"To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc," říkali soudruzi.

Když jsem v říjnu 1969 přijel do Moskvy, do redakce deníku Komsomolskaja pravda jsem nešel. Zavolal jsem kamaráda Slávu Golovanova. Jakmile jsme se usadili v jeho autě, zapnul motor a řekl: "Promiň mi okupaci, já jsem proti." A vyprávěl, že měli 21. srpna 1968 ráno schůzi, na které vedení redakce vysvětlovalo důvody vojenského zásahu v Československu. Všichni mlčeli, překvapilo je to a mnozí s tím nesouhlasili, ale měli strach promluvit. Diskuse žádná, rozešli se v tichu – to dřív nebývalo. Nevrací se tuhý stalinistický režim?

Zajeli jsme i k vědci a kosmonautu Konstantinu Feoktistovovi, u něhož jsem byl už dřív. Hostitel pustil rádio a otevřeně jsme si povídali o politické situaci u nás i u nich. Intervenci ze srpna odsuzoval a vysvětloval ji důvody vnitropolitickými. Kdyby se u nás podařilo vytvořit "socialismus s lidskou tváří", podnítilo by to i sovětskou inteligenci k podobné vzpouře. Samozřejmě by se přidali odbojníci v dalších státech sovětského bloku, což by mohlo vést k jeho destabilizaci. Východisko pro nejbližší dobu jsme neviděli. Po dvou třech hodinách jsem udělal s Feoktistovem interview.

I v dalších letech jsem Feoktistova v Moskvě navštěvoval. Vžil se stejný rituál – nejdřív rozhovor o politice při zapnutém rádiu. Jednou mě zatáhl do koupelny, pustil vodu a pak jsme debatovali – asi považoval šumění vody za bezpečnější ochranu před odposlechem KGB, než hlasitě vyhrávající rádio.

Ze známých kolegů se o Československu nikdo nezmínil. Až jednou večer asi v únoru 1971 mne Ljoňa Repin zatáhl na mejdan u zpravodaje bulharského mládežnického deníku, přišel tam i zástupce šéfredaktora Komsomolky. Kromě Ljoni jsem tam nikoho neznal.

Seděl jsem se skleničkou a s někým se bavil. Najednou ke mně přišel jeden člověk a začal se mně omlouvat za okupaci. Uslyšel ho další a přidal se. Přede mnou se vytvořila fronta a snad všichni se omlouvali. Byl jsem dojatý, ale současně vyděšený – z toho bude průšvih. Nevěděl jsem, co mám říkat, jak mám reagovat, nejspíš jsem mlčel.

Nepochybuji o tom, že nejméně jeden agent KGB, který byl na večírku, to ohlásil. Kupodivu, nic se nestalo a také nikdo, ani Ljoňa, se o tom už nezmínil. Proč? O tom mohu jenom spekulovat. Buď byl mezi přítomnými nějaký vlivný člověk, anebo naopak člověk, jenž se tím zkompromitoval, a to tajné policii vyhovovalo. Moje maličkost KGB nezajímala. Agent nejspíš referoval: "Toho Čecha tím tak konsternovali, že nebyl schopen něco říct."

Do Sovětského svazu jsem zpravidla jezdil v rámci výměny s Komsomolskou pravdou, v roce 1972 to byla výměna s agenturou Novosti. Mou průvodkyní se stala redaktorka československého oddělení Aljona Sevasťjanovová, která uměla výborně česky. Když zjistila, že se zajímám o kosmonautiku, pozvala mne domů, protože měla za manžela kosmonauta Vitalije, raketového inženýra.

Sevasťjanovovi bydleli v centru Moskvy ve velkém bytě. Dostali ho po nějakém ministrovi po prvním návratu Vitalije z vesmíru. A k tomu měli kosmonauti jako prémii nejnovější model auta volha a pět tisíc rublů.

Často jsem u nich trávil večery – pozvali mě na večeři a mezitím přicházela spousta kosmonautů a inženýrů. Většina hostů pila francouzský koňak, málokdo zůstal u ruské vodky. Potkal jsem tam některé známé kosmonauty, jako Georgije Grečka, Nikolaje Rukavišnikova, Olega Makarova a samozřejmě i další, už se nepamatuji.

Občas se zastavil i Jurij Senkevič, lékař, který se několikrát plavil v oceánech na vorech se slavným Thorem Heyerdahlem. Jura pracoval v Ústavu lékařsko-biologických problémů, podílel se na výběru kosmonautů. Jednou ho nadřízení zařadili do širšího výběru pro kosmický let, jenže výprava lodi Voschod byla nakonec zrušena. Byl kandidátem i na další expedici, ale ani ty nevyšly. Nyní vedl pravidelný Klub cestovatelů v moskevské televizi – s Vitalijem, který řídil obdobný pořad Země-vesmír, soupeřili v oblíbenosti u diváků.

Makarova, který zažil havarijní přistání, jsem se při interview zeptal: "Nebál ses někdy ve vesmíru?" Odpověděl: "Spíš se bojím tady na Zemi, když jedu autem, aby na mne někdo nevyrazil z postranní uličky."

Kosmičtí inženýři debatovali o všem možném, s přibývajícími sklenkami naťukávali různá tajemství. Třebaže to naplno nikdo neřekl, pochopil jsem, že i oni se chystali vyslat lidi na Měsíc, ale projekt selhal. Zmiňovali se i o některých haváriích, o kterých se svět zatím nedozvěděl, ale obvykle to byly takové narážky pro zasvěcené, ze kterých jsem si neuměl vytvořit ucelený obraz.

Pokračování příště

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz