Z Moskvy jsme odlétali v neděli 3. září 1989. První výprava zahraničních novinářů na kosmodrom Bajkonur. Do Leninska na letiště Krajnij jsme dorazili po třech hodinách letu okolo třetí hodiny místního času – je tam o dvě hodiny víc než v Moskvě a o čtyři víc než v Praze.

Marně jsem se cestou z letiště do města díval po nějakých startovacích rampách nebo halách – na obzoru nikde nic nebylo. Za deset minut jsme dorazili k vysokému bíle natřenému dřevěnému plotu. Závora v bráně byla vztyčena, vojáci se širokými klobouky typickými pro sovětský středoasijský sbor salutovali. Město LENINSK.

Ulice, jimiž jsme ujížděli, se nelišily od ulic tisíců jiných sovětských měst: asfalt, stromořadí, několikaposchoďové činžáky, typické kasárenské bydlení, jaké známe i z našich sídlišť. Domky či vilky žádné. Nakonec Leninovo náměstí – jednu delší stranu zaujímá hotel Centralnaja, druhou vojenský štáb utopený ve stromořadí, na kratší straně vojenský kulturní dům, před ním Leninova socha, napravo Marxova ulice s pěší zónou, dál obchodní dům a činžáky.

Na první tiskové konferenci nám generál Ivan Kurinin, místopředseda Státní komise pro kosmické lety, řekl, že v Leninsku nyní žije 70 tisíc lidí, věkový průměr je 27 let. A abychom se s obyvateli podle libosti seznámili.

Ráno jsme jeli po mizerné asfaltce na vztyčování rakety. Míjeli jsme kontrolní body i menší sídliště, továrny, plynovou elektrárnu. Než jsme dojeli na místo, minuli jsme betonový památník s nápisem KOSMODROM BAJKONUR.

Když jsme dorazili k montážní a zkušební hale, právě z ní vyváželi na speciálním železničním podvozku raketu Sojuz s lodí k rampě. Transportér jel velice pomalu, trasou dlouhou dva kilometry se sunul 30 minut. Kousek od rampy byla obrovský nápis v kameni GAGARINSKA PLOŠČADKA. Odtud startovaly první družice, stejně jako většina kosmonautů. Tahle rampa je tedy v provozu od jara 1957.

Po hodině příprav začali raketu zdvihat z horizontální polohy do vertikální. Pod rampou je asi čtyřicet metrů hluboká jáma, jakási vana, do níž během startu vyráží oheň z trysek motorů. Napravo od rampy je malý háječek – v něm leží startovací bunkr. Vztyčování trvalo 10 minut.

Potom jsme navštívili domek Sergeje Koroljova, hlavního konstruktéra, člověka, který vlastně tohle všechno vydupal z nedůvěřivého Stalina a z hladové země, a domek Jurije Gagarina.

Obě obydlí jsou prosté dřevěné finské domečky, obehnané plotem a utopené mezi stromy. Všechno je tam jednoduché, až chudé. Ve skleněné vitríně jsme viděli Gagarinovo sako s nárameníky nadporučíka – to tady naposled svlékl.

Nedaleko pobýval ve stejném domku Koroljov. Měl tam pracovnu se stolem pokrytým suknem, telefon, pak ložnici a obývací pokoj. Otřesná prostota.

V přízemí hotelu zřídili pro novináře spojovací středisko. Tři telefony a tři dálnopisy. Usměvavá paní, která prodávala kosmonautické známky a objednávala telefonní hovory.

Rozhodl jsem se pro telefon – Praha přišla pět minut po tom, co jsem ji objednal. Nadiktování čtyřiceti řádků reportáže přišlo na jedenáct rublů, náramně lacino. Evu Jandíkovou z nabíracího střediska redakce jsem slyšel, jakoby stála vedle mne. Naše články nikdo necenzuroval, zatímco pro sovětské kolegy stále platilo cenzurní oddělení v agentuře TASS.

V úterý 5. září jsme vyrazili na exkurzi po kosmodromu. Nejdřív k montážní hale raketoplánů Buran. Jeli jsme tam přes 40 kilometrů na severozápad. K exempláři, který létal v automatické verzi, přistavili můstky a schůdky, takže jsme ho mohli okouknout ze všech stran. Měli dva raketoplány připravené ke startu, na dvou dalších pracovali.

Kousek vedle byla montážní hala pro rakety Energija. Uvnitř tři kóje. V pravé byly rozdělané jednotlivé díly Energije. V prostřední ležela raketa, na níž také pracovali. A v poslední byl kus hotový k vypuštění.

Start naplánovali na středu ráno. Ve tři hodiny jsme dojeli k pozorovacímu stanovišti, vzdálenému od rampy 1,5–2 kilometry. Nad námi se klenulo hvězdné nebe, které na obzoru přezařovaly reflektory. Z vysokých stožárů svítily na startovací plochu dvě obrovské baterie světel. A zprava tam přisvěcoval silný reflektor.

Minutová pohotovost. Vzápětí další povely. Start! Okolo rakety Sojuz vybuchl oheň a k nám dolehl rachot motorů, který však byl úplně jiný než Saturnu 5, tentokrát byl plynulý, ne jako rachot kulometů. A potom, jak se začala raketa zvedat, se pláň před námi rozsvěcovala ohněm, který plál pod ní. Najednou v jednom okamžiku bylo světlo jako za jasného dne. Raketa se majestátně zvedala a rachotila, bylo v tom něco velebného a ďábelského současně.

Myslím, že jsem jediný Čech, který viděl starty jak na mysu Canaveral, tak na Bajkonuru.

Pokračování příště

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz