Ale skutečnost je mnohem kompaktnější, než si dokážeme představit. Hudba je vskutku jediná možnost, jak dosáhnout hloubky našeho mozku, propojit všechny spoje buněk a vyvolat zcela hmatatelné pocity.

Specielní regiony mozku rozloží hudbu v jednotlivé dílky, jiné ji dokáží spojit v celek. Hudba aktivuje areály našeho mozku, které jsou zodpovědné za pocity štěstí, hrůzy a strachu. Tóny stimulují hippocampus, jež je bránou k naší paměti: probudí v nás hezké vzpomínky.

Neurologové jsou si dnes jisti: ve zdravém mozku dokáže hudba zapříčinit obdivuhodné pocity, v nemocném těle léčit!

Neurolog pan Oliver Sacks z New Yorku podal svému pacientovi, který po zánětu mozkových blan ztratil paměť, noty a poprosil ho, aby zahrál určitou skladbu. Pan Clive Wearding, jenž byl profesionální muzikant, se nechápavě divil, co po něm lékař chce. Usedl však ke klavíru a po počátečních potížích přehrál Preludium č. 9 a pak řekl: „To znám.“ Jakmile vstal od klavíru, světlo minulosti se mu zase proměnilo v tmu. Clive Wearding se v hudbě vrátil do minulého života, bohužel pouze od první do poslední noty.

Položíme-li si otázku, co to je hudba, dostaneme fascinující odpověď: hudba není nic jiného než pohybující se vzduch. V rytmu plovoucí a vibrující vzduchové molekuly, které proběhnou zvukovodem a narazí na kůžičku ušního bubínku ve středním uchu. Stočenou trubičkou, tak zvaným hlemýžděm, narazí zvukové vlny na 3500 nervových buněk, které je formou elektrických impulsů pošlou do mozku, a teď nastává onen zázrak: mozek z těchto impulsů udělá hudbu. Přitom se hudba domáhá celého mozku. Specielní sektory rozloží kompozici na jednotlivé prvky: v rytmus, tempo, harmonii a melodii. Jiné oblasti analyzují výhradně výši tónů a hlasitost. Nakonec jiné oblasti našeho mozku všechny informace složí dohromady a my slyšíme hudbu. Neexistuje větší propast než mezi lidmi muzikálními a nemuzikálními. Hudba je největší stimulátorem, propojuje jednotlivé nervové buňky i obě poloviny našeho mozku.

V Max-Planckově institutu v Lipsku dokázali vědci, že se i při pasivním poslechu hudby aktivují mozkové cely, které jsou odpovědny za mluvu i pohybové ustrojí. Žádná jiná činnost – mimo sexu – nemá tak velký účinek jako hudba. Vyvolává pomocí hormonů štěstí (endorphinnů) podobné pocity jako opiáty.

Sami známe hegemonii hudby nad našim tělem: stačí si pustit nějaký film bez zvuku. Reakce jako pocení, bušení srdce, běhání mrazu po zádech, slzy a někdy i pláč se jednoduše nedostaví.

Oliver Sacks ve své praxi na vlastní oči viděl pacienty, kteří nebyli schopni chůze, že počali tančit, potrefení Parkinsonem se začali ladněji pohybovat a lidé s mozkovou příhodou, kteří měli postiženu centrálu řeči, počali mluvit. Muzikoterapie je klíč k lidské paměti, když tato přestane sloužit.

V levém hippocampu se nachází areál, který dokáže při dobrém pocitu nebo líbivé melodii otevřít bránu k osobním vzpomínkám a k podvědomí. Jakoby samy od sebe vyplují střípky štěstí z hlubin zapomenutí.

Hudba nám někdy nažene husí kůži. Tento jev se nazývá chill. Je to prastarý instinkt zakotvený hluboko v genech. Ztratí-li zvířecí matka své mládě, počne ho voláním hledat. Chlupy mláděte, které matčin nářek zaslechne, se okamžitě postaví a chrání ho před zimou. Přeneseno na člověka, vyvolávají určité tóny a vzorce melodií stejný efekt. V tu chvíli reagují ty samé spoje v mozku jako při sexuelním vzrušení nebo po použití kokainu.

Pan Jaak Panksepp, který se zabývá výzkumem lidských emocí, říká: tady dostáváme odpověď na otázku, proč člověk vůbec počal muzicírovat!

www.arnost-vales.estranky.cz