24.4.2024 | Svátek má Jiří


AUSTRÁLIE: Cesta na sever

23.12.2014

Před časem jsem dostal od kamarádů pozvánku na oslavu prvního výročí založení trampské osady Echidna, což je česky Ježura. Tentokrát mě tělo nezradilo a ve čtvrtek, 20. listopadu, časně ráno, ještě před rozbřeskem jsem se vydal v Afuši, což je moje expediční vozidlo, směrem na sever, tedy k rovníku.

Z metropolitní sydneyské aglomerace jsem se vymotal ještě za ranního šera a první sľnečné lúče mě už vítaly na dálnici M1 – Pacific Motorway – na cestě k Newcastle. V okolních údolích se válely ranní mlhy, že s mostu Brooklyn byla sotva vidět hladina mořské zátoky Berowra Waters. Naposledy jsem jel tímto směrem v srpnu 1969. Já jaksi pobřeží Pacifiku a vodu zrovna nemusím, a když mám možnost někam jet, tak to obvykle je na severozápad do vnitrozemí, do pouští, které jsou mou srdeční záležitostí.

Cesta v roce 1969 vedla ještě po tehdejší Pacific Highway, která se náležitě točila přes četné osady, městečka a města. Dnes vede motorway, pokud to jde, přímo a obchvaty objíždí osady. Takže to je cesta monotónní, avšak rychlá. Tedy pozor, já mám teď času dost a tak si v samohybu nastavím tempomat něco mezi 90 – 95 km/hod a pak se už jen kochám krajinou. Rychlý provoz mě zdárně předjíždí, jsou zde 2 a místy 3 pruhy každým směrem. Máňa v GPSce mi zatím říká, že jedu správně, a tak jen krátce zastavuji na jednom z četných odpočívadel za účelem vypuštění přebytečných tělesných tekutin.

Řeka Manning v Taree

Před devátou hodinou dopolední se blížím k městu Taree a uvědomuji si, že jsem nechal doma autoatlas. Zajíždím proto z obchvatu do města, parkuji na hlavní třídě a navštěvuji odbočku NRMA, což je zdejší obdoba autoklubu. Jako zasloužilý člen této motoristické organizace (od roku 1969) dostávám zdarma silniční mapy míst, kam jedu. To proto, že zde je hodně nových silnic a cest, které nejsou v GPSce, té zde nelze příliš věřit. Klokánie není Evropa, kde je v GPSce každá pěšina.

Vítaný stín pod košatým stromem

V centru Taree jsem se příliš nezdržoval a zajel jsem si na nábřeží velké řeky Manning. Řeka to je široká a je zde patrný příliv a odliv. Od pobřeží Pacifiku je to zde jen 16 km a od Sydney na sever pouhých 317 km. Nábřeží má pěknou parkovou úpravu, kde jsou i přístavní mola lodní dopravy. Také zde je budova jachtařského klubu, v jejíchž prostorách se už proháněli penzisté a na hracích automatech prohrávali hrsti drobných. Oblíbená to zábava. Navíc zde jela klimatizace na plné kule a venku už sluníčko jaksepatří pálilo. Tak jsem byl vděčný za stín četných stromů. Trávník byl pěkně zastřižený a místy byly i různé mučící nástroje určené k volnému použití těch, co si mučí těla různým cvičením. Okolí zdobily zrovna modrofialově kvetoucí jacarandy. Prostě nádhera.

Zrovna kvetou jacarandy

Po necelé hodince se vydávám na další cestu. K cíli mně ještě zbývá 200 km. Hned kousek za městem zjišťuji, že jsem dobře udělal a opatřil si mapy. Máňa v GPSce mně oznámila, že cesty (byl jsem prosím na dálnici) zde nejsou digitalizované a že mohu obdržet nesprávné instrukce. Stalo se. Zanedlouho mi GPSka ukazovala, že jedu po pastvinách, aby za další chvíli ukazovala, že jedu řekou. Aby Máňa blbě nekecala, GPSku jsem vypnul a jel podle četných orientačních silničních tabulí. Ostatně na dálnici se dá jen těžko zabloudit, akorát je třeba vědět, kde s ní sjet tam, kam má jeden namířeno.

