Už se nám to zase blíží. S příchodem dalšího mistrovství světa se na pár týdnů probouzí (mentálně z Blaníku vystupuje) národ, který ví o hokeji všechno. Nebo si to aspoň myslí. Upřímně, jenom si to myslí. Všichni z fleku ví, kdo by měl být kapitán, který z brankářů je jasnou jedničkou a mají svůj názor na odmítnuvšího Pavla Zachu (za mě chudák kluk, tohle lynčování si nezaslouží).

Nikdo z pivních expertů ale nemá ani ponětí o tom, co pro hráče znamená protáhnout si už tak dost náročnou sezónu. Na rozdíl od jiných sportů a akcí, mistrovství se koná na samém konci sezóny. V momentě, kdy vyčerpání a zranění decimují veškeré hráčstvo s obzvláštní oblibou.

Omluvenky hráčů z NHL

Téma samo pro sebe. Omluvit se z reprezentace je v Česku skoro na úrovni vlastizrady. Nejčastější reakce na omluvenku hráčů ze zámoří je, že si neváží reprezentace, mají nosánek nahoru nebo se jim nechce.

Takže se pojďme podívat, co to znamená jet na MS z Ameriky. Základní část NHL čítá 82 zápasů během půl roku. 82! Pro představu, extraligový tým jich odehraje 52, potenciálně si přidá až 26 dalších v předkole a play-off (to se bavíme o variantě nejdelších sérií, která nikdy nenastane). V NHL si k tomu přidejte vyšší tempo, daleko tvrdší hru a zdlouhavé cestování.

Potom třeba postup do play-off, což pro velkou část hráčů už samo o sobě představuje vrchol kariéry, který se nemusí opakovat. V momentě vypadnutí se ztrácí skoro rok práce, tvrdého tréninku a motivace. Představte si, že v práci deset měsíců, den co den, dřete na srdečním projektu a ze dne na den vám ho někdo sebere.

A druhý den zazvoní telefon a na druhé straně je nabídka reprezentovat. A hráč má na výběr. Trmácet se přes oceán, vyrovnat se s časovým posunem, najít motivaci, během pár dní se sehrát s klukama, se kterýma v životě nehrál, a být hodnocen celou zemí na základě dvoutýdenního turnaje. Nebo vzít přítelkyni/rodinu/kamarády, které přes ten rok moc nevidí, a jet si někam do tepla na dva týdny odpočinout a pak začít s přípravou na další sezónu (ano, hokejista má absolutní volno 4-6 týdnů v roce). Upřeli byste si tři týdny dovolené, abyste místo toho pracovali zadarmo na velmi riskantním projektu? Ještě se divíte, že si někdo vybere tu dovolenou?

Sestava

Být trenérem nároďáku je podle mě nejhorší trenérská práce. Normální tým pro sezónu se skládá v létě. Když to dopadne dobře, tak si tým sedne někdy na podzim. Po Vánocích máte poslední možnost sestavu doladit přestupy. Podle sestavy určujete herní systém, během sezóny ho jemně upravujete, budujete chemii v týmu. A teď repre. V létě a na podzim si tvoříte velmi široký seznam hráčů, kteří vyhovují vaší představě o kvalitách a nasazení. První z turnajů euro hockey tour (cca týdenní turnaj) přichází na podzim. Postupně jsou během roku 4.

Tam si ze širokého seznamu, nutno podotknout výhradně evropských hráčů, cizelujete ideální sestavu pro mistrovství světa. A pak ve výsledku týden před mistrovstvím po nocích sledujete, kdo by mohl přijet z NHL a kdo z vaší grupy naopak nemůže kvůli zranění.

Takže svůj piplaný tým Evropanů na poslední chvíli doslova rozeserete (to se prostě nedá říct jinak), protože nepovolat kavalerii ze zámoří by vám národ neodpustil. Ze dvou skupin hráčů, kteří se skoro neznají, se snažíte poskládat fungující útoky a obrany. Do brány pošlete gólmana s momentální formou, protože během těch dvou týdnů absolutně nezáleží na tom, jak chytal celou sezónu, ale právě na tom, co ze sebe ještě vymáčkne na jejím konci.

Zodpovědnost hráčů

Češi mají národní tým skoro za blanické rytíře, kteží mají být ztělesněním hrdosti národa, vlastenectví a před každým zápasem líbat vlajku za sborové recitace Ktož sú boží bojovníci. Přesněji řečeno vyžadují, aby to tak hráči brali. Tak já vám něco prozradím. Ti, co obětovali tu dovolenou, trmáceli se přes moře, poskládali tým systémem „co dům dal“, ti to dělají ze svojí dobré vůle. Jsou po sezóně utahaní. A když říkám utahaní, tak myslím opravdu strašně moc utahaní (jakémukoliv pivnímu expertovi rád zařídím roční program hokejisty, aby si to zkusil). Hrají z posledních rezerv. Hrají zadarmo. A taky si to chtějí trochu užít. Takže není úplně fér, aby si pak ještě týden četli, jak to pohnojili.

