Lékaři nedovedou dobře definovat tak základní pojmy, jako je nemoc a zdraví. Nemusí se za to stydět, protože ani fyzika nedovede dobře definovat, co je to hmota. Světová zdravotnická organizace se z toho vyzula tím, že řekla, že zdraví je stav, kdy je člověku dobře po stránce tělesné, duševní a sociální. Hned ovšem dodává, že jde o ideál, ke kterému by měla medicína směřovat. Politici a úředníci si zdraví co do ministerstev rozdělili aspoň na dvě: ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociální péče. Psychiatrům se zatím nepodařilo prosadit ministerstvo duševního zdraví, i když tělesné a duševní zdraví Světová zdravotnická organizace pojmenovala zvlášť. Konečně jsme se dočkali dvou prozíravých ministrů, kterým zřejmě jde víc o blaho lidu než o jejich ministerské platy.

Definice Světové zdravotnické organizace je moudrá. Stačí, abych měl rýmu. Zduřelá nosní sliznice a červený nos jsou součástí mého těla, kazí to mou duševní pohodu, poněvadž s takovou rýmou přece nemohu na koncert a pro ostatní lidi jsem v této chvíli nevítaná společnost.

V této definici je zakleta i lidová moudrost, která se dostává (doslova) ke slovu v pozdravu "Buď zdráv" známého už z antického Říma jako Salve! Náš lid si potrpí na zdrobněliny, a tak podle vzoru pivíčko se přejeme "Hlavně to zdravíčko."

Důsledky rozdělení ministerstev vedly a vedou k neřešitelným situacím. Jako dlouholetý bývalý člen ministerské komise, která mimo jiné měla rozhodovat, co za lék zaplatí pacient a co zaplatí zdravotní pojišťovna, jsem často argumentoval tím, že dražší nový lék zkrátí pracovní neschopnost a sníží riziko odchodu do invalidního důchodu. Zástupci zdravotní pojišťovny mě poučili, že to je nezajímá, protože dávky v nemoci a důchody se vyplácejí z jiného než z jejich měšce – z rozpočtu ministerstva práce a sociální péče.

V současné době se řeší jiný nesmyslný problém. Zdravotní pojišťovny nechtějí platit za péči o nemocné v psychiatrických léčebnách, kteří tam leží dlouho, stejné částky jako za nemocné čerstvě hospitalizované. Poukazují na to, že důvody pro jejich hospitalizaci nebývají zdravotní – stav nemocného je stabilizován a léky může užívat doma – ale pacient nemá kam jít, protože ho doma nechtějí příbuzní nebo jsou jiné vážné problémy s bydlením. Tento problém se ostatně netýká jen psychiatrie. "Ŕeší se" to vyčleňováním sociálních lůžek, za která pojišťovna platí méně než za lůžka akutní. Dochází také k administrativním machinacím s propouštěním a znovu přijetím nemocných, jejichž zdraví to určitě neslouží.

Když se u nás začalo po pádu komunismu uvažovat, že lid má sice právo na zdraví, ale péče o zdraví stojí peníze, zakládala se zdravotní pojišťovna. Ve stejné době se řešila asymetrie tehdejšího Československa, které mělo Slovenskou národní radu, zatímco Češi nic podobného neměli. Tak vznikala Česká národní rada. Když tehdejší předseda Svazu českých lékařů rezignoval, spadla na mne jako na místopředsedu jeho funkce. Prosadili jsme tehdy v České národní radě finanční sloučení zdravotního a důchodového zabezpečení. Vše bylo na dobré cestě, dokud se neozvali legislativci, kteří řekli, že to musí řešit federální parlament. Tam to nenašlo příznivou půdu, protože by to bylo znamenalo snížení počtu ministrů a ještě obtížnější dohadování mezi Čechy a Slováky o jejich zastoupení ve federální vládě.

Přemýšlím o významu slov a jmen. Pojišťovna má být instituce, kde si předplácím nějakou službu, budu-li ji potřebovat. Tak si třeba zaplatím povinné i havarijní pojištění pro případ, že poškodím své nebo cizí auto. Dokud měla na to monopol jediná pojišťovna, bylo roční pojistné skoro dvojnásobkem toho, co platím dnes. Pojišťovny si mohou konkurovat výší pojistného.

Naše zdravotní pojišťovny nejsou pojišťovny, ale pobočky finančních úřadů, které vybírají státem nařízenou jednotnou daň. S touto daní se pak pokoušejí uhradit zdravotní péči. Vcelku je úroveň této péče u nás vysoká, ale peníze na ni nestačí. Důvod je jednoduchý. Pokrok vědy a techniky je mnohem rychlejší než růst platů, z kterých se počítá to tzv. pojistné, které je pro všechny občany stejné, nařízené zákonem. Řeší se to mnohaletým dohadováním o tom, co je standardní a co je nadstandardní péče. Kdyby zdravotní pojišťovny byly pojišťovnami a mohly stanovit výši pojistného podle toho, jakou péči si občan vybere a jak zdravě žije, odpadlo by dohadování o standardu. Na přechodnou dobu by ovšem měl stát dotovat pojistné starých lidi, kteří např. nevěděli, jak pečlivě si už od dětství čistit zuby, aby se jim nezkazily, nevěděli, jak škodlivé je kouření, nebo prostě neměli ve středním věku možnost žít tak, jak to odpovídá zdravému životnímu stylu.

Když už jsem u těch slov a jmen. Nomen et omen. Musel přijít malý dráb (Drábek) a hajný (Heger), aby se věci daly do pohybu?

Taky nevím, jak se dostala do názvu ministerstva sociální péče práce. Stará se přece o lidi, kteří pracovat nemusí nebo nemohou.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora