Se Zimbabwe, někdejší Jižní Rhodesií, bývalou britskou kolonií s tehdy kompetentně fungující jak administrativou, tak hospodářstvím, to jde nadále s kopce. Na rozdíl třeba od Tanzánie, handicapované etnickým propletencem víc než stovky kmenů, zde byly a stále jsou jen kmeny dva – většinový Šona, menšinový Ndebele, nijak zvlášť se však milující. Bělošská menšina nejen vládla, ale zemi i živila. O to se staralo několik set mimořádně výkonných, produkujících farem. Po konci občanské války a bělošské vlády pozemková reforma na sebe nedala dlouho čekat a její provedení způsobilo hospodářskou katastrofu. Prezident Robert Mugabe rozdal nejkvalitnější farmy svým rodinným příslušníkům, přátelům, politickým podpůrcům. Připomeňme si stav českého pohraničí po odsunu Němců a znásobme stokrát. I při případně dobré vůli a píli takových nabyvatelů rozhodně se jim nedostávalo zkušenosti, jak si počínat. Nejiné bylo i fiasko bývalých bezzemků, kteří s vládní podporou přepadli bělošské farmy, se značnými ztrátami na životech a též na majetku. Sebevětší kuráž negramotů sedlačit samozřejmě nezvládla požadavky moderní agronomie, techniky, financování.

Rozkulačení farmáři, pokud se jim podařilo revoluční proceduru přežít, se stěhovali do neméně černošského sousedství. Vláda v Mozambiku, jakož i v Zambii je vítala s logickým, nikoliv však marxleninsky fundovaným předpokladem využít jejich schopností. Do Zambie, jejíž půdy bylo prozatím obděláváno pouhých deset procent, již odešlo 140 farmářů. The New York Times (21.3.2004) se zabýval připadem rodiny Douglase Watta, úspěšně již rozproudícího tabákovou plantáž. Doma v rodné Zimbabwe se mu na farmu dostavil zaměstnanec z prezidentské kanceláře s informací, že do devadesáti dnů musí svůj majetek opustit. Nucený odchod doprovázela další potíž, totiž obležení jeho domu, v němž se musel zabarikádovat před útokem svých dosavadních zaměstnanců. Těm totiž revolucionář Mugabe slíbil, že teď, když vyhání jejich dosavadního zaměstnavatele a oni tak přijdou o zdroj obživy, vyháněnému bělochovi vzniká právní odpovědnost finanční kompenzace za tak způsobené příkoří. Franz Kafka či Joseph Heller by to líp nedovedli vymyslet.

Robert Mugabe, revoluční osvoboditel své rodné země, nyní ve věku 93 roků a již 36 roků prapodivně vládnoucí, na dálku vystudoval na londýnské univerzitě, zatímco dlel ve vězení za rasisty a fašisty Iana Smithe. Nepostřehl jsem, že některý jiný osvoboditel, jako třeba lidožrout Dada Amin, Ph.D. (on se takto akademicky sám povýšivší), by umožňoval vyšší vzdělání svým vlastním vězňům.

Někdejší znamenitě prosperující Jižní Rhodesie již absolvovala několik fází pořádného hladomoru. Zpozorněl jsem při seznámení s jménem Priscilla Misihairabwi-

Mushonga, bývalé opoziční členky parlamentu, též vládní ministryně s pověstí výtečné juristky. Její již nežijící manžel vlastnil tři domy, které ale jeho přeživší vdova nemohla zdědit, poněvad něco takového nový Mugabeho zákon nedovoloval. Automatickým dědicem se stává švagr vdovy, bratr zemřelého. Vdova nemá ani nárok na ovoce, dosud dozrávající v jejích zahradách.

Mugabeho zásluhou došlo i k dalšímu vylepšování zimbabwského zákonodárství. Například se zrodila legalizace vší prostituee, zrušena veškerá její trestnost. Změna v počátku všeobecně vítaná, až do realizace jejích citelných důsledků. Mladistvé dívčiny bez příležitosti možnosti obživy jiným způsobem se staly notnou konkurencí původním profesionálním pracovnicím, s mohutným propadem cen za tento poskytovaný servis. Dřívější běžný tarif požadovaných deset dolarů za půlhodinové potěšení se nyní mnohdy scvrkl na pouhé dva dolary za celonoční lopotu. Zejména ty nejnovější novicky v tomto oboru se stávají obětí přepadení s mnohdy fatálním dopadem.

Vládce Mugabe si lebedí v paláci zlatem se třpytícím. Místní měnu pohltila hyperinflace s přemnoha nulami a oficiální zimbabwskou měnou se stal americký dolar. Vláda tiskla značné množství těchto zelených bankovek, banky zavedly limit výběru maximálního množství 50 dolarů denně jakémukoliv klientovi, což navíc mrzačilo důkladně pokulhávající ekonomiku. Takový dopad vedl ke zrodu další měny - tzv. „bond notes „, rovněž „dolary“ zvaných a svou oficiální hodnotu kvapně pozbývajících.

Nejkvalitnější vozovkou v celém státě je úsek od prezidentského paláce na letiště, odkud spěšně odpelášit do potřebného exilu. Značný počet funkcionářů Mugabeho strany ZANU-PF tak již preventivně zorganizoval odvoz svých majetků. Rovněž poslední dobou větší počet prominentních stranických představitelů zahynul v záhadných, nikdy nevysvětlených automobilových karambolech. Mezi potenciálními následovníky prezidenta zakladatele osvoboditele ultrazloděje jsou zejména nynější viceprezident Emmerson Mnangagwa a dosavadní, velmi lačná první dáma Mugabová. Její antikvární manžel má pochopitelné potíže se svou pamětí, například při zahájení parlamentního zasedání celou jednu hodinu četl nesprávný projev.

- - -

Poslední dobou tamější politický obzor se zachmuřil vyjádřením zahraniční nevole, poněkud oklikou se dostavivší z Pekingu, centra nejstarší fungující civilizace světa, s přemnoha zásluhami (například střelný prach, hedvábí, porcelán) a též slabůstkami jako třeba ztráta vlastní tváře.

Tu pozbyla ve Skandinavii, v norském Oslu udělením Nobelovy ceny míru uvězněnému čínskému disidentovi Liu Xiaobo, čínskou oficiální vládní tvář důkladně urazivší. Tak Oslané či Oslové rozhodli, lze jim připomenout aspoň jeden neblahý precedent, jímž byla dřívější dekorace zcela ničím vyniknuvšího laureáta Baracka Husseina Obamy, navíc s předpovědí, že přiště se stane laureátem v oboru mediciny za svůj slib, že přestane kouřit.

Teď zpět k uvězněnému disidentovi a čínské ztrátě tváře: vyřešila to zcela nová Konfuciova cena míru, jíž se vší vážností byl okrášlen ROBERT MUGABE, jeden z nejhanebnějších současných diktátorů na této planetě. Takto vyznělo ono příslušné laudatio: „Od doby, kdy Robert Mugabe složil svou přísahu jako prezident Zimbabwe v osmdesátých letech, tvrdě pracoval k docílení politického a ekonomického pořádku v zemi a vylepšení blahobytu zimbabwského lidu překonáváním útrap.“

Odměnou mu byla zlatá soška filozofa z dávnověku a peněžitá odměna v přibližné výši osmdesáti tisíc amerických dolarů.

Toto vše údajně myšleno vážně. Nikoliv tedy snad nápad Josefa Švejka nebo Járy Cimrmana.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče