aneb Krásný sen a šedá skutečnost

(Poznámky ke knize Jamese Burnhama "Suicide of the West")

7. Kdo jsou liberálové aneb O liberalismu a zodpovědnosti

Pravda; s liberalismem se lze setkat ve všech vrstvách obyvatelstva a všech povoláních, jsou ale rozdíly četnosti. Poměrně nejméně bývají liberální ideje rozšířené ve vojsku. Ne že by se mezi důstojnictvem naprosto nevyskytl typ levicového intelektuála; pravidlem je však spíš opak, jak už je dáno charakterem toho povolání. Rovněž samostatně hospodařící zemědělci vykazují vůči liberálnímu viru vysokou dávku imunity. Už v poněkud menší míře platí totéž o provozovatelích soukromých lékařských či advokátních praxí, ještě stále však převažuje skeptický postoj. Pak se poměr začíná obracet. Technická inteligence ještě z určitého procenta k pravdám liberalismu tolik náchylná nebývá, zato filosofové, sociologové, umělci, literáti, renomovaní publicisté, ba z nemalého dílu i teologové jsou liberály téměř povinně. Nebo to aspoň předstírají.

Příčina toho rozvrstvení, hádal bych, tkví v rozdílu mezi lidmi, kteří si na chléb svůj vezdejší vydělávají samostatnou prací, a těmi, kdož pracují v povolání sice nesamostatném, avšak existenčně zajištěném, s velkým vlivem na vytváření veřejného mínění. Ještě podstatnější je rozdíl v míře zodpovědnosti. Ledabylý, zahálčivý, marnotratný sedlák se s následky svého chování setká. Stavitel, jímž navržený dům se zřítil, farmaceut pustivší na trh medikament, po němž se rodí znetvořené děti, bude pohnán před soud. Filosof, literát, publicista může vypustit do světa jakoukoli, s prominutím, hovadinu, může podpořit svým jménem myšlenku jakkoli destruktivní až vražednou, a nenese zodpovědnost naprosto žádnou. Selže-li, čemu napomáhal, krátce se otřepe a chopí se jiné světaspásné ideje, a nikdy, nikdy není pohnán k zodpovědnosti. Jest snadno býti liberálem člověku za nic neodpovídajícímu.

8. Pas d´ennemi à gauche

po česku Není nepřítele na levici, nazval Buranham jednu z kapitol své knihy. Vskutku; není chyby, nemotornosti ani holého podvodu, jejž se dopustil levicový politik a nebylo mu to vlivnými intelektuálními duchy shovívavě prominuto nebo aspoň přehlíženo; a není omylu, jejž se dopustil politik pravicový, aby se okamžitě neocitl ve smršti pohrdlivých odsudků, posměchu a, možno-li, soudních procesů. Snadno uhodnout, proč tomu tak je: čím zkušenější, peripetiemi nelehkého života protažený člověk, tím obtížněji jej lze nadchnout líčením krásných, dokonalých světů na dosah ruky, tím víc tíhne k názoru vlastnímu a nezávislému, jedním slovem konzervativnímu, tím spíš spatřuje dění světa v celé vývojové kontinuitě času minulého, přítomného i nadchzejícího. Proto liberální dobroděj tak velice nemiluje pravicovost: odporuje jeho představě formelovité tvárnosti, zpochybňuje jeho optimistickou orientaci na budoucnost a opovržení zkušenostmi.

O něco nesnadněji k pochopení je zásada souběžná, vyjádřitelná – když už jsme v té francouzštině – Pas d´ennemi outre l´Ouest, není nepřítele mimo Západ. Což se může zdát protismyslné: liberální karatelé na Západě žijí, všech jeho výhod, blahobytu, demokratických svobod s naprostou samozřejmostí užívají, přičemž na něm nenechávají niti suché. Po celé věky se mimoevropské státy snažily opanovat jeden druhý, dopouštěly se nepředstavitelných krutostí – aztécká či mayská řiše mohou sloužit za příklad sadismu povýšeného na princip - a není jim to nikterak vytýkáno, spíš je litováno jejich zániku. Evropský kolonialismus ovšem – oho! Není strašlivějšího zločinu v historii lidstva, třebaže ve srovnání se stavem pre- i postkoloniálním lze konstatovat, že koloniální epocha byla nejšťastnějším obdobím v dějinách mnoha národů. Samy objevitelské plavby upadly v nemilost přísných duchů; a otrokářství – ne že by žádného nebylo, ani že by se na něm nepodílely západní mocnosti. Když ale je řeč o otrockých okovech, pak vždy jen ve spojitosti s USA, třebaže největší díl transatlantického exportu směřoval do Brazílie. Aniž by bylo podotknuto, že Evropané byli v tom obchodě vesměs dopravci; černochy naháněli arabští otrokáři v součinnosti s domorodými králi; a vůbec už není řeči o arabských otrokářských sultanátech, maskatském a zanzibarském, jejichž podnikatelské zdatnosti učnila přírtž až britská koloniální moc.

V současnosti to není příliš jiné. Válčí, dobývá, na úkor slabších národů své zóny vlivu bezohledně rozšiřuje Čína, Rusko, o menších přebornících té discipliny nemluvě. Poukážete-li však v lepší společnosti na tyto příklady, hned máte na talíři Irák a Afghánistán (jakož i Grenadu, panamského diktátora Noriegu a jiné menší, pozapomenuté veličiny). Aniž by bylo známo, že si USA připojily dejme tomu Irák co jedenapadesátý stát Unie, vyhrožujíce odvetou každému, kdo by se odvážil proti tomu zaprotestovat. Nepostupují-li Američané na některém bojišti dle všech zásad humanity, přitlačí-li americký vyšetřovatel trochu, aby z lapeného teroristy vydobyl údaje, které mohou zachránit stovky životů… ó, toho rozhořčení spravedlivého, těch odsudků nesmlouvavých! Naproti tomu takový Ernesto Rafael de la Serna, zvaný Che… pro ilustraci uveďme autentický citát: K tomu, abychom někoho poslali před popravčí četu, není třeba soudního šetření. Takové procedury jsou jen buržoazní detail. Tohle je revoluce! Revolucionář se musí stát chladným strojem na zabíjení, motivovaným pouhou nenávistí. Musíme vytvořit kulturu popravčích zdí! Popravoval, holoubek, po stovkách, dával mučit, jen to hvízdalo; přesto je dodnes pro každého řádného liberála obdivovaným hrdinou a miláčkem pokrokové mládeže. Jistý Augusto Pinochet ovšem… zabránil ten zloduch přeměně své země v komunistickou diktaturu, přičemž to odskákal leckterý potenciální mistr popravčích zdí. To se neodpouští.

Proč ten výrazně dvojí metr? Proč jsou přísně souzeny prohřešky Západu, ať skutečné či vykonstruované, a ohleduplně přehlíženy mnohem šerednější skvrny na rouchu jiných? Jaký zájem má liberální ideologie na destrukci vlastní civilizace, jaká hnutí ducha ji k tomu vedou? Odpověď na to dává pro mě asi nejobjevnější kapitola Burnhamovy knihy The Guilt of the Liberal (Vina liberálova). Než jsem se do ní začetl, měl jsem sklon pokládat veškeré liberální a politicky korektní intelektuálstvo za bandu bláznů, pokrytců, zálibných bičovatelů vlastního hřbetu či toho všeho dohromady; teď chápu, že je v liberalismu obsažen i soucit a stud. Jakkoli pokroucený a protismyslný.

9. Liberálova vina a pokání

Opustím na tomto místě text Burnhamovy knihy, protože jsem sám zažil jistý zahanbující pocit. Bylo to takhle: zabrousil jsem kdysi na svých toulkách Střední Amerikou do převážně indiánského městečka Chichicastenango (domorodci říkají zkráceně Čiči) v guatemalských horách. Každého čtvrtka se tam koná barvitá náboženská pouť, což se ovšem neobejde bez mnoha a přemnoha stánků, krámků, bud, i zboží jen tak na kusu pytle rozloženého. I procházím špalírem prosebníků, každý by chtěl udělat půldolarový obchůdek, prodat mi nějakou titěrnost… což, dal bych těch pár quetzalů (čti kecal, věru že pěkný název měny), ne že bych o ni nějak zvlášť stál, ale abych dal vydělat, ti nuzní lidé toho mají nutně zapotřebí. Jenže kdybych se celý rozdal, nemohu uspokojit všechny; a tak koupím od tadytoho pohlednici, od tamtoho indiánskou píšťaličku, pak už jen procházím čím dál rychleji a říkám ne, ne, děkuji, no necesito, no, no, nepotřebuju, ya tengo, už mám (lžu), ne, ne, ne… začínám si připadat jako padouch, bez citu a bez svědomí. Začíná mě tížit moje peněženka, ne kdovíjak plná, přesto ale tucetkrát plnější než všech těch chudáků kolem, začínám se cítit zodpovědný za jejich chudobu. Vím, dosyta vím, jak nesmyslný je předpoklad, dle nějž zámožnost jednoho je příčinou nouze druhého; vím, že hodnoty nevznikají přerozdílením, nýbrž tvorbou; nic platno. Jsem rád, když nakonec vyváznu z té uličky hanby a ubírám se k autobusu, přemílaje v sobě, co jsem právě zažil. Dodnes přemílám.

A chápu už liberály. Také oni jako by procházeli uličkou hanby v indiánském městě Čiči: rozhlížejí se po světě, plném chudoby a bezpráví, a jejich blahobytný, svobodný život tíží jejich svědomí. Rozdíl je v tom, že my zpátečníci a kontrarevoluční živlové chápeme nelogičnost toho pocitu; dovedli bychom vyjmenovat tucet důvodů jak zaostání určitých civilizačních skupin, tak i úspěchu (byť nikterak navěky zaručeného) civilizace západní. Liberál možná také – do duše mu nevidím - ale potlačuje v sobě to poznání. A neustane, dokud nepřivede Západ na úroveň městečka Čiči nebo ještě pod ni. Neboť způsobit, aby všichni byli stejně bohatí, je, zdrženlivě řečeno, obtížné; způsobit však, aby si všichni byli rovni v bídě, to jde jedna dvě. Jakž i prokázáno.

