16.4.2024 | Svátek má Irena


PŘÍRODA: Z deníku křečka 5.

20.5.2015

Bylo běžné, že jsem se ze zimního spánku jednou za několik dní probudil, abych se najedl, a zase jsem usnul. Ale tentokrát to bylo jiné. Tak jako už za zimu mnohokrát, probral jsem se a pomalu se snažil rozhýbat své ztuhlé tělo. Jakmile to jen trochu šlo, ztěžka jsem se vydal známou cestou do spižírny. Nohy mě ještě moc neposlouchaly, ale pomaličku jsem se dopotácel až ke svým zásobám a dal se do jídla. Zásoby už byly staré a seschlé, ale já měl hlad. S plným bříškem jsem se pak vrátil do měkoučkého hnízda, ale cítil jsem se jinak než dřív. Byl jsem najednou takový svěží a čilý a už se mi vůbec nechtělo spát. Něco mi říkalo, že bych měl odhrabat hlínu ze vchodu a jít se podívat ven.

Uklidil jsem kolem vchodu a opatrně jsem vykoukl z nory. Vzduch byl příjemně čerstvý, i když ještě trochu studený. Ze všech stran to krásně a lákavě vonělo. Takovou vůni jsem neznal. Příroda okolo mě se po zimě probouzela, zelenala se a kvetla, a já najednou cítil, že se probouzí i něco nového ve mně. Byl jsem dospělý. Ještě odvážnější a neohroženější než dřív.

Navštívil jsem i pole s mladou kukuřicí.

Šel jsem se trochu projít po okolí. Tráva byla nízká, ale chutnala mnohem lépe než moje staré zásoby. Na jednom vzdálenějším poli se už začínalo zelenat mladé obilí a můj nos mi prozradil, že nedaleko bydlí moc sympatická křeččí dáma. Nechal jsem tedy svou starou noru opuštěnou a rozhodl jsem se, že si vyhrabu novou. Byl jsem po zimě ještě unavený a zesláblý, ale domov jsem potřeboval a místo se mi líbilo, takže jsem pracoval rychle.

Můj život se postupně vracel do starých kolejí. Měl jsem noru, chodil jsem po nocích ven a hledal jídlo. A že bylo teď na jaře všechno dobré a šťavnaté! Žil jsem si stejně jako před zimou, ale přesto jsem se změnil. Kromě jídla mě najednou zajímaly i jiné věci. Chtěl jsem, ba přímo potřeboval jsem si najít nějakou pěknou křeččí partnerku. Nebo dvě. Nebo tři. Prostě tolik, kolik jich potkám. A s každou mít mláďata. Aby všichni ti malí křečci měli něco ze mě. Někteří by mohli být urostlí jako já, další by zase mohli zdědit mou odvahu.

Myšlenka na samičky mě dennodenně pronásledovala a já se rozhodl, že se vydám je hledat. Se západem slunce jsem vyrazil daleko od své nory. Tak daleko jsem si nikdy předtím netroufal, ale nešlo to jinak. Spěchal jsem. Rostliny za mnou šustily, když jsem se jimi prodíral. Věděl jsem, že jdu správným směrem. Ptáci pomalu přestávali zpívat a vzduch se ochladil. Byla tma. Na okraji pole jsem narazil na zahrabanou křeččí noru. Byla zavřená zevnitř, ještě z podzimu. Její obyvatel zřejmě zimní spánek nepřežil. To mě ale nezajímalo. Já hledal otevřenou noru, z jejíhož vchodu by láskyplně voněl vzkaz: „Pojď dál.“

Už jsem velký dospělý křeček.

Nepatrné světlo, které vydávaly hvězdy, mi náhle zakryl velký stín. Vyděšeně jsem se ohlédl. Za mnou nic nebylo. Kolem mě nic nebylo. Tak co to tedy bylo?! Zastavil jsem se a čekal, skoro jsem ani nedýchal. Stín se objevil znovu. Pohlédl jsem nad sebe. Nad polem neslyšně kroužila obrovská sova. Viděla mě?! Nebyl jsem si jistý. Nehnul jsem ani chloupkem, a jakmile byla dostatečně daleko, otočil jsem se a dal se na útěk. Běžel jsem, co mi síly stačily, ale za chvíli byl nade mnou ten stín zase. Teď už jsem se nemohl zastavit. Věděl jsem, že o mně sova ví. Pronásledovala mě! Samotného mě překvapilo, že jsem byl schopen ještě zrychlit. Najednou mi nějaká cesta za samicí byla fuk. Bleskově jsem prokličkoval mladým obilím a zapadl do své nory. Udýchaně jsem se sesunul do hnízda. Chvíli jsem jen seděl a nehýbal se, a pak jsem se šel uklidnit něčím dobrým ze spižírny. Dneska už nikam nejdu, pomyslel jsem si. Námluvy se odkládají na zítřek.

Ilustrace: autorka

 

Ivana Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !