V souvislosti s poslední změnou času jsme se dozvěděli, že letní čas, původně zaváděný pro úspory v oblasti spotřeby energie, v současné době žádné takové úspory nepřináší. Dozvídáme se současně, že letní čas "nikomu nevadí", případně že "je prospěšný", případně že "je výhodné delší světlo večer".

Jak je to tedy s tím světlem ve vztahu ke zdraví:
Člověk (ale i další organismy, některými bakteriemi počínaje), je uzpůsoben k tomu, že během dne u něj kolísá aktivita jednotlivých orgánových systémů. Tato aktivita je řízena hormonem melatoninem produkovaným epifýzou (nadvěsek mozkový, vývojově zbytek týlního oka, které mají z obratlovců např. ještě hatherie). U živočichů s průhlednými těly jsou v této oblasti mozku světločivné buňky. U lidí a dalších neprůhledných obratlovců s pouze dvěma očima vedou k epifýze "odbočky" od zrakových nervů informující tento orgán o střídání světla a tmy.
Samotnou aktivitu orgánů potom řídí několik navzájem nezávislých "časovačů", které se seřizují právě podle kolísání hormonu melatoninu. Časovače selhávají u zcela nevidomých (část nevidomých má spojení sítnice - epifýza funkční), při dlouhodobém pobytu v totální tmě (experimenty na dobrovolnících), případně (opět u dobrovolníků) při pobytu v prostředí, v němž se délka umělého dne postupně natahuje nebo zkracuje (postupným "odpadáváním" časově závislých funkcí bylo prokázáno, že je časovačů víc a jsou na sobě nezávislé).
Melatonin je produkován výlučně za velmi nízkých hodnot osvětlení (těměř naprostá tma), už slabé světlo jeho produkci zastavuje (což je problém směnových pracovníků nucených spát během dne). Na druhé straně organismus reaguje i na velmi vysoké hodnoty světla. Původně se o nich myslelo, že je nelze napodobit, pozdější pokusy to korigovaly, intenzita osvětlení však musí být srovnatelná s polednem za jasného počasí (takové umělé osvětlení je ekonomicky velice náročné).
Vzájemná nezávislost časovačů v lidském těle vede při násilném posunu dne k jejich rozladění (známému jako "poledníková nemoc"). To vede k nejrůznějším definovaným poruchám jednotlivých orgánových systémů, přičemž nejdůležitější z nich jsou srdečně cévní soustava, nervová soustava a trávicí soustava (včetně napojeného metabolismu živin). Rozladění časovačů může trvat dlouho, protože se srovnávají s novým časem různou rychlostí, a může opakovaně dojít k tomu, že se na nich závislé funkce sejdou v protichůdných fázích, na což tělo není stavěné.

Fakta, že časové posuny škodí pacientům s poruchami jmenovaných orgánů a orgánových soustav, jsou "učebnicová" už desítky let (u některých diagnóz i mnohem déle, až od Hippokrata). Patrně si málo uvědomujeme, kolik lidí s takovýmito diagnózami mezi námi chodí.
V naší desetimilionové populaci tedy přibližně máme:
- 1,5 milionu hypertoniků
- milion osob s ischemickou chorobou srdeční nebo cévním onemocněním mozku (poměr cca 4:1)
- 750 000 diabetiků
- 300 000 neurotiků
- 70 000 epileptiků
Jedná se o počty pacientů s uvedenými diagnózami, kteří jsou lékařsky sledováni (s výjimkou epileptiků se jedná o zaokrouhlená čísla ze Zdravotnické ročenky 2006, vypustil jsem, rovněž učebnicové, žaludeční a dvanáctníkové vředy pro vysokou úspěšnost moderní terapie). Lidí s počátečními stádii těchto chorob, která ještě nevyvolávají subjektivní potíže, běhá v populaci o řádově desítky procent víc. Na druhé straně je jasné, že především hypertenze a ischemická choroba srdeční se z části překrývají, takže uvedená čísla nelze mechanicky sčítat. Lze ale zhruba odhadnout, že přibližně 1/5 - 1/4 naší populace oplývá nějakou diagnózou, při které by měl posun času z podstaty věci vadit.
Dále posuny času "učebnicově" vadí těhotným a kojícím (mj. proto mají zakázánu práci v nočních směnách).
Ne nezajímavý je vztah časových posunů k rakovině. Samotný útlum tvorby melatoninu je považován za rizikový faktor vzniku rakoviny. Prokázaný (a to více studiemi prováděnými odlišnou metodikou) je rovněž vliv psychického stresu na riziko vzniku nádorových onemocnění.
Psychický stres je příčinou i pracovních úrazů a dopravních nehod; osobně jsem toho názoru, že i "černý víkend", první po změně času, jí byl zčásti zapříčiněn.

Potenciálně jsou ohroženy i děti. Studenti brněnské LF odebrali v rámci výuky anamnézy matek 180 dětí ve věku 1 - 10 let. Potíže se vstáváním po zavedení letního času i usínáním po návratu k normálu měla třetina, další třetina měla problémy alespoň při jedné z těchto změn. U více než dvou procent dětí byly problémy tak závažné, že musely být řešeny prášky pro spaní. Více než deseti procentům dětí trvaly problémy s usínáním nebo vstáváním měsíc a déle ode změny času.
Pokud byli při stejné příležitosti vyšetřováni dospělí, bylo pozitivní vnímání změny času silně vázáno na výkon povolání, která si sama rozhodují o pracovní době (důchodcům např. nevadila, pokud nevodili vnoučata do školek a škol). Velmi instruktivní je i přibližně hodinový posun ranní i podvečerní dopravní špičky, který na cestách do zaměstnání a zpět pozoruji. Významná část těch, kdo cestují do zaměstnání svými auty, zůstává zjevně se svými aktivitami na normálním čase.

Ano, někteří si změnu času pochvalují. Za své lékařské praxe jsem ovšem viděl i pacienty, kteří si se zjevnou libostí přikládali zapálenou cigaretu k vývodu z průdušnice, jelikož měli odstraněný hrtan pro rakovinu vyvolanou kouřením. Pocit libosti tedy asi není ten úplně správný ukazatel zdravosti nebo nezdravosti nějakého počínání.
V televizních zprávách jsme často svědky hysterických reakcí na poměrně bagatelní ohrožení typu ftaláty v panenkách (nic proti jejich regulaci, ale jak dlouho by dítě muselo hračku cucat, aby překročilo tolerovanou denní dávku?), případně manévry mužů ve skafandrech kvůli rozbitému rtuťovému teploměru nebo nálezu uzavřené láhve s touto kapalinou.
Při tom druhém katastrofickém spektáklu jsem si nemohl nevzpomenout na učebnicový případ slečny, která si vpíchla několik mililitrů rtuti do žíly a následně s ní žila asi dvacet let - shromáždila se jí v pravé srdeční komoře - a zemřela bez souvislostí s otravou rtutí. Páry rtuti jsou pochopitelně pěkné svinstvo, ale při několikaminutové manipulaci s uzavřenou lahví této tekutiny nebo při odstraňování jejího nepatrného množství z dobře větrané místnosti či otevřeného prostranství se ještě nikdy nikdo neotrávil.
Posun času je škodlivý faktor, který prokazatelně ohrožuje něco přes dva miliony našich spoluobčanů a žádná reakce se nekoná. Přitom adekvátní reakcí by bylo jednoduché administrativní opatření, které by pravděpodobně stálo méně než jeden výjezd jednotky ve skafandrech.