*

Přistupme tedy k shrnutí. Je liberalismus dán několika faktory: převahou názoru přejatého nad vlastním, z vlastní zkušeností vyplynuvším. Převahou intelektu nad rozumem (obojí bývá směšováno, jde však o dvě velmi rozdílné vlastnosti). Pocitem spoluviny za bídu a bezpráví v okolním světě a odhodláním něco proti tomu udělat. Co udělat, nebývá příliš jasné; hlavní je čin, až pak se liberál zamýšlí nad následky, pokud vůbec.

Liberál je zaklet v trojrozměrnosti. Neexistuje pro něj nic mimo dosah lidského chápání, vše je mu dosažitelné; pomíjí nekonečnou komplikovanost vývoje, kladných výsledků hodlá dosíci přímou cestou, a to brzy. Nebere na vědomí různost lidských povah, má za to, že každého lze vhodnou výchovou přivést k jakkoli v ysokému cíli. A není zodpovědnosti jednotlivcovy, za všechny negativní jevy je zodpovědná nesprávně řízená společnost. Je zaklet i v čase: neměnně vychází z představ osvícenské doby, jejíž vírou byl ničím neomezený pokrok. My už dnes víme, že pokrok má své zpětné háčky. Že nevede vždy jen k lepšímu; že je v něm obsažen zárodek lecjakého maléru, že se lidstvo může upokrokovat do závěrečné katastofy, nedá-li si dobrý pozor na jeho vedlejší účinky. Liberál to možná tuší také, ale nepřiznává si, aby se mu nezhroutila jednoduchá stavbička krásného, ve všem všudy spravedlivého, dokonalého světa. Je-li liberál pokrytcem, je jím především sám vůči sobě.

Nelze už dnes přehlédnout, že se liberální dogma stále víc vzdaluje skutečnosti. Rozumný člověk by si řekl – pozor, něco tady nesouhlasí, uberme trochu! Liberál, jemuž by se vyjmutím jediné cihly z názorové stavby zhroutila celá, si to říci nemůže; i volá – příliš vlažně jsme prosazovali naše zásady, přitvrďme v ideologickém boji! A přitvrzuje. Po svém, zlehka, v masce ušlechtilé lidumilnosti. Ideologické diktatury včerejška si počínaly brutálně: zakazovaly, trestaly, likvidovaly své odpůrce existenčně i fyzicky; to liberální diktát si vede jemněji. Nezakazuje, jen vystavuje opovržení. Vytvořil si soubor dehonestujících slůvek, jimiž známkuje své kritiky: ten je rasista, ten zase xenofob, pravicový (vždy jen) extremista, nad jiné je oblíben titul populista. Liberál se cítí být soudcem nad špatnostmi světa, nemůže však popřít, že je se svými postoji v opozici proti naprosté většině společnosti; i vymyslel k zakrytí toho deficitu populismus. V den, kdy vypadne tento kámen z jeho ideové stavby, ztratí liberalismus své kouzlo, jímž úspěšně spoutává občanskou většinu.

Burnhamova kniha, jejíž rukopis končí rokem 1964, spatřovala sebevraždu Západu v podlézavém ústupu liberální inteligence před hospodářsky i vojensky chabou, ale bezohlednou, žádné podlosti se neštítící silou sovětského Východu. Sebevražda se nakonec nekonala, třebaže ochoty nechybělo. Dnes k ní má Západ nakročeno znovu. Jako za Brežněva, svým zjevným protivníkům by se ubránil vcelku snadno. Ani islámský radikalismus, ani ruská imperiální rozpínavost, dokonce ani čínská obchodně-hospodářská dravost jej nemůže vážněji ohrozit; zničivši bezohlednou konkurencí Západ, zničila by Čína sama sebe. Jediným skutečným nepřítelem Západu jsou jeho vlastní vzdělané, levicově laděné vrstvy. Lidé bezpochyby inteligentní, čímž není řečeno že rozumní nebo dokonce snad moudří. Rozumný člověk ví, že příroda a vývoj mají v zásobě nekonečné množství kliček, jimiž zvrátí úšlechtilý, leč pošetilý úmysl v opak. Člověk nerozumný na to přijde také, ale to už obvykle bývá pozdě. Jen za mého života ztroskotaly dvě světaspásné teorie, zanechavše po sobě zkázu materiální i morální; musí po nich následovat i třetí, v katastrofě možná už definitivní? Nepoučíme se už? Neporadíme zvěstovatelům nových, dokonalejších světů, aby se s nimi šli dát vycpat?

Kniha "Suicide of the West" vyšla v USA v několika vydáních, můj exemplář v nakladatelství Regnery Books pod šifrou ISBN 0-89526-599-0. Existuje německý překlad, do češtiny, tuším, přeložena nebyla. Nevzal jsem si za úkol provést těmito řádky její recenzi, spíš doprovodit vlastními poznámkami a srovnat se zkušeností vlastního proměnlivého života.

Přepracováno z Nového Polygonu