Rozhodčí

Tady trochu odbočuju, ale nemůžu si to odpustit. Při každém mistrovství se vykřikuje, jak špatné výkony rozhodčí podávájí. Kromě normálních těžkostí života rozhodčího jich totiž zebrám na mistrovství pár přibyde. Nenechte se mýlit, dostat se na mistrovství světa je pro rozhodčího stejně těžké jako pro hráče. Cesta tam vede jen přes dlouhodobě kvalitní výkony, roky zkušeností, minimum chyb a absolutně špičkovou fyzičku. Ano, opravdu tam jezdí evropská pruhatá špička (Američané v tu dobu ještě hvízdají v NHL).

Na druhou stranu jako exhráč a expruh musím objektivně uznat, že ty zápasy jsou rozhodčími daleko víc rozes... rozložené. Ale pointa je ta, že za to nemůžou. A než mě pošlete k šípku, vysvětlím to. Existuje jistá kniha pravidel ledního hokeje od IIHF (k přečtení zde). Základní dokument hokeje, kniha na úrovni Ústavy či Bible, to, co mají v Zurichu (sídlo IIHF) zarámované v nejsvětější komnatě.

Každá liga si ovšem může zavést doplňující ustanovení. Tím se nám to lehce komplikuje. Některá ustanovení dávají smysl, třeba ta technologicky podmíněná (ne každý má na techniku pro videorozhodčího). Některá moc smysl nedávají, ale budiž. Pak jsou tu národní svazy, které ještě nad rámec pravidel tlučou sudím do hlavy „trendy“, které chtějí v zemi propagovat. Tím se nám to komplikuje víc. To jsou záležitosti jako míra tolerance prohřešků na vhazování.

A pak se rozhodčí z celé Evropy sjedou na mistrovství, každý s jinými návyky. Pár dní před turnajem mají spešl seminář, kde jim zase IIHF cpe do hlavy jejich trendy. Prase aby se v tom vyznalo, natož zebra, která v tu chvíli přemýšlí, jestli je bílá s černýma pruhama, nebo naopak.

Mejdan hráčů po vypadnutí

Pokud tým vyhraje medaili, všichni mají spoustu pochopení pro následný tah hráčů městem, i kdyby se ráno ve škarpě našli. Pokud tým vypadne, řekněme ve čtvrtfinále, bulváry se předhánějí v přesných popisech toho, jak tým zklamal národ a ještě to oslavuje. Lidi, proberte se. Těm klukům právě skončila deset měsíců dlouhá sezóna. Během té se musí hlídat, jak kvůli výkonosti, tak kvůli klubovým předpisům. Není divu, že jeden večer v roce vypnou a holt pak skončí v Kozičce ve tři ráno. Když vám začne po takové době dovolená, tak si to přece taky chcete užít.

Moje utrpení

Já se na mistrovství dívám rád. Nejsem fanoušek. S hokejem spojených emocí jsem si užil 13 let na ledě, dost na jeden lidský život. Jsem divák, pozorovatel. Zajímá mě hokejová krása, lhostejno zda ji předvádí naši nebo soupeř. Je pro mě ale velmi těžké sledovat utkání ve skupině lidí, která hokej nikdy nehrála. Nadávají rozhodčímu, aniž by kdy četli pravidla (takže ještě jednou, k přečtení zde). Vykřikují expertní názory na hru našeho týmu, aniž by uměli na bruslích brzdit. A zkuste jim v té hospodě vysvětlovat, že rozhodčí má pravdu a že Jágr dostal naloženo zcela po právu.

Závěrem...

Pojďme si to na závěr shrnout slovy klasika. Náš hokej nevzkvétá. Všichni to vědí. Za to ale samotní hráči nemohou. Může za to práce s mládeží, která u nás prostě není dobrá. Na druhou stranu, na posledních šampionátech dokázala reprezentace porážet týmy jako je Kanada, Rusko, Švédsko a vlastně všechny další. To, že se poroučela ve čtvrtfinále, potažmo v semifinále, je samozřejmě věc jiná.

Zkuste letos nemít přehnané nároky. Při pročítání soupisek soupeřů (obzvlášť Rusko vypadá vyloženě nebezpečně) musí všem být jasné, že favority skutečně nebudeme. Na druhou stranu, v dvoutýdenním turnaji víc než kdy jindy platí klišé, že zápas začíná za stavu 0:0. V turnaji, kde třídenní výpadek formy může znamenat konec a reparáty neexistují, se totiž může stát naprosto cokoliv. Jak nám, tak soupeři. Jo a vsaďte na Švýcarsko, nepotrvá dlouho a vyhrajou (dávám tomu rok, maximálně dva).