29.3.2024 | Svátek má Taťána


ZDRAVOTNICTVÍ: Kdo koho vlastně vydírá?

3.1.2011

Lékaři společnost či společnost lékaře?

Probíhající diskuse o požadavcích lékařů a jejich možném odchodu do zahraničí se bezprostředně dotýká etiky a příspěvek nabízí některé etické argumenty převážně v jejich prospěch.

Od různých autorit se snáší kritika na lékaře za to, že hromadně ukončují pracovní poměr, přičemž se objevují dokonce silná slova o "nepřijatelném vydírání" s tím, že "smiřovat" se s tím údajně nelze. Chvilku se u tohoto hrubého výrazu zastavme; pokud bychom ho totiž pokládali za přiměřený, dospěli bychom brzy k tomu, že například zaměstnanci jsou vydíráni svými zaměstnavateli na základě jejich potřeby vydělat si na jídlo: "jíst se přece musí a oni mě nutí kvůli tomu chodit do práce ... jsem rukojmím svého hladu". Važme tudíž slova!

Kdybychom přece jen chtěli výraz "vydírání" použít, nabízí se daleko spíš tvrzení, že je to česká společnost, kdo vydírá: vydírá lékaře již 21 roků na základě toho, že lékaři investovali nejméně 10 roků svého života (tak dlouho zhruba trvá, než se člověk s přiměřeným nadáním vzdělá tak, aby byl s to samostatně poskytovat lékařskou péči) a kromě toho při promoci přísahají na některé hippokratovské mravní požadavky. Zavazuje je pak obojí k tomu, aby svou profesi vykonávali po celý život a velmi svědomitě (svědomití jistě nejsou lékaři všichni, avšak to je otázka jiná, kterou v tomto svém příspěvku řešit nechci - nechám si to na jindy).

Ve hře je tak zde etika, a cítím tudíž jisté pověření se k těmto věcem vyjádřit. Pozadím nastíněné veřejné rozpravy jsou dva etické pojmy: pojem povinnosti a pojem práva. Zdá se, že jasno v nich má každý; každý si tudíž hned bere slovo a všem přes hlavy hrne svůj názor. Názor je ovšem něco, o čem proslulý vynikající filosof Soren Kierkegaard praví, že jde o přepych, který si nemůže dovolit. Opusťme tudíž hotové pravdy a zkusme se zamyslet nad argumenty pro a proti!

Od Immanuela Kanta se ve filosofické etice rozlišují povinnosti imperfektní a perfektní s tím, že perfektní povinnosti se vyznačují právy komplementárními k nim. Zde je tomu pak tak, že pouze tehdy, když se napřed stanoví (argumentem) povinnost jisté osoby či skupiny ke skupině jiné, dají se pak této jiné skupině přisoudit práva na korespondující věc. Bez tohoto předběžného určení povinnosti žádná práva nejsou. Nemám tudíž například právo na to, abych létal jako pták; nikdo totiž nemá povinnosti přičinit mi křídla. Stejně je tomu se zdravím či blahobytem. Jiným případem jsou pak imperfektní povinnosti spočívající výslovně v tom, že žádná jim korespondující práva nejsou. Sem spadají povinnosti náboženské, vztahující se k ochraně přírody či, a to se týká také tématu našeho, lásky k bližnímu. Každý křesťan má povinnosti "milovat bližního svého", a přitom jej nikdo nemůže vybízet k tomu, aby na základě toho miloval zrovna jeho. Jde o ryze etickou věc čili vyplývá to výhradně ze svědomí věřícího samotného. Do svědomí jiného zasahovat nelze. Něčeho takového se dopouštějí pouze teokratické a totalitní společnosti (každý, kdo takto uvažuje, prokazuje přetrvávající totalitní způsob myšlení).

V pozadí těchto úvah je základní etický předpoklad autonomie čili doslova "samozákonodárství" vyžadující samostatnost každého v tom, který princip si vybere a bude pak dodržovat.

