28.3.2024 | Svátek má Soňa


ZDRAVOTNICTVÍ: Ve spárech zdravotnického socialismu

14.2.2011

Jak skončí zdravotnická krize a jaké škody přinese se možná zjistí tento týden, i když jen do určité míry. Zatím není pochyb, že provoz nemocnic bude omezen, teď už jde o to, jestli bude jejich personál schopen zajistit akutní péči.

Od tohoto týdne bychom chtěli vědět, jak to dopadne s těmi, kdo budou mít po prvním březnu vážné akutní potíže.

Viníka prozatím není třeba hledat, protože tím se nemocným či zraněným v březnu nepomůže. Z politického pohledu je situace taková, že si vláda příliš neví rady s protesty doktorů, kteří zřejmě mají pocit, že už mohou ztratit jen své okovy. Nemá velký smysl spekulovat, že někteří politici mají zájem na prohloubení krize.

Když ovšem jdou lékaři do protestů bez ohledu na vlastní budoucnost, tak je namístě se zamyslet, co je k tomu přimělo.

V tomto směru může přinést nemocniční krize také pozitivní výsledek. Dozvíme se leccos o situaci v českých nemocnicích, o tom, co jim chybí a co tedy chybí celému českému zdravotnictví.

Podařilo se například zjistit, že se v nemocnicích falšují pracovní úvazky. Někdy jde o úplné podvody. Například nemocnice vykazují ve svých stavech doktory, kteří z nich odešli, papírovými zaměstnanci však zůstávají do té doby, než si toho zdravotní pojišťovny všimnou. Ty však nejsou ve svých kontrolách důsledné.

Jak by také mohly zjistit, že nemocnice ve skutečnosti nezaměstnává doktora, kterého v některých případech dokonce platí jen za to, že je ochoten hrát mrtvou duši.

Dalším nešvarem je obcházení zákoníku práce. Nemocnice dávají lékařům vydělat slušné peníze, musí však souhlasit s tím, že vedle úvazku v lůžkové části mají ještě úvazek v části ambulantní. Nutno dodat, že zvlášť dlouho sloužící lékaři tak přijdou k pěkným penězům, a práci za ně udělá někdo jiný.

Jiní lékaři mají normální úvazek, zároveň však uzavírají smlouvy o pracovní činnosti. Na základě těchto smluv chodí na noční a víkendové služby, což nutně vede k tomu, že jsou přepracování. Právě tito lékaři jsou jádrem protestního hnutí.

K protestům se připojili i úplně mladí doktoři. V posledních deseti letech se totiž objevila praxe, že je nemocnice zaměstná jenom na desetinu nebo pětinu úvazku a přitom pracují jako normální zaměstnanci. Nemocnice jim tedy může platit libovolně nízký plat a jim nezbývá než sloužit, protože potřebují získat atestaci na určitou specializaci a tu jinde než v nemocnici nedostanou.

Zmíněné nešvary mají jedno společné. Většina lékařů nechce v nemocnici pracovat, jen se praxi v ní občas nemohou vyhnout. Kdo v nemocnici zůstává na pozici sekundáře, na toho jsou zpravidla kladeny nároky, které se nedají dlouho vydržet. Zároveň v nemocnicích působí vrstva dlouho sloužících lékařů ve vysokých postech, například primářů, kteří vydělávají slušné peníze mimo jiné i korupčními prostředky a práci přenášejí na druhé.

Dalo by se to říct stručně: v nemocnicích dosud vládne socialismus. Jak známo, jde o relativně málo efektivní ekonomický model, který platí málo zaměstnance a kde je k větším penězům možné přijít jen podvodem, korupcí anebo příslušností k vládnoucí vrstvě.

Součástí socialismu je také struktura monopolů. Existuje pouze jedna nabídka a vyšší zaměstnanci monopolu z toho těží.

Je to vidět na příkladech, jak vlivné nemocnice získávají miliardové zakázky na přestavbu a nákup přístrojů, u kterých se nikdo ani nepozastavuje, že jsou zbytečné a předražené o sto procent i víc. Stačí říct, že bez takových přístrojů nemohou léčit. Fakultním nemocnicích umožňuje jejich monopol na vzdělávání vykořisťovat mladé lékaře.

Teď se monopolní struktura nemocnic obrátila proti politikům, kteří ji trpěli, protože se mohli účastnit veřejných zakázek. Vzpoura sekundářů může vést k tomu, že státní a krajské nemocnice nebudou přijímat pacienty a nikdo je přitom nemůže nahradit.

Fakultní a další velké nemocnice připomínají tajemné hrady v Karpatech, které nekomunikují se svým okolím. V soukromých ambulancích pracují tisíce vysoce kvalifikovaných lékařů, kteří by s minimální praxí mohli převzít povinnosti vzbouřených lékařů. Není to však možné, protože na rozdíl od většiny evropských zemí soukromí lékaři nechodí ze svých ambulancí na pár hodin týdně do nemocnic. Nemocniční lékaři s nimi ani nekomunikují o léčbě pacientů z jejich kartoték.

Nemocniční krize tedy ukazuje nejen na neudržitelné poměry v samotných nemocnicích, ale na systémovou chybu celého zdravotnictví. Nemocnice a soukromí lékaři fungují na sobě naprosto nezávisle a často své služby zdvojují, což stojí zbytečné peníze.

Bude úkolem příštího reformátora, aby tyto dva systémy propojil. Nebude to mít snadné, protože to znamená změnit myšlení většiny doktorů. Během nemocniční krize se tento problém nevyřeší, může se však stanovit zadání, co v tomto směru dál dělat.

Bohužel nelze čekat přispění od soukromých nemocnic a vůbec podnikatelů ve zdravotnictví, jak si snad představují někteří pravicoví politici. Ti známější prokázali pouze to, že dokáží omezovat dostupnost péče a přitom udržet příjmy od pojišťoven.

Zdravotnictví jako veřejná služba, kdy jsou si svých povinností vědomi všichni protagonisté, to zní ale v Česku zatím jako naprostá science-fiction.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6