"To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc," říkali soudruzi.

Studoval jsem Vysokou školu ekonomickou, ale snažil jsem na přednášky moc nechodit. Víc času jsem věnoval psaní do novin a časopisů – do Mladé fronty, Mladého světa, který vznikl v roce 1959, do časopisů Květy a Kino a do dalších.

Mým prvním velkým novinářským učitelem a vzorem se stal Svatoslav Svoboda. Sváťa patřil do té garnitury, která zabrala 9. května 1945 budovu, v níž dosud sídlil německý deník, a začala tam vydávat Mladou frontu. Jako reportér psal o všech důležitých událostech, jako byly soud a poprava bývalého zastupujícího říšského protektora K. H. Franka, procesy s některými kolaboranty, o osudech odbojářů a podobně. V době, kdy jsem ho poznal, se věnoval recenzím filmů, občas i knih.

Byl rozvedený, žil s maminkou v bytě na Pankráci, po její smrti sám, jenom s kocourem. Když jsem později přespával na blízké ubytovně, několikrát jsem k němu zašel. Jeho byt byl starosvětsky útulný, dýchal dvacátými a třicátými léty. Sváťa říkal, že píše román, ale když jsem chtěl, aby mi půjčil hotové stránky, vždycky se vymluvil. Mám dojem, že to měl být autobiografický příběh, ale on se nejspíš ostýchal s ním vyjít na veřejnost, asi se obával, že není dost vyzrálý autor.

Sváťa zpočátku několikrát přepisoval mé reportáže a rozhovory, záviděl jsem mu jeho svižný sloh. Snad jsem se něco od něho přiučil, protože později už mé věci jenom zlehka redigoval. Byl moudrý a zkušený. Svět okolo sebe glosoval trpkými poznámkami, které naznačovaly jeho znechucení politickými událostmi a chováním šéfů. Ovšem celkově z něho sálal optimismus, kterým nejspíš chtěl přehlušit svou samotu a znepokojení nad světem.

Fascinoval mě svět filmu. Chodil jsem na jejich natáčení, dělal rozhovory s režiséry a herci, psal jsem i drobné recenze knih. Z herců mě utkvěl v paměti Karel Höger. Poznal jsem ho na dole Vojtěch v Příbrami, kde hrál hlavní roli ve filmu Václava Kršky Zde jsou lvi – příběh inženýra, který odmítl obnovit těžbu ve stařinách. Žasl jsem nad dřinou herecké práce, ale i nad jeho poctivostí – odjeli jsme od Tylova divadla v sobotu ve dvanáct v poledne a vrátili se v neděli v šest večer, těsně před Högerovým představením. Připravil jsem drobné profily několika mladých herců: Luďka Munzara, začínající Jaroslavy Tvrzníkové i vycházející hvězdy Jany Brejchové. Největším přáním Brejchové bylo získat byt, aby v něm mohla žít se svým manželem Milošem Formanem. Redakční cenzor vyškrtl v obtahu toto její přání – taková hvězda a nemá byt, to nemůžeme napsat! Článek vyšel zkomoleně a Brejchová se kvůli tomu na mne zlobila – právem, byť jsem v tom byl nevinně.

Slavného detektivkáře Eduarda Fikera jsem zpovídal jako scénáristu filmu Na konci města. Za svých studentských let žil nějakou dobu v Košířích, a to právě v "domě hrůzy", který se objevil na plátně. Geniální režisér Alfréd Radok mi vyprávěl podrobnosti o vynálezu Laterny magiky, s níž exceloval na výstavě EXPO 58 v Bruselu.

Poznal jsem řadu zajímavých lidí – režisérů, herců, spisovatelů a dalších. Tihle velcí umělci nebyli v komunistické straně, ale chaos v kultuře ostře kritizovali.

Jednou jsem se pokusil prorazit proti oficiální kulturní politice, o níž jsem neměl ani ponětí. Režisér Krška, tento velký filmový básník, si mi stěžoval, že v roce 1954 měl premiéru jeho film Stříbrný vítr, ale potom rychle zmizel z kin, nikde se nepromítal. A od nikoho se nemohl dozvědět důvody – byl to zákaz nezákaz.

Za čas mě pozval na jeho promítání do Filmového klubu. Napsal jsem o Stříbrném větru nadšenou kurzívu do MF. Kulturní oddělení ji zařadilo do novin na 9. listopadu 1955, proklouzla cenzurou – film zřejmě nebyl na oficiálním seznamu zakázaných děl – a dostala se i do venkovského vydání. V pražském vydání už nevyšla, bdělý šéfredaktor Václav Hájek ji vyhodil. Tím předešel průšvihu, který by se na něho snesl. Na ÚV KSČ prý mu řekli, že o uvedení tohoto filmu jedná vláda.

Venkovská vydání nadřízení soudruzi nezkoumají, takže jim toto pochybení ujde. To svědčilo o galimatyáši zákazů vydávaných po telefonu, které znali jenom někteří funkcionáři.

Nevzpomínám, že by šéfredaktor kvůli tomu někomu něco vyčítal. Jak si to vysvětlit? Asi o tom zákazu věděla jenom úzká vrstva komunistických funkcionářů, z redaktorů kulturní rubriky nikdo. Později se ke mně doneslo, že film se nepromítá kvůli záběrům nahých kluků, kteří se koupali v Otavě. Krška byl homosexuál, což se víceméně tolerovalo, ale soudruzi to neviděli rádi. Někdy začátkem šedesátých let, když začínalo určité uvolňování, se Stříbrný vítr do kin opět dostal, ale potichu, bez jakékoli publicity – bez skandálu, prosím!

Pokračování příště

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz