného kočárku ho snadno předhonil. Jenže frajeři jezdili na ložisácích, kdežto kdo měl kočárkovou konverzi, byl srab. Impozantní na ložisáku byl jen hluk, vyluzovaný na asfaltu ujíždějícími ložisky. V zimě se jezdilo na bobech. To bylo prkénko formátu o málo větším než A4, které mělo vespod přibité brusle. Za hlavní bobovou dráhu sloužil zledovatělý povrch ulice U Rajské zahrady. A zase, sáňky byly podstatně rychlejší, než sebelepší bob. Ovšem na sáňkách jezdili změkčilci, hlavně Vinohraďáci, kdežto správný Žižkovák měl bob. Boby navíc rajbovaly břitem bruslí sněhový povrch. Naštěstí tenkrát pořád sněžilo a sjezdovka se snadno a rychle obnovila.

Kromě Rýgráku bylo na Žižkově ještě několik dalších zajímavých oblastí. Byl to především Plyncnerák neboli Plýna nebo též Ýna, na parcele někdejší žižkovské plynárny. Dnes tam stojí stadion Viktorie Žikov. Fotbalové hřiště Viktorky, tehdy se jmenovala Lokomotiva, ale říkalo se jí postaru, tam samozřejmě už bylo, ovšem bez tribun, se škvárovým povrchem. Další zajímavé lokality byly na Olšanech. Tam jsme chodili k Olšanskému rybníčku, smrduté mokvavé louži, v níž akvaristé lovili nítěnky. Ústila do ní veliká stoka. Jednou tam kterýsi hrdina vlezl. Po půl hodině se vrátil.

"Jaký to tam je?" ptali jsme se ho.

"Krásný," odpověděl nadšeně. "Je tam obrovskej vodopád hoven!"

Třetí atrakcí byla Kapslovna, křovinami zarostlá lokalita někdejší továrny na střelivo, z níž zbyly nesčetné kobky na plnění patron. Nesměli jsme tam chodit, rodiče nás varovali před úchyláky. K troskám přiléhal objekt, který byl nepochybně střelnice. Mezi kluky se říkalo, že to bylo esesácké popraviště. Válela se tam spousta rezavých hilzen a my je sbírali a vzrušovalo nás pomyšlení, že tu zbyly po esesácích.