Ministerstvo zdravotnictví chce zrušit geriatrii jako studijní lékařský obor. Nejsa lékařem, nechci spekulovat, zda je to z hlediska vysoce specializovaného vzdělávání dobře nebo špatně.

Ale dovolím si několik ekonomických a demografických poznámek.

Nemám ponětí, nakolik na ministerstvu zdravotnictví řeší věci komplexně. Vcelku věřím, zřejmě na rozdíl od drtivé většiny spoluobčanů (zvláště některých facebookových či blogerských odborníků na všechno), že se osazenstvo centrálních orgánů neskládá ze samých hlupáků a neználků. S nemalou dávkou osobní zkušenosti mohu říci, že mnohdy je tomu přesně naopak. Nicméně tyto orgány dělají, jaksi z principu uspořádání naší společnosti, řadu rozhodnutí, která jsou nutně rozhodnutími „plánovacími“. Takové typy rozhodování obecně jen málokdy končí zamýšleným efektem. Lidská společnost a kooperativní vazby, které ji drží pohromadě, jsou příliš složité a mnohovrstevnaté na to, aby bylo možné je naplánovat. A tedy pokud má být geriatrie vyškrtnuta ze základních lékařských oborů a stát se nadstavbou (což jako neodborník nechci zpochybňovat), mělo by to být doprovázeno také řadou jiných rozhodnutí.

Důvody jsou jasné. Potkat dnes devadesátníka je přece jenom relativně složitější. V zemi je v současnosti asi 350 tisíc lidí nad osmdesát let, zhruba 50 tisíc lidí nad devadesát let a necelá tisícovka nad sto. Tedy sečteno: máme dohromady v celé populaci něco přes 410 tisíc obyvatel starších osmdesáti let. Až budou dnešní čerství absolventi lékařských fakult na vrcholu svých odborných sil, dejme tomu v roce 2050, bude mít za sebou osmdesáté narozeniny více než 1,1 milionu obyvatel země. A jelikož budeme rádi, když tou dobou bude mít ČR tak asi 9,5 milionu obyvatel, každý si ta procenta jistě vypočítá sám. A teď přichází ta otázka: když tedy padají návrhy na zrušení geriatrie jako samostatného oboru, byly v diskusi zváženy i tyto argumenty?

Jsou zde i jiné problémy. Žádná společnost na světě není při současném zdravotnickém systému schopná takovou situaci zvládnout z hlediska nákladů. Žádná, není proč o tom diskutovat. Je třeba něco změnit. Buď si říci, že na zdravotnictví budeme vynakládat zhruba třikrát tolik co dnes (počítáno dnešními cenami), nebo to chce opravdu hlubokou reformu. Varianta A se nezdá možná. Nyní nás zdraví stojí hodně přes 300 miliard korun ročně (včetně výdajů rodin), to máme nějakých 7 a něco procenta HDP. Představa, že to zvýšíme na bilion korun a na více než pětinu HDP, je absurdní.

Nehledě na fakt, že s poklesem počtu obyvatel z dnešních 10,5 milionu na oněch 9,5 milionu nutně dojde také k masivnímu útoku na absolutní čísla HDP (což neznamená, že se sníží HDP per capita). Počet spotřebitelů je naprosto nutně jedním z aspektů produkce, když ubývá spotřebitelů, nelze to dost dobře nahradit exportem. Zvláště když největší partnerské země zažívají podobně neradostný vývoj počtu obyvatel.

Varianta A je tedy nemožná. Je to ekonomický nesmysl. Zbývá varianta B.

Co tím chci říci: diskuse o tom, zda má nebo nemá být geriatrie samostatný učební obor lékařských fakult, je jistě věc, kterou můžeme s klidem nechat dámám a pánům na ministerstvech zdravotnictví a školství. Ale opravdovým tématem je něco jiného. Celé zaměření vzdělávání lékařů je potřeba změnit a nasměrovat poněkud jinak. Budoucí lékaři budou muset být daleko komplexnější a celistvější, nynější specializace zastarává tváří tvář potřebám společnosti. Je to smutný fakt, který lze konstatovat i bez detailní znalosti vzdělávacího systému. Stačí vidět drastické demografické změny a konstatovat, že vzdělávací systém na ně v podstatě nijak nereaguje. Jenže když vynecháme pediatrii a možná problematiku pohlavních nemocí, tak geriatrem bude muset být do značné míry každý lékař, který má v plánu vykonávat tuto činnost ještě za necelých 35 let.

Což je ve skutečnosti za chvíli.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem