Zelenou kartu místo červené vystavili účastníci demonstrace konané na pražském Albertově k výročí 17. listopadu. Jistěže záleželo na tom, kdo na demonstraci přišel. Byli to protiislámisté, kteří si místo zamluvili dopředu a jejich oponenty ochranka nepustila. Takže žádné hvizdy, žádná vajíčka, Zeman sklízel potlesk, karty vystavené davem byly zelené.

Přestože je to vítězství spíš optické než faktické, je to pro Miloše Zemana velká satisfakce po loňské ostudě. Zároveň je to povzbuzení pro další prezidentskou kampaň, která je na jedné straně daleko, ale na druhé straně čas letí, takže pojem daleko je velmi relativní. Bude záležet na tématu a na tom, zda současné téma vydrží.

Zeman vsadil na totální izolaci a konfrontaci, kdežto Sobotka se svou tezí nesuďte všechny muslimy se snaží o dodržení nějakých vztahů s Bruselem. Šanci na komunikaci s Bruselem má spíš Sobotka, kdežto vývoj situace dává zapravdu spíš Zemanovi. Debata se vede na okraji aktuální situace, protože to podstatné se situace týká jen v tom, že podstatné plyne z aktuálního, ale není to moc vidět.

Podstatné je, že experiment vedený současnou evropskou reprezentací je monumentální, celokontinentální sociální experiment postavený na ideologii lidskoprávního náboženství, který ve svých důsledcích nemůže dopadnout jinak, než vznikem evropského exoproletariátu. Vytvoří se vrstva principiálně nespokojených obyvatel s krajně nejistým postavením a ještě méně jistou budoucností, jíž nebude možno nic nabídnout, kdežto islamisté nabídnou radikální řešení. Je to obdoba implementace komunistické ideologie a radikalismus je neodvratný. Jenže ta komunistická ideologie se uchytila v tradiční a historicky ustavené vrstvě proletariátu, který uvěřil bolševické vizi spravedlivého státu. Nebylo možno tomu čelit, jako to nelze nikdy, když je frustrovaným vrstvám nabídnuto, že mohou s oporou idejí vraždit a krást. Takto zvítězil komunismus – na podhoubí historicky vytvořeného proletariátu.

Nyní vzniká exoproletariát, tedy vrstva lidí přišedších z ciziny, náležejících jiné kultuře. Postavení těchto lidé není a nemůže být uspokojivé, natož ideální - je na hony vzdálené sloganům Merkelové v duchu „přijďte všichni“ a „vítáme vás“. Tento exoproletariát už existuje v zemích tradičního Západu, které umožnily jeho ustavení. Jakmile například belgická reprezentace připustí, že po pařížském vraždění nemá kontrolu nad oblastí Bruselu, odkud vyrazila vražedná bojůvka na zteč, pak to znamená přiznání paralýzy belgického státu. Stejné nezvladatelné enklávy jsou ve Francii, v Německu, v Británii. Teď jde o to, aby nevznikly u nás. Uprchlíkům pomáhejme, ale pod podmínkou plné kontroly a s pojistkou a v reálně zvládnutelné míře. Podpora není morální povinnost, je to akt dobré vůle, akt zcela dobrovolný a nesmí se změnit v diktát.

To je připomenutí letošního 17. listopadu. Je to státní svátek, jelikož se toho dne nastartoval proces vedoucí k obnově naší svobody. Tu lze ztratit a vůči tomu je třeba krajní obezřetnosti. Což je zjevně poselství letošního 17. listopadu.