Zajímavější než samotné poplatky je důvod, proč o nich vůbec mluvíme. Je snad možné, aby někdo nadužíval elektrické energie, vody, aby nakupoval příliš mnoho rohlíků, případně francouzských vín? Ne, každý si samozřejmě koupí přesně tolik, kolik potřebuje, zaplatí a věc je vyřízena. V novinách se nedočtete, že lidé jako vy kupují moc ledniček, a proto je jich nedostatek. Tak proč ta nechutná podezření, že penzisté u doktora s gustem pouze překážejí, že si k němu chodí jen popovídat? Nadával vám snad někdo někdy, že příliš často potřebujete instalatéra, truhláře, právníka?

Jedním z rozdílů mezi doktory práv a doktory medicíny je fakt, že první si platíte, zatímco druhé platí někdo jiný, prý za vás. Stejně tak ten někdo určuje, kolik doktor dostane za to, že vás má ve své kartotéce, kolik dostane za léčbu vaší chřipky, za jeden recept pro vás. Podobně nemocnicím je dáno, kolik tamější personál má mít na výplatní pásce, kolik bude stát ten který zákrok, kolik má stát den na lůžku a tak podobně. Tyhle sumy jsou dosti detailně stanoveny.

Jestli nad tím někdo chce mávnout jen tak rukou, ať si to prosím dvakrát rozmyslí, není to taková maličkost, ten způsob určování cen. Totiž správné ceny mají nespornou výhodu, že dokáží proměnit sobectví jednotlivce v solidaritu. Nikdo vám nevyčítá nadměrnou spotřebu francouzských bílých vín, protože vy si zaplatíte za to, že kdesi musí nějaká rozloha půdy být věnována pěstování révy, že ji musí určitý počet pracovních sil ošetřovat, sklízet, vyrábět z ní víno, plnit jím lahve, vybavit je etiketou a dopravit až do vašeho obchodu. Tyhle zdroje všechny použijete pro sebe, ale je to v pořádku, protože na oplátku vy musíte zas někomu jinému svou prací posloužit docela stejně. Teprve pak smíte žádat, aby pro vás pracovali ostatní, ovšem jen do té míry, do jaké si společnost vašeho příspěvku cení, kolik za vaší práci zaplatí. Právě díky cenám různých produktů a své práce pozná každý, co je mu dovoleno a co už nikoliv, může tak přizpůsobit svá přání přáním ostatních. Zdánlivý chaos trhu je ve skutečnosti harmonií, cenový systém je jejím dirigentem.

Jako dobré ceny umožňují lidem jednat v souladu s přáními jejich bližních, špatné ceny nás vedou k tomu, abychom si navzájem překáželi. Pamatujete si ještě, jak lidé byli nabádáni třeba k tomu, aby šetřili elektřinou, potravinami, vodou? Socialismus je systémem, ve kterém ceny byly určovány direktivně, byrokraticky. Proto byly špatné a proto koordinace individuálního lidského jednání byla chybná. Celé hospodářství proto chátralo.

V našem zdravotnictví máme plánovací komisi dodnes. Určuje ceny, a to stejně špatně jako to dělaly komise za socialismu v případě všeho ostatního. Jedním nařízením rozhodně nelze ocenit práci všech doktorů, všech sestřiček, všech řidičů sanitek a uklízeček. Nelze určit, kolik má stát nějaký zákrok u všech pacientů, za všech myslitelných okolností. I kdyby se to na moment povedlo, což by si vyžadovalo neuvěřitelné množství papíru popsaného zprávami a hlášeními a analýzami, zakrátko bude věc docela jinak, takže staré ceny nebudou téhle nové realitě odpovídat. A protože jde o systém příkazů a zákazů, musí se to vše kontrolovat. Nalezené nedostatky vedou k ještě intenzivnějšímu dohledu, takže byrokracie šťastně bují právě proto, že není schopna dosáhnout deklarovaných svých cílů.