Uvedené souvislosti jsou analogické a platí i pro povinnost lékaře poskytovat péči chorému. Jde výhradně o povinnost etickou a pouze v etické rovině se o ní dá vést diskuse. Argumentovat tak, že lékaři porušují svou přísahu se sice dá, avšak jinak je to věc vposledu pouze jejich svědomí a do jejich svědomí nemá kdo co zasahovat. Ovšem vyvozovat odtud to, že lékaři svým chováním "vydírají" společnost, je již za hranicemi vkusu: uvedená povinnost je totiž vysloveně imperfektní čili žádná práva na ni vázat nelze. Jistě se o právech v této souvislosti uvažovat dá potud, pokud jsou lékaři zavázání také právně čili kontraktem se zdravotnickým zařízením. Ovšem vtip je právě v tom, že onen kontrakt ti lékaři zcela podle práva rozvazují.

Vypadá to nyní tak, že jsem na straně odborářů a snažím se jim v jejich boji pomoci. Opak je pravda. Nikdy jsem odboráře rád neměl. Vždycky jsem tvrdil, že spíš než bojovat za zvýšení mezd či platů je žádoucí naučit se něco tak, že to neumí nikdo jiný, díky čemuž je pak možné najít si zaměstnavatele jiného, který nabídne mzdu či plat vyšší. (toto ovšem platí za předpokladu konkurence; konkurence je nejvýznamnějším rysem kapitalismu a dokonce demokracie samotné; ničí tudíž demokracii ten, kdo udržuje monopoly v podobě privatizace okresních nemocnic, rozvodných sítí, letišť, drah a podobně). Mezi ekonomy se ostatně to, že někdo zná něco, co nikdo jiný, jmenuje "komparativní" výhoda.

Ukazuje se, že přesně toto jsou okolnosti odchodu lékařů do ciziny. Mají určité dovednosti a společnost se bez nich sotva obejde. Zbývají tudíž pouze dvě možnosti: buď jim společnost přiměřeně zaplatí jejich práci, anebo si najdou zaměstnání jinde. Na tom není proti etice naprosto nic. Také přece potřebujeme jíst a potřebujeme to spíš než lékařskou péči (všichni). A šetříme! Proč tudíž nežádáme pekaře, aby prodávali chleba se slevou? Také nyní v zimě potřebujeme topit (všichni). A šetříme! Proč tudíž nežádáme Rusko o snížení cen plynu?

Žasnu nad tím, že věrozvěstové trhu se nyní na lékaře obořují. Namítají například to, že požadavky lékařů jsou přehnané. Výhrada tohoto rázu spíš připomíná komunistické plánovače a nikoliv ekonomy tržně zaměřené. Přiměřená cena se přece stanoví na základě nabídky a poptávky čili nikoliv v mozcích vyvolených národních hospodářů. V zahraničí jsou pak mzdy či platy tolikrát vyšší než zde, že je to i přes překážku cizího jazyka a jiného způsobu života nutně velmi lákavé. Lékaři potud, pokud nakonec přece jen odejdou do zahraničí, rozhodně svou přísahu neporuší: docela prostě budou léčit pacienty ve své nové vlasti.

Maně se mi v této souvislosti připomínají slova jednoho našeho minulého presidenta o tom, že "naše hranice přece není žádné korso". Fakticky ten, kdo nyní vytýká lékařům jejich odchod do zahraničí, zůstává v zajetí onoho totalitního myšlení.

Jednu výtku k lékařům pak přece jen mám: měli tuto akci rozvinout dříve, totiž v době, kdy peněz bylo poměrně hodně. Je mi to líto o to spíš, že splnit požadavky lékařů má nyní pan ministr Leoš Heger, skvělý člověk, kterého si velice vážím a kterého po mém soudu zdravotnictví na svém ministerstvu dlouho nemělo. Když ovšem on a zejména někteří další politici tvrdí, že peníze na zvýšení mezd či platů nejsou, pak se ptám, kde se berou peníze na všechny ty prohrané arbitráže, sanace bank či předražené státní zakázky ve všech oborech.

K načrtnutým úvahám cítím mít mandát spočívající v tom, že žádný konflikt zájmů nemám: nemám žádnou praxi a dokonce ani v České lékařské komoře již řadu roků nejsem. Avšak zároveň práci lékaře dost zevrubně znám: deset roků jsem praktikoval neurologii na různých místech. Mám tudíž pozici označenou významným filosofickým etikem Adamem Smithem "impartial observer" čili "nezaujatý pozorovatel".

Převzato z Payne.bigbloger.lidovky.cz