„Neziskové organizace hájící práva osob se zdravotním postižením předaly 14. července hejtmanovi Středočeského kraje Davidu Rathovi otevřený dopis, ve kterém ho vyzvaly k pokračování transformace pobytových služeb pro osoby se zdravotním postižením. Kraj pod vedením hejtmana Ratha totiž úspěšně započatý transformační proces před časem zastavil,“ – tolik úvod tiskové zprávy.

V jednom z rozhovorů na dané téma po návštěvě několika ústavů sociální péče pan hejtman řekl:„Zatím neumím říci, zda zrušíme některá chráněná bydlení. Situaci mapujeme. Musíme zajistit péči pro desítky tisíc seniorů a balík peněz je jen jeden. Když peníze dáme na chráněné bydlení, začnou nám scházet na péči o seniory. Musíme vážit priority."

Což o to, vážení priorit je nesporně nezbytné, ale právě senioři jsou a budou nejpočetnějšími uživateli služeb dlouhodobé péče – jak té ústavní, tak té komunitní. Zvláště jich se týká, zda zůstanou doma, nebo pomašírují do domovů důchodců. Právě oni potřebují a budou potřebovat chráněná bydlení včetně úprav svých stávajících bytů.

Takže v žádném případě nestojí problém tak, že buď senioři, nebo „ti z těch ústavů“ – naopak transformace ústavů je významně motivována potřebami sociálních služeb pro seniory.

Jde ovšem o to, jak k seniorům přistupovat, co si kdo pod „péčí o seniory“ představuje. Proto stojí za povšimnutí a diskusi předvolební slogan strany pana hejtmana, „je přeci správné mít úctu ke starším lidem.“

Ve své podstatě je nesmyslný, nebezpečně matoucí a svým konceptem nepřijatelný.

Nesmyslný je proto, že není jasné, kdo jsou to „starší lidé“ – lidé starší než 90, 80, 70, 60, 50, 40 let? Nebo lidé starší než je ten který čtenář bilbordu či volič? Nebo se výraz „starší lidé“ stal synonymem penzistů?

Důraz na „úctu“ je zaběhaným matením pojmů a návratem k myšlenkovým konceptům 70. let 20. století, kdy jsme měli Husákův „Národní program úcty ke starším“ (že by inspirace?). Jeho podstatou byly (přes nesporně dobré úmysly mnoha lidí) podružné a kýčovité kampaně, zatímco řada starých lidí strádala neřešenými sociálními a existenčními problémy včetně vrcholícího úpadku prostředí ve velkokapacitních domovech důchodců.

Sáamfenomén úcty je zvolen nevhodně. Její plošné projevování ve stylu ruské pohádky Mrazík (stařečkovi se pokloň, bohatýre) by bylo mnohdy nezasloužené a věcně k ničemu.

Lidé potýkající se s problémy života ve stáří nepotřebují ani klanění bohatýrů, ani estrády a bilbordy na téma „poděkování a úctu vám...“. Potřebují podmínky k vlastnění sebe, k seberealizaci, potřebují podporu důstojnosti a smysluplnosti, potřebují přátelské prostředí a vstřícnost ke konkrétním limitacím a problémům. Jenže estrády, klanění, kampaně a bilbordy o chimérní úctě jsou jednodušší a vyjdou nesrovnatelně levněji - mnohdy jsou doslova „za hubičku“ jako laciný falešný kýč.

I obecný signál veřejnosti, zvláště velmi mladým lidem, by měl být o něčem jiném než o iritující úctě. Neboť pověstné „puštění sednout v tramvaji“ není projev úcty, nýbrž slušnosti a ohleduplnosti, a to nejen ke „starším“– sedět (tedy v tramvaji, nikoli v kriminále) nemají „ti zasloužilí a úctyhodní“, ale ti, kdo to potřebují. „Výchovný“ signál by měl znít, „buďte slušní, ohleduplní a respektujte důstojnost“.

Právě důstojnost a nikoliv úcta je klíčovým pojmem lidské existence obecně a znevýhodněných lidí především. V intencích naší „západní“ civilizace jde o nepozbytelný, atribut každé lidské bytosti bez ohledu na její rasu, pohlaví, věk, zdravotní či duševní stav. Nikomu ji nelze odejmout, což vytváří i východisko k odmítnutí mučení a hrubého ponižování.

Nepřijatelnost onoho bilbordového přístupu ke „starším lidem“ vyplývá z nepřijatelnosti kolektivních privilejí (právo na úctu), totožné s nepřijatelností kolektivní viny. Starší lidé, stejně jako kterákoliv jiná věková, rasová či jinými neovlivnitelnými faktory vymezená skupina, nemohou být apriorně a souhrnně hodni ani úcty a výsad, ani opovržení a trestů. Jde o rub a líc téže mince, která by neměla v naší společnosti platit, neboť je smrtelně nebezpečná (viz kolektivní viny židů, buržujů, cikánů či černochů).

Nárok na úctu personifikuje na bilbordu starší žena s apartním baretem a šálem. Neznám či nepoznávám ji, nic tedy o ní nevím, a proto jí ten nárok jen kvůli šedinám nepřiznávám – možná přes sympatický kukuč celý život donášela a uškodila mnoha lidem, možná si nyní přilepšuje distribucí dětské pornografie, možná zničila své děti na úzkostné obsedanty, možná ... – ne, nelze „mít úctu“ k žádné osobě, aniž bychom o ní více věděli, jen proto, že je třeba žena, běloška či že má šedivé vlasy, čímž nijak zpochybňuji její právo na lidskou důstojnost ani svou povinnost být k ní pozorně ohleduplný.

Zapomeňme na spektakulární „úctu ke všem starcům“ a snažme se podpořit důstojný, svébytný život každého z nich – v rodině, v obci, .... třeba transformací sociálních služeb do civilnější, pružnější a individuálnější podoby vně zdí odlehlých ústavů.