Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Pionýr

Do Pionýra jsem vstoupil ve čtvrté třídě, tedy v roce 1955. Ve čtvrté se začala učit ruština a vstupovalo se do Pionýra, celá třída - v naší škole, v Praze na Žižkově na Sladkovského náměstí. Učili jsme se nazpaměť pionýrský slib, učili jsme se pionýrsky salutovat (pravá ruka šikmo před čelo, kloub palce nad pravé obočí. Kroj sestával z bílé košile a dlouhých kalhot, respektive sukně pro holky. Šátek se kupoval v Dětském domě na Příkopech. Obřadu přijetí se říkalo šátkování - šátkovali nás v aule školy a pak už jsme byli pionýři.

Ve škole jsme měli chodit jenom s šátkem. Učitelé kontrolovali, jestli s ním nešeredíme. Měl být zavázaný speciálním pionýrským uzlem a bylo zle, když ho někdo uvázal uzlem skautským. Ke kroji patřil i pásek, ten měl plechovou přezku okopírovanou ze skautské: byla to vypouklá placka se zářezem a do ní se strčila kulatá placička se znakem pionýrské organizace. Nezbedové nosili k pionýrskému šátku skautský pásek s nápisem BUĎ PŘIPRAVEN.

Druhý den po šátkování jsem jel tramvají do školy, s šátkem kolem krku. Průvodčí mi nevrle řekla:
"Ty máš určitě samý jedničky, když jseš pionýr!"
"Mám samé jedničky," připustil jsem. Vztekle se otočila a odešla ode mne.
Podobné konflikty byly časté a byla to pěkná masáž: ve škole chtěli, abychom šátek nosili, a na ulici byl ošátkovaný pionýr předmětem posměchu.

Našlo se řešení. Šátek jsme na ulici nosili v kapse a natahovali si ho na krk teprve před vchodem do školní budovy. Což byla vcelku realistická výchovná průprava pro život s socialismu.

Jak čas plynul, pozornost kantorů otupěla a šátky pomalu mizely ze školního koloritu a našich krků. Čekalo se, že budeme po škole "chodit do pionýra", jenže ani toto se nekonalo - jaksi nebylo dost pionýrských vedoucích. Jinde měli „pionýra" jako řemen, my tenkrát na tom Žižkově ve škole na Sladkovského náměstí jsme tomu bezbolestně unikli.

Dětské hry

V první půli padesátých let nebyla televize buď vůbec, nebo jen těžko dostupná a i později nebyla samozřejmostí. Děti méně čučely a více si samy hrály. Už dávno jsem některé hry neviděl děti hrát a myslím, že moje děti, dnes už velmi dospělé, si je nehrály v sedmdesátých a osmdesátých let, když ony samy byly dětmi.

Možná nejběžnější hra byla "na pikolu". Jeden "pikal", to znamená že počítal po smluvenou dobu, pak končil "před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, už jdu". Po dobu pikání s nesměl dívat a hráči se poschovávali. Pikolující je pak hledal a koho spatřil, musel ho zapikat, to znamená, že musel doběhnout k pikole, třikrát zaklepat a volal: "raz, dva, tři - Pepík!" Jednodušší verze byla "na schovku", to bylo prosté hledání poschovávaných dětiček.

Další často hraná hra byla "král vysílá své vojsko". Pravidla si už moc nepamatuju, bylo to nějaké prorážení kordonu, tedy řady dětí zaklesnutých do sebe lokty. Velmi ceněni byli dobře živení chlapečkové. Ti také vynikali v kohoutích zápasech (skákání na jedné noze, ruce založené na prsou, duelanti do sebe vráželi, kdo se dotkl oběma nohama země, prohrával). Hrálo se i "na vodníka" - moc si nepamatuju, jak to bylo, myslím že jsme přebíhali nějaké vyhrazené území, kde číhal vodník, kdo byl lapen, stával se dušičkou, ovšem za specifických okolností mohl být osvobozen.

Zvláštní druh her byl spojen s barvami - například "pan čáp ztratil čepičku". Pak se říkalo... "měla barvu barvičku..." a ten kdo vyvolával, řekl třeba "modrou" a všichni prchali a každý musel rychle nalézt něco modrého. Kdo byl přistižen mez modré, měl "babu" a musel v dalším kole vyvolávat.

Bojová hra byla "na lupiče a na strážníky" neboli na "lupy a na strály". Detaily jsem zapomněl.

Specifické hry se hrály s kuličkami - hliněnými, prodávaly se v pytlíku v hračkářství, ceněny byly skleněnky a cíněnky, měnily se za hliněné kuličky v přesně daném poměru.

K hrám patřila rozpočítávadla - snad každá začínala nějakým rozpočítáváním. Nejčastější bylo:

"En ten týky / dva špalíky / čert vyletěl / z elektriky / bez klobouku bos/ natlouklo si nos / boule byla veliká / jako celá af / ri / ka ! /" Každé znaménko "/" znamená ukázání prstu a na kom zůstal prst jako na posledním, ten byl "ten vybraný", k čemu koli. Rozpočítávadel bylo mnoho, ještě si pamatuju na "En ten tyciól, cukr karfiól, ava výva vývo ven." Prostinké, ale účinné. Kolem rozpočítávání byly hádky, jelikož zkušený rozpočítávač věděl, kolik slabik, respektive těch "/" rozpočítávadlo má a dovedl to zaonačit tak, aby los padl na specifickou osobu.

Když to po sobě čtu v éře autíček na rádio a plejstejšnů, připadám si jako Erben.