Někdy se dostanou veřejné záležitosti, například v oboru zdravotnictví, do slepé uličky a nikdo si neví s ničím rady. Pak je třeba, aby nastoupil nový ministr, který změní přístup k problému. A když se na problém jde z jiné strany, třeba se podaří vyřešit.

V takové situaci je zdravotnictví právě dnes a úkol najít jinou cestu dostal ministr Leoš Heger. Bývalý úspěšný ředitel fakultní nemocnice v Hradci Králové je jedním z mála lidí, o kterém se dá v Česku říct, že k tomu má nepochybně správnou kvalifikaci.

Cesta do slepé uličky začala nástupem ministra Davida Ratha v roce 2005. Potřeboval dostat zdravotnictví z dluhů a během jednoho roku zajistil vyšší příjmy zvýšením státního příspěvku. Zároveň se snažil snížit výdaje, což se mu stanovením limitů na léky také podařilo. Pak nastoupil Tomáš Julínek a začal zdravotnictví zachraňovat jiným způsobem.

Naplánoval privatizaci zdravotních pojišťoven a nutno přiznat, že k tomu našel vhodnou chvíli. Díky Rathovým zásahům a ekonomické prosperitě vytvořily pojišťovny vysoké přebytky. Julínek k tomu zavedl poplatky u lékaře, které příjmy systému ještě zvýšily. Zároveň se chystal podniknout dlouho odkládaný krok a popsat zdravotní výkony, na které mají pacienti právo. Všechny zákroky nad touto hranici se měly doplácet prostřednictvím připojištění či speciálních pojistných programů.

Problém nastal ve chvíli, kdy se nepodařilo privatizaci pojišťoven prosadit politicky. Julínek se ještě pokusil o reformu v mírnější podobě, tedy aspoň popsat standardní zdravotnické výkony. Ovšem ani s touto verzí neměl úspěch. Nakonec nebylo divu. Nebylo známo, za jakým účelem se tak složitá změna prosazuje.

Během let neúspěšných reformních pokusů se ve zdravotnictví začali prosazovat nejsilnější lobbisté, zvláště výrobci léků, kteří vyrovnali ztráty z Rathova období, a dodavatelé drahých přístrojů. Naopak pojišťovny šetří, i když mají na účtech stále dvacetimiliardovou rezervu. Odnáší to následná péče, kterou využívají především staří lidé a kde jde skutečně o život.

Po nečekaném volebním vítězství pravice se zdravotničtí experti ODS, Věcí veřejných a TOP 09 začali hádat prakticky o tom, kterou z Julínkových myšlenek uskutečnit. Rudolf Zajac z TOP 09 chtěl zopakovat Julínkovu reformu v plné parádě, převládly však hlasy expertů Věcí veřejných a ODS, kteří chtěli prosadit jen mírnější variantu s tím, že sepíší seznam, na jaké výkony má pacient nárok z veřejného pojištění. Jejich koaliční dohoda ale nevyřešila dost zásadní věc: jak mají fungovat pojišťovny a které z nich budou nabízet připojištění za nadstandardní výkony. To koneckonců nebylo jasné ani z Julínkových plánů, když se vzdal privatizace.

Není tedy jasné, co bude dál, a v této chvíli přichází nový ministr z TOP 09 Leoš Heger. Na rozdíl od všech reformátorů má nepoměrně bohatší zkušenosti z praxe. Proto také mluví o zdravotnictví úplně jinak a nespekuluje zbytečně nad tím, jaký má být standardní výkon a komu platit spoluúčast. Už oznámil, že s vysokou spoluúčastí nepočítá, i když ji nepochybně umožní.

Z výroků budoucího ministra se dá jen těžko odvodit, co vlastně chce dělat a jestli nabídne jiný než Rathův a Julínkův recept. Minimálně to naznačují úvahy o tom, jak se mají změnit poplatky u lékaře. Sice se jim říká regulační, nic ale neregulují, pouze zvyšují zdravotnické příjmy. Proto Heger doporučuje, ať se neplatí v ordinacích, kam pacienta poslal k vyšetření jiný lékař. Naopak se poplatky musí zvýšit u specialistů a v nemocnicích, kam jde pacient bez doporučení praktického lékaře.

Tímto způsobem mohou pojišťovny účinně regulovat své výdaje. Omezí se tím dosud bezbřehá svoboda volby lékaře, ale Česko je svou širokou nabídkou zdravotních služeb placených z veřejného pojištění ve světě výjimkou. Není důvod, aby stejné ambulantní služby nabízely zároveň soukromé ordinace a nemocnice, není důvod, aby kdokoli mohl kdykoli zajít třeba za deseti různými diabetology, aby porovnal jejich rady. Nebo ať si tam zajde, ale zaplatí.

Princip skutečně regulačních poplatků doporučuje i ekonom Miroslav Zámečník, podle kterého jde o nezbytný krok, pokud se mají zdravotnické peníze využívat efektivně.

Heger se může vydat zmíněnou cestou, vedle zcela nutných kroků ale může učinit mnohé další. Může se pustit do úpravy fungování fakultních nemocnic, protože tomu rozumí nejlépe a ví, jak je možné tyto zdravotnické molochy provozovat bez dluhů. Čeká ho i vážný úkol zlepšit financování následné péče, musí vyřešit přístup nemocnic k mladým lékařům, kteří utíkají do ciziny, zlepšit systém nákupu léků, třeba po německém způsobu, kde je pojišťovny nakupují hromadně s příslušnou slevou. Sám zmiňoval, že bude požadovat přístup k informacím o tom, jak se veřejné peníze ve zdravotnictví utrácejí.

Pokud bude k těmto vážným problémům přistupovat se zkušeností z praxe, může jich značnou část odstranit. Pokud to neví dnes, může odhalit nové vyhlídky pro české zdravotnictví do příštích desetiletí během své ministerské cesty. Veřejnost to jistě bude s napětím sledovat.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6