20.4.2024 | Svátek má Marcela


ZLATÁ PADESÁTÁ: Náboženský život

1.1.2009

Vítejte v mém vzpomínkovém seriálu

Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Náboženský život

Dětství jsem prožil ve vesnici Slapy u Prahy, od mého necelého jednoho roku až do roku 1953 jsme tu bydleli na kopci zvaném Na Vyhlídce, nedaleko kostela. Z okna je vidět silnice do sousední vesnice Buš. Tudy přicházely pohřební průvody, vpředu kráčela muzika, místní občané. Na inštrumentech měli klipsny s notami. Nebožtíka očekával vykopaný hrob na hřbitůvku za kostelem. Chodíval jsem tam za panem hrobníkem. Díval jsem se, jak vykopané kostičky skládá do šátku a ukládá je do míst, kde spočinou nohy nového nájemce. "První hřiště mého syna byl hřbitov a jeho první hračka byla lidská lebka," říkal k tomu můj otec později.

Také pana faráře jsem měl rád. Snad všechny děti ze vsi k němu chodily. Vyprávěl nám o Ježíšovi a dával nám svaté obrázky. Pak zmizel. Že si pro něho přišla StB, věděli jen rodiče a ti nám nic neřekli, až mnohem později.

Tím ale nezmizel náboženský život. Krásná byla procesí k zázračné studánce, ta je snad v lesích nad Štěchovicemi dosud, onehdy jsme tam projížděli na kole, ale nerozpomněl jsem se, kde asi ta studánka je. Krásné obřady byly i kolem velikonoc - vybavuji si v paměti zastavení zrobená z kmínků mladých bříz. Před očima mám i procesí s Jezulátkem, před panem farářem kráčely slavnostně oblečené holčičky a sypaly mu pod nohy okvětní lístky růží.

Estébákův pařát v zádech nebyl vidět. Dnes mi to připadá zvláštní, že jsme v druhé třídě, to bylo v roce 1952, kdy kat dal oprátku na krk Slánskému, tomu muži, který pomáhal mlýn roztočit (mlýn rozmačkal mlynáře, vtipkoval k tomu později Antonín Novotný), měli ve škole jako nepovinný předmět náboženství. Všechny děti na ně chodily. A pan katecheta nám vyprávěl o posledním soudu a do zad se mu dívaly oči dvou vrahů, Klementa Gottwalda a Josefa Stalina. Ne jeden, ale dva portréty jsme mívali vedle tabule.

V Praze to bylo jiné. Sice i tam se chodilo na nepovinné náboženství, na nábožku či nábrdle, ale hodiny už nebyly ve školní budově. A přece mi Bůh nezmizel z očí! Do školy jsem chodil na Sladkovského náměstí a kostel jsme měli přímo před vchodem. V ose školního vchodu byly schůdky do sakristie kostela. Na schůdcích se odehrávaly dětské hrátky a když byly přespříliš hlučené, otevřely se dveře a vyběhl z nich rozlícený kostelník. Ale o těch hrátkách zase až někdy jindy.