Tak jsem zdárně dojel k městu Kempsey. Bylo kolem poledne a tak jsem opět z obchvatu zajel do města, kde jsem načerpal benzin a dal si oběd u colonela Sanderse v KFC. S naplněnou nádrží a žaludkem jsem se vydal na vyhlídkovou jízdu do nedalekého pobřežního národního parku Hat Head. Zde jsem zajel k pobřeží, kde lze s vozidlem vyjet i na pláž a prohánět se po písku. To moje jsem raději zaparkoval ve stínu pod stromy a na pláž se vydal po svých. Byl jsem tam jediný, sám sameček, a co kdybych se v písku zahrabal, že ano. Po procházce a pár snímcích jsem kopnul do vrtule a pomalu se vydal k cíli mé cesty.

Výhled z parkoviště

Cíl jsem našel díky mapám hravě a připadal jsem si, že jsem se octl v parku. Jednohektarový pozemek kamarádů, kde se celá akce odehrávala, leží na mírném svahu na okraji deštného subtropického a patřičně hustého lesa. Všude uklizeno, trávník zastřižen a všude plno krásných kytek. Domeček zasazený v koutě u deštného, subtropického a hustého lesa. Před domkem mají kamarádi pěknou verandu poskytující stín a nebo ochranu před deštěm. Protože se chystala oslava prvního výročí osady, tak před domečkem vlály tři vlajky. Vlevo australských domorodců, uprostřed australská a vpravo moravská, žlutočervená s orlicí na modrém poli, aby bylo jasno, kdo zde sídlí.

V koutu pod domečkem na okraji louky a buše zbudovali kamarádi malebné prostředí. Krásný totem shlíží na ohniště a lavice kol něj. Vše to hlídá krásný ježura, zřejmě výtvor domácí paní. Toto kouzelné místo má svůj vnitřní náboj a sílu, kterou nabízí i vnímavým jedincům. Za klidu zve k meditaci. Prostě nádhera vytvořená s citem a láskou k danému prostředí.

Několik kamarádů bylo už rozhozeno po pozemku, kde tábořili. Tak jsem si také našel místo a pak se začal s kamarády vítat. Atmosféra byla jako vždy pohodová, uvolněná a ryze kamarádská. Známe se už navzájem mnoho let, nemáme co před kým skrývat a tak se rozjíždí zábava přerušovaná četnými výbuchy smíchu a přípitky. Lahodných tekutin bylo jako vždy, co srdce ráčilo. Akorát škoda, že já jsem se nezúčastnil, ještě jsem dobíral antibiotika po ustupujícím zánětu močáku. Ovšem jak známo, tak zvláště pro starší jedince nad šedesát let je denní dávka alkoholu tělu po všech stránkách prospěšná a tak se kamarádi a kamarádky léčili, seč jim síly stačily.

Už toto první pohodové odpoledne jsem pochopil, proč v těchto místech nejsou vítáni různí domácí mazlíčci, včetně pejsků a kočiček. Okolní divoká zvěř a ptactvo si z pozemku udělala domácí zónu. Stáda klokanů a hejna ptactva jsou tak oprsklá, že málem lezou do domečku. Lidi ignorují a nebo na nich žebrají pamlsky. Papouši královští – king parrots – nežerou jen z krmítek, ale i z ruky, zrovna tak jako ledňáci obrovští – kookaburry. Papouši i ledňáci jsou zhruba velikosti kavky a ti první žerou různá semena, aby ti druzí žrali kousky syrového masa. A zrovna teď žrali všichni jako zjednaní, zrovna měli mladé před vyvedením z hnízd a tak nabídka jim šla nadmíru k duhu.

Být domácí paní, tak bych ty klokany, co se furt motají kolem věšáku na prádlo, naučil aspoň podávat kolíčky, když už ne to prádlo věšet. Četné ptactvo bych zase zaměstnal máváním křídel místo větráku, když je horko a hlavně vlhko. Podnebí zde vládne subtropické a tak tomu odpovídá i bujná flora a fauna a hlavně ovzduší.

Napsáno 6/12/2014.

Foto autor. Další fotografie najdete zde.

George Švehla Neviditelný pes