„Dobrý den,“ říkám automaticky při vstupu do čekárny u lékaře. Rozhlédnu se a začínám vnímat obsah poměrně malé místnosti. Ihned v duchu přepočítávám počet hlav, které stihly dojít přede mnou ještě před otevřením ordinace. No nazdar, to je nejmíň na hodinu čekání.

„Kdo je poslední, prosím?“ ptám se a odpoví mi mladík v džínové bundě. Přicházejí další pacienti. Někteří jen přelétnou pohledem počet lidí a s hlasitým odfouknutím okamžitě odchází, jiní smířeně zůstávají a vědí, co je čeká minimálně další dvě hodiny. Zařazují se podle toho, jak kdo přišel.

Ach jo, jak já nesnáším čekárny! Ale musím to tu vydržet, kdybych nemusela, tak tu nejsem. Stěny sálají akumulované horko posledních dní, a ačkoliv venku příjemně prší a okno je otevřené, uvnitř je vedro k zalknutí. V tu chvíli mi vadí i různé vůně, které si začínám uvědomovat.

Vyšla příjemná usměvavá blonďatá sestra ve středních letech a počala vybírat kartičky pojišťovny. Postupně si zve k sobě k počítači pacienty, kteří ještě u nich nemají založenou kartu pacienta. Mnoho lidí nechápe rozdíl mezi kartou pacienta a kartičkou pojišťovny a tak začínají první dohady kdo „kartu má a kdo ne“. Sestra je stále usměvavá a vstřícná.

„Další prosím!“ volá lékařka a vypadá to, že dnes to snad půjde rychle.

„Já jsem akutní případ!“ postaví se vysoký asketický starší muž do cesty sestře. „Všichni jsou tu akutní,“ odvětí usměvavá sestra, „posaďte se.“

Malá roztomilá holčička se drží za ruku maminky. Někdo jim právě zasedl místo, když podávaly sestře kartičku pojišťovny, a tak postávají vedle lavice. „Kdo si počká, ten se dočká,“ praví k holčičce milá maminka. „Nebo se taky nedočká,“ odvětí roztomilá holčička a maminku to rozesměje.

„Prosím vás, kdo nás pustí, manžel je nemocen a nemůže tu čekat!“ rozhodne rázně starší žena, která doprovází staršího muže. „Manžel má vyhřezlou ploténku a my ještě musíme na neurologii!“ Manžel se potichu brání, ale jeho žena trvá na svém. „Půjdu s tebou do ordinace a řeknu to všechno doktorce!“

Mladá dívka na to nemá nervy a odvětí, ať klidně jdou před ní.

„Prosím vás, je tu odběr krve?“ ptá se velmi nahlas nahluchlá stařena, která právě vchází do čekárny. „Ne, není,“ odvětí jí mladý muž. „Je tu odběr?“ ptá se znovu hluchá stařena. „Ne, není.“ odvětí podruhé mladý muž. „Děkuju!“ praví stařena a hodlá si někde sednout.

„Tady není odběr krve!“ povídám té stařeně velmi nahlas. „Ale pán mi řekl, že je!“ trvá na svém stařena. V tom vyjde příjemná usměvavá blonďatá sestra a stařeně vysvětlí, kam má jít.

Malá holčička se začíná nudit.

„Další prosím!“ ozývá se z ordinace, odkud právě vychází manžel v doprovodu manželky, který má problémy s plotýnkami a jde proto s manželkou ještě na neurologii. On se hbitě ohne pro deštník a oba odcházejí pryč.

Čekárnou v pravidelných intervalech prochází příjemná usměvavá blonďatá sestra a já začínám mít pocit, že je to anděl.