Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Holič

Tenkrát byli ještě holiči. Tedy: byli to převážně muži a ti se zabývali nejen stříháním vlasů, ale i holením vousů. Muži se nechávali odborně oholit, přičemž holiči zásadně holili své zákazníky břitvou. Ve Slapech vykonával tuto živnost holič pan Vild. Obdivoval jsem zručnost, s jakou obtahoval břitvu na koženém řemenu - řemen visel na háku vedle zrcadla a pan Vild vždy holil dlouhými tahy, pak břitvu omyl, usušil a svižnými pohyby ji brousil. Zákazníkovu hlavu obložil bílým krepovým papírem, aby pěna nezatekla za límec. Obezřetně si počínal, když pána holil pod nosem - hrot nosu uchopil do štipců prstů, hlavu zvrátil nazad a opatrně čaroval břitem břitvy. Pokud se snad někdy stalo, že by holič někoho říznul (nestávalo se to), kanoucí krev zastavoval kamencem - to byl krystal čehosi podobného soli. Tím se rána natírala, štípalo to. Po holení se pánové napařovali a poté je pan Vild poplácal dlaněmi namočenými do Pitralonu.

Vlasy se stříhaly ručními mašinkami. Měly různou hustotu zubů, bylo nutno občas cvakat naprázdno, kvůli vlasům, které tam uvázly. Holiči nabízeli stříhaným osobám aplikaci "březové vody" - to byl smrdutý prostředek údajně na podporu růstu vlasů. Každý holič ho měl v kulaté lahvičce a na nálepce byl výjev: dětičky navrtaly do břízy trubičky a nechaly kanout jakousi tekutinu do připraveného flakónku.

Chlapečkové chodili ostříháni "na fazónku" neboli do ztracena. Každý kluk, který byl u holiče, následujícího dne ve škole trpěl - ostatní mu dávali bůra, to jest, cvrnkali ho palcem do žlábku na lebce, kde páteř mizí v lebce. Útěchou šikanovanému bylo, že i jeho šikanitelé půjdou v dohledné době k holiči a příště že on bude součástí šikanující smečky.

Holič 2

Holičská oficína, to byla vedle hospody nejdůležitější společenská místnost ve vesnici. Opticky to tam vypadalo velmi - jak to vyjádřit? Chtěl bych říci civilizovaně, normálně. Lavice podle stěn a na věšáku rámy na noviny a v rámech skutečně ty noviny byly. Ovšem, byly to noviny z padesátých let a dnes už si sotvakdo dovede představit, co to bylo za čtení. Obsah hovorů jsem samozřejmě nevnímal, kluk pěti, desetiletý. Z pozdějšího tatínkova líčení jsem pochopil, že holič byl vždy živel opoziční, dá se říci podvratný. No, nevím, nedokážu to po letech posoudit. Našeho holiče StB nesebrala, sebrala pana faráře, ke kterému jsme na faru chodili pro svaté obrázky - a vyprávěl nám biblické příběhy. Tak ten režimu vadil víc než eventuální frky holičovy, a přiřadil ho do souboru oněch 270 tisíc lidí, kteří prošli komunistickou basou.

Posledně jsem se zmiňoval o způsobu zástřihu. Řádní lidé, dospělí stejně jako děti, měli vlasy stříhané vzadu "do ztracena", na "fazónku". Zato lidí odbojní, najmě pak mladí, se nechali stříhat "na havla". S budoucím prezidentem to nemělo pranic společného, věru nevím, odkud se ten název vzal. Vlasy vzadu končily jakýmsi schodem a pak dál byl vyholený krk. Parádníci si nechali ten schod stříhat do špičky, do jakéhosi srdčitého tvaru. Vlasy na havla nosili i oba bratři Pokorní, mládenci od sousedů.

A ještě o jedné parádivosti se zmíním: o hedvábných malovaných kravatách. To byla lidová tvořivost, velmi odbojná, protože motivy na kravatách byly: nahé ženy na ostrově Havaj, Socha svobody a New York v pozadí. Ale to jsem se dostal od holiče daleko - příště tedy návrat, tentokrát k dámskému kadeřníkovi. Tam jsem chodil s maminkou!

Kadeřník

Zabýval jsem se tu zatím jen pánským holičem. S maminkou jsem ale chodil i k jejímu kadeřníkovi. Tyto chvíle plné utrpení samozřejmě do vzpomínání na dobu dětství patří. Po komunistickém převratu přežívalo ještě mnoho soukromých živnostníků. Psal jsem tu o holiči panu Vildovi. Maminka chodila ke kadeřníkovi - a teď pátrám v paměti - do Vodičkovy ulice, ale možná že to bylo v Černé růži. Byla to velká oficína s kójemi a nejvíc se mi tu líbily dvě vymoženosti: americká kamna, ta stála hned u vchodu, a centrální rozvod vzduchu na fénování vlasů. Kadeřnice měla hadici podobnou hadici od vysavače a tou vlasy fénovala. Moc se mi líbil i plynový hořák na žhavení kulmy. Kdybych si tak vzpomněl na jméno majitele toho kadeřnictví!

Tento pán mi ukázal mikroskop: předvedl mi, jak vypadá pod mikroskopem lidský vlas. Demonstroval, jak je vlas na konci roztřepený, či co - mě ale zajímala objemnost toho vlasu, objemnost a zřetelná vnitřní struktura.

Všechno v té oficíně bylo solidní, chromované či niklované. Jednoho dne přestal v amerických kamnech, v těch nádherně zdobených, se slídovými okénky, hořet oheň. Důvod? Už nebyl koks. V amerických kamnech se dalo topit jen speciálním palivem, aby se dalo využít jejich samonásypné funkce. Palivo se sypalo někam nahoru a vždy, když na ohništi dohořívalo, uvolnila se záklopka a kamna se sama sebe přikrmila. Jenže když bylo k mání jen šmejdové hnědé uhlí, kamna nemohla fungovat.

Byly to chvíle plné nudy, tohle čekání na maminku, až si nechá upravit vlasy. Ve vzpomínce to ale je nakouknutí do pohádky, která navždy zmizela.