Prodej lékařské praxe v poslední době poněkud rozvířil diskusi v odborných i laických kruzích. Je evidovaný pacient soukromého lékaře opravdu nevolníkem, vydaným na milost systému?

Dne 10.10. zveřejnil politický komentátor Bohumil Doležal na serveru Neviditelný pes své pobouření nad tím, že lékař nevydá na požádání pacientovi jeho kompletní zdravotní dokumentaci. Stalo se tak díky postoji České lékařské komory, která potvrdila své stanovisko, že lékařská dokumentace je majetkem lékaře a nikoli pacienta. Jako každý majetek je možné ji prodat.

Soukromý lékař při ukončení své praxe má v podstatě dvě možnosti. Buď zcela skončí, svou praxi nikomu nepředá a dokumentace jeho pacientů je převezena na spádový státní orgán (magistrát), kde je bezpečně uložena a časem event. předána na vyžádání jinému lékaři. To se stává zcela ojediněle, nejčastěji při náhlém úmrtí lékaře.

Druhou možností je prodej praxe mladému kolegovi. Ten samozřejmě kupuje nejen smlouvu se zdravotní pojišťovnou (což je nutnou podmínku v systému povinného zdravotního pojištění), ale i zařízení ordinace. Zatímco movité věci v ordinaci a čekárně mají zcela zanedbatelnou hodnotu (vyjma přístrojů, které však rovněž valem ztrácí na pořizovací ceně), jednou z nejcennějších věcí je kartotéka.

U praktického lékaře čítá okolo 2500-3000 nemocných, u specialistů bývá počet karet i 10x vyšší. V nich jsou záznamy o zdravotním stavu nemocných od první návštěvy, léčebné postupy, výsledky provedených vyšetření, používané léky i poznámky o problémech při léčbě konkrétního nemocného. Tato data jsou velmi cenná, neboť umožňují rychlou orientaci ve stavu nemocného, v jeho osobní, farmakologické či rodinné anamnese. Urychlují další rozvahu v léčebném postupu a jsou bezpochyby nesmírným zdrojem dat.

Zdravotní dokumentace je z výše uvedeného tím, čemu se moderně říká „know-how“. Obsahuje mimo jiné i léčebné kroky lékaře, návrhy vyšetření nemocného s interpretací dosažených výsledků. Každý lékař má své postupy dané jeho vzděláním, zkušenostmi i osobním přístupem k nemocnému. Toto mimo jiné odlišuje lékaře průměrné od těch lepších, kteří jsou žádanější. Karta nemocného je tak poměrně pracně vytvořeným dílem, v němž je uloženo mnoho let práce.

Při každém kontaktu s lékařem obdrží nemocný výsledek návštěvy. Jde o přesnou kopii originálu, která je uložena buď papírovou formou v kartě, případně na elektronickém nosiči dat. Jak s touto kopií naloží, je výsostným právem nemocného, zatímco lékař je vázán lékařským tajemstvím a výsledek vyšetření smí sdělit pouze na požádání soudu či správě sociálního zabezpečení. Pacient má právo nahlížet do protokolu provedených vyšetření, seznámit se s výsledkem laboratorních vyšetření, případně si pořídit výpis výsledků.

Požadavek na vydání karty do rukou pacienta tak postrádá jakékoliv opodstatnění. Jednak při smyslu pro pořádek má k dispozici veškerá svá data, která jsou v kartě nemocného obsažena, na druhé straně se lékař vydáním originálu zcela zbavuje možnosti čelit případným stížnostem pacienta na jeho péči. Jakékoli jednání (ať již na půdě lékařské komory či soudu) pracuje pouze s originálními podklady a nikoli s kopiemi. Lékař musí mít na svou obranu všechny výsledky, neboť jen tak je schopen prokázat postup lege artis (současně však tato dokumentace může dokázat i jeho špatný postup). Po vydání originální dokumentace mimo svou kontrolu pak již nemůže zaručit, že bude kompletní, případně že nebude změněna.

Pokud chce nemocný změnit svého lékaře (nespokojenost s léčbou nebo nesouhlas s novým lékařem, který vystřídal původního), má na to samozřejmě právo a existují postupy předání informací novému lékaři bez účasti pacienta. Každý lékař je na požádáni kolegy povinen provést výpis ze zdravotní dokumentace, v němž je obsažen celý průběh léčby, použité léky i výsledky laboratorních vyšetření a zaslat jej do rukou nového lékaře. Tento výpis je pro nemocného bezplatný.

Pacient není nesvéprávným jedincem, má dalekosáhlá práva zasahovat do své léčby, má právo konsultovat či odmítat léčebné postupy, dokonce odmítnout jakoukoliv léčbu po podpisu negativního reversu, který lékaře zbavuje odpovědnosti za případný špatný konec nemoci. Lékař však nemůže být vystaven riziku soudního stíhání jen proto, že již není vlastníkem své vlastní dokumentace.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora