Moderní zdravotnické systémy by měly být maximálně pružné, pragmatické, přizpůsobivé. Tomu neodpovídají monolity, natož ideologizované monolity - rigidní, dogmatické, v nichž i jednotné financování různých sfér vyvolává závažná pnutí.

Žádoucí se jeví multidimenzionální systémy maximálně zbavené komplikujících kompetenčních i jiných bariér. Jejich standardy by měly především hlídat nepodkročitelné minimum, nikoli se nereálně snažit o kanonizaci optima – tak jako tak nedosažitelného a v čase proměnlivého. I když zásadní roli by měly hrát autonomní zdravotní pojišťovny s variabilní – neboť opravdově konkurenční - strategií financování zdravotnických služeb, musí parametry garantované zdravotní péče stanovit stát, jak mu to kromě jiného ukládá výrok Ústavního soudu. o vymezení pravidel přímé platby občanů.

Jejich „oprávněným zájmem“ není „bezplatnost“ ani rovnostářství, ale ekonomická i jiná dostupnost, variabilita forem a účinná kontrola dění, aby každý na potřebnou péči reálně dosáhnul, reálně ji mohl kontrolovat a ovlivňovat.

Vymezování toho, co je spolu s kvalitou služeb pro občany nejdůležitější, totiž objemu, povahy a mechanizmu upravování garantované zdravotní péče, se nebude odehrávat izolovaně, ale v rámci celého zdravotnického systému, jeho mantinelů, regulací, zpětných vazeb a pojistek.

Velmi si jako občan a potenciální pacient přeji, aby se tak dělo v duchu principů a mechanizmů nastavených zdravotnickou reformou a jejími zdravotnickými zákony – jakkoliv kontroverzními – nikoliv v duchu dosud platného a nepřehledně novelizovaného Zákona o zdraví lidu z roku 1966.

Důvodem není ideologická zášť proti onomu výdobytku (reálného) socialismu, ale vědomí jeho závažné impotence. Tu by si měli uvědomit zvláště ti, kdo se domnívají, že 70. a 80. léta byla jakousi „sousedskou selankou, kdy pod slábnoucí krustou hloupého ale již téměř neškodného režimu se rozvíjely správné a kvalitní věci.“

Čím méně politický systém omezoval a blokoval údajně „zdravou“ rezortní praxi - zákony a společenské mechanizmy - tím horší a nebezpečnější musely tyto normy být. Minimálně totiž nezabránily tomu, aby se v tvrdých, nezpochybnitelných ukazatelích zdravotního stavu obyvatelstva – především v úmrtnosti a naději dožití (tzv. střední délce života) - propadlo Československo, spolu s ostatními socialistickými souputníky, do hlubokého evropského podprůměru. Od poloviny 60. do konce 80. let se např. v Norsku, které původně vykazovalo horší parametry, zvýšila naděje dožití o neuvěřitelných 12 let více než u nás.

Pokud nebyl zdravotnický systém, včetně čackých koryfejů a lékařských celebrit té doby, brutálně umlčován, byl smrtelně nebezpečný svou impotencí, chyběním kontrolních a opravných mechanizmů. Přes všechnu demagogickou „velkohubost“ o vědeckosti a všeobecné dostupnosti, přiznávající proklamativně „všem to nejlepší“, systém i jeho Zákon o zdraví lidu závažně selhaly a odňaly české společnosti miliony let potenciálního života.

„Pánbuchraň“, aby se v pozůstatcích tohoto myšlenkového systému ideologických rozhodnutí, byrokratických direktiv, chybějících zpětných vazeb a děravých kompetencí, dokonce s oživováním požadavku „všechna péče všem bezplatně na nejvyšší vědecké úrovni“, rozhodovalo o „udržitelném“ objemu garantované zdravotní péče. Neboť nejde a nepůjde o „připlácení nadstandardu“ nýbrž o diferencované financování a restringování.

Kontroverznost předkládaných zákonů, respektive rozsahu zdravotnické reformy a postupu jejího zavádění, tím méně nesouvisející provozní problémy zdravotnických zařízení, by neměly přehlušit to, že duch a principy nových zdravotnických zákonů představují pro postavení pacienta i pro pružnost a autoregulaci systému zdravotnických služeb – včetně vymezování garantované péče - zásadní přínos.