Byla jednou jedna nemocnice. Malá, městská, ale šikovná. Když začátkem devadesátých let začala být zdravotnická zařízení honorována pojišťovnou na základě vykázaných výkonů, zdejší ředitel nad tím neohrnul nos, ale své doktory honil, ba doslova buzeroval. Výsledkem bylo, že sítem účetnictví neproklouzla ani myška. A světe, div se - nemocnice se ocitla v plusu a zůstala v něm dodnes.

Pravda, ředitel byl poněkud konzervativní – například odmítl zrušit prádelnu, propustit nemocniční řemeslníky, ani na okamžik neuvažoval o tom, že by se snad mělo dovážet jídlo z nějaké centrální vývařovny, a umanutě lpěl na vlastní kuchyni, produkující převážně kolínka s UHO. A tak zatímco jiná progresivní zařízení houfně uzavírala prodělečné smlouvy s externími firmami, zde se dál hospodařilo postaru – sice provinčně, ale bez dluhů.

Ta malá nemocnice však měla nepřejícího konkurenta – velký okresní špitál. Zprvu stát, později kraj, si tento svůj omšelý poklad hýčkal. Bylo to potřeba, v hospodaření molocha zela každoročně stomilionová sekyra, kterou provozovatel ochotně smáznul ze své pokladny. Zdravotnictví je přeci ztrátové, to ví každý, tak co. Obzvláště starostlivě se krajský úřad začal o své dítko starat ve chvíli, kdy se stalo akciovou společností. V hlavách modře pomazaných se urodil nápad, že problémy vyřeší výstavba nové supermoderní budovy za miliardu nebo dvě plus mínus, pak se to spočítá. Po třicetikorunové oranžové revoluci se sice téměř hotový projekt zastavil, ale jenom na truc – peníze se do špitálu vrazily stejně.

Zatím ona malá prosperující sousední nemocnice zůstávala nadále Popelkou, přestože obsazovala první místa v anketách spokojenosti pacientů (tedy až na tu stravu). Nestěžovala si, jen nelibě nesla cyklicky se vracející nápady ministerských úředníků na téma „Jedna nemocnice v okrese stačí“. Pochopitelně ta velká, prodělečná, neoblíbená, zatímco ta malá, městská a soběstačná, kde mají vyšší platy a větší produktivitu práce, ta je nadbytečná. O krajských dotacích ani nemluvě – že do hejtmanské pokladny přispívají potenciální pacienti nemocničního otloukánka úplně stejně jako ti, kteří spadají pod protežovaného lenivého bařtipána? Ale jděte…

Tu se zablýsklo na lepší časy – ministerští úředníci na viklajících se židlích začali mít jiné starosti než oživovat své staronové centralistické nápady. A co více - kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se zčista jasna evropské dotace. Malá nemocnice se zachovala velmi drze – s mizivou nadějí na úspěch zažádala kraj, zda by jí nepřidělil nějaké ty evropské peníze, kterými začal disponovat. A aby se neřeklo, požádala rovnou o pětapadesát milionů na obměnu opotřebovaných přístrojů. Tedy, ono to zas tolik není, ale pro někoho, kdo nikdy nic nedostal…

Byl to tah na branku. Kdyby si byla řekla o pitomých pět, tak z toho asi nebylo nic. Ale padesát pět – no z toho se dá už sakra něco ukrojit, zastříhali tam nahoře ušima, a motyka spustila. Stalo se neočekávané – dosud nepřejícný kraj pravil: dobrá, a oslovil firmu, jejíž náplní práce je organizovat výběrová řízení. To je takové to divadlo, kdy lidé, kteří tomu naprosto nerozumí, určí, co bude adresátům dotace za erární peníze přiděleno. A takto kvalifikovaně rozhodnou skoro za hubičku - za pouhých, no, dejme tomu deset procent z celkové částky.

Jedná se samozřejmě o transparentní a křišťálově čisté konání – primáři oddělení i ředitel nemocnice jsou ušetřeni korupčních tlaků, které na sebe obětavě vezme ona zprostředkovatelská firma. Ovšem proč by se nechala uplácet, když dostane pět a půl mega legálně jen za to, že lékařům odepře vybavení, jaké si na základě odborných zkušností a požadavků přejí, a vybere jim jiné, nevyhovující. Nebo že by přeci jenom nějaká ta obálečka do kapsy zabloudila?

Jsem-li spokojen s Octavií, budu si chtít koupit novou, až mi ta stará doslouží. Ale v tom někdo přijde a vnutí mi auto, které je sice o pár korun levnější, ale nevejde se do garáže, nemá závěsné zařízení, nepasuje mi na ně zahrádka, chybí mu rádio, navigace a má šaltpáku mezi zadními sedadly. Takže až přestavím garáž, dokoupím chybějící doplňky a naučím děti vzadu řadit synchronně s tím, jak šlapu na spojku, tak zjistím, že mě ta sranda stála mnohem víc peněz, než kdybych si byl pořídil novou Octavii XYZ007 de luxe golden line v kůži, s hybridním motorem a solárním panelem na střeše.

Ale zpět do reality: tak například přimář rentgenu nutně potřebuje nový CT přístroj, starý už dávno přesluhuje. Optimální by bylo pořídit stroj nové generace od stejného výrobce, s nímž byli všichni spokojeni, personál umí se softwarem, servis dobře funguje, usmlouvaly by se věrnostní bonusy. Ale kdepak, zprostředkovatel vybral jiný, do jehož otvoru se nevejde běžný tlouštík, musí se stavebně upravit podlaha vyšetřovny (nové cétéčko je o dost těžší než původní), je nutné zaškolit doktory i laborantky v práci se zcela jiným programem a zapomenout na všechny lety naučené fígle a vychytávky, které přetíženým rentgenologům usnadňovaly práci. Cena? O něco menší. Dodatečné náklady? Přičtou-li se k ceně, bude to jako s tou Octavií.

Nebo primář ortopedie – naivka měl v merku pro zdejší sál nejvhodnější operační stůl, se spoustou udělátek, snadným polohováním, bez čehož se současné ortopedické výkony neobejdou. Kdepak, vybrali mu o dvě stě tisíc levnější. Ovšem aby s ním vůbec mohl začít pracovat, musí za osm set tisíc dokoupit akcesoria, která by byla bývala v základní ceně stolu jím preferovaného.

A co teprve takové endoskopy. Experti z firmy na výběrová řízení vybrali lacinější, než jaké si endoskopisté přáli. Jistě, ale také o třídu nižší kategorie, než znělo zadání. Asi jako kdybych místo oné Octavie dostal Favorita, ovšem za cenu Fabie. Je to fascinující magie – ušetřit a dát vydělat zároveň.

Řeknete si – co si stěžují, vždyť to nejsou jejich prachy, můžou být rádi, že něco dostanou. No jo, jenže už vůbec to nejsou peníze těch vyčůránků, kteří je takto přerozdělují a ukrajují si z nich miliony. Postižení obdarovaní pochopitelně zkoušeli protestovat. Nelíbí? Tak nic nedostanete. S evropskými penězi se to musí dělat takhle čistě a průhledně, žádný Kazachstán.

Je to podobné, jako kdyby policajti, aby se vyhnuli pokušení inkasovat od provinilých řidičů něco bokem, pověřili dohledem nad bezpečností provozu Hells Angels. Pekelníky vymáhané pokuty by pochopitelně musely být vyšší, než jaké se vybíraly dosud, aby ruce si umyvší strážci zákona nepřišli zkrátka a neúplatní motorkáři měli na nové mašiny.

Chcete-li se někdo dát na byznys a nemáte dosud podnikatelský záměr, v ničem se nevyznáte a nemáte kapitál, doporučuji: věnujte se pořádání výběrových řízení. Tedy, jednu maličkost potřebovat budete - nějaké ty kamarády, kteří vám to přihodí.