Chyby, které způsobí jedno nařízení, musí být opraveny dalším, které samo je chybné a žádá si dodatečné opravy. Proto by člověka nemělo překvapit, když se dozví, že nejmenovaná vládní strana přišla s rychlým opravným balíčkem pro naše zdravotnictví, s další opravou, která vytvoří minimálně tolik problémů, kolik jich vyřeší. Lidé nám nadužívají péči, protože ceny jsou byrokracií stanoveny špatně. Tak jim tedy znechutíme ty návštěvy u lékaře nějakým poplatkem, napadne naivní mysl. Bohužel, dotyčný naiva je právě ministrem zdravotnictví. Volat však, jako to dělá jeho předchůdce, po zachování statu quo, není žádným řešením, jde o pouhou aplikaci pštrosí logiky. Takže co s tím?

Jediným řešením je zbavit se toho nepružného dirigismu. Stejně jako řídí poptávka a nabídka mzdy a ceny všude jinde, musí je řídit i ve zdravotnictví. Řízení trhu znamená panování zákazníka, řízení byrokratické znamená, že suverénem je úředník. Dnes už je to skoro dvacet let, co jsme na vlastní oči mohli vidět, jak vypadá takový plánovaný bordel, je-li vnucen celé zemi. Neexistuje jediný důvod se domnívat, že zdravotnictví je resortem, pro který základní ekonomické zákonitosti jak švihnutím kouzelného proutku neplatí. Jestliže měly plánovací komise ministerstev problémy s výrobou a distribucí rohlíků, dětských plen a toaletního papíru, o to více nezvládnou řídit celé zdravotnictví, ohromné nemocnice, dlouhou řádku specializovaných zařízení a spousty praktických lékařů.

Trh ve zdravotnictví znamená, že stát se vzdá pošetilých pokusů o jeho řízení. Je docela jinou otázkou, zda bude i nadále mezi různými skupinami obyvatel v zájmu solidarity přesouvat peníze na zdravotní péči. Ostatně málokdo si přeje něco takového upřít zvláště postiženým a starším lidem. Ale samotný sociální transfer ještě neznamená, že ministr musí diktovat doktorům platy, pracovní dobu anebo rozhodovat o ceně nějakého zákroku. To je bohužel rozšířený omyl, že soucit se bez všemocných úředníků neobejde. Nápad s poplatky u lékaře dokazuje, že opak je pravdou. Řešením je oddělit řízení resortu od tohoto sociálního přerozdělování. Příspěvek v nezaměstnanosti také neznamená, že úřady práce musí řídit všechny soukromé firmy. Fakticky by ministerstvo zdravotnictví mělo být, v zájmu pacienta, urychleně zrušeno, protože ministerstvo sociálních věcí je může ve všem potřebném zastat.

Od chvíle, kdy si jistý slavný ekonom uvědomil ohromnou důležitost správného fungování cenového systému, už uplynulo víc než osmdesát let. Za tu dobu nikdo nepřišel na způsob, kterak by se šlo bez cen obejít, protože vůbec neexistuje. A zkoušeli to věhlasní ekonomové i kdejaký pološílený zvěstovatel beztřídní společnosti. Tohle perpetuum mobile, jak vidno, vynalézají usilovně i naši ministři zdravotnictví, jeden jako druhý. Nevím, zda vás, ale mne nebaví se na to byť jen dívat, natož pak tu pošetilost brát vážně. Bez skutečných cen, tedy bez cen tržních, to ve zdravotnictví nikdy fungovat nebude. Nařízení bude stíhat nařízení, aniž by byl konec toho marného souboje v dohledu. Ekonomické zákony platí stejně pevně jako ty fyzikální, perpetuum mobile nelze zkonstruovat, kalkulace v socialistickém zdravotnictví je nemožná, poplatky u lékaře to nijak nevyřeší.