14.11.2018 | Svátek má Sáva


ZAMYŠLENÍ: Nejen nad filmem Rašín

25.10.2018

Dvoudílný film Rašín režiséra Jiřího Svobody z produkce České televize měl být v letošním jubilejním výročí 100 let od vzniku Československa připomínkou událostí, které vedly k vytvoření samostatného státu. Nejde ani tak o to, „jak příběh končí“, protože osud Rašína je znám, jako spíš o způsob, jakým se sto let staré události mohou dnes zpracovat a představit veřejnosti.

V recenzích měl „Rašín“ spíš negativní hodnocení. Tak kupříkladu hned po odvysílání prvního dílu vyšla recenze na idnes.cz z 15. 10. 2018 s názvem Rašín utopený v slzách. Podstatný kus jeho portrétu chybí. Na toto kritické hodnocení filmu jsem si vzpomněl v souvislosti s hodnocením sochy zpěvačky Věry Špinarové, odhalené v centru Ostravy dne 16. října 2018. Široká veřejnost, zpěvaččini známí, lidé z branže a rodinní příslušníci byli uměleckým zpodobněním Špinarové zděšeni, slova jako „slepá provazochodkyně, zrůdnost, paskvil, kocour v botách“ patří k něm mírnějším. Sochař, který zakázku dostal bez veřejné soutěže, se brání, že to lidé nepochopili, že prý nedělal podobiznu Špinarové, nýbrž esenci její osobnosti. Dovolávat se u nepodařené sochy osoby, jejíž podobu všichni znají, jakési „esence podoby“, to chce pořádnou dávku drzosti. Pokud by však šlo o někoho, na koho již nejsou vzpomínky v paměti živých lidí, pak bude ztvárnění vždy do značné míry esencí z toho, co bylo vybráno. Výběr může být věcí subjektivního pohledu. A to je případ filmu Rašín. Jinak tomu snad ani být nemůže.

Životní osudy Aloise Rašína a jeho souputníka Karla Kramáře nelze – pokud se uvažuje o filmovém zpracování – podat jinak než zhuštěnou formou. Jsou to skutečné osobnosti. Nejde o nějaké jednoduché životy, které by se daly srovnat se současnými českými politiky. Být odsouzen k trestu smrti a čekat na popravu, to je zkušenost, o které jako o vlastním zážitku psal Dostojevský. Rašín a Kramář to zažili. Jejich role při vzniku samostatného státu je poněkud zastíněna aktivitami T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, kteří působili proti Rakousku-Uhersku v zahraničním odboji. Rašín i Kramář si připomenutí při jubileu 100 let od vzniku Československa nepochybně zaslouží.

Politické postoje a názory Rašína a Kramáře představovaly v době, kdy český národ usiloval o vlastní samostatný stát, různé koncepce. To je skutečnost, které se film drží. Pokud někdo klade při hodnocení filmu akcent na diskuse na téma zda v zatuchlé vězeňské cele větrat či nevětrat, je to ze strany recenzenta vyložená malichernost. Filmovým příběhem prostupují debaty mezi Kramářem a Rašínem o charakteru samostatného státu. V podstatě až do vzniku Československa trvá Kramář na konstituční monarchii. Zvláště názory „prorusky“ orientovaného Kramáře, který se ve svém přesvědčení nenechá Rašínem zviklat ani ve vyhrocené situaci ve vězení, stojí za bližší vysvětlení. Kramář byl v době před vypuknutím války příznivcem spolupráce slovanských národů v rámci federalizovaného Rakouska-Uherska. Krátce před vypuknutím války sepsal dokument Slovanská ústava, ve kterém navrhoval vytvoření slovanské federace. O její vznik se podle Kramářových představ mělo přičinit carské Rusko. Dnes se něco takového může zdát nepochopitelné, ale v XIX. století, kdy si národy vytvářely svou filozofii dějin, vlastní národní ideu, bylo v českých zemích a také na Slovensku Rusko pro mnohé tajemnou, vzdálenou silou, od níž se očekávala podpora a osvobození. Blíže o původu této úcty k Rusku píše dr. Josef Kudela v článku My a Rusové, vydaném v 245. čísle Československého deníku z 3. prosince 1918. Dlužno podotknout, že nešlo o tiskovinu vydávanou v Československu, nýbrž o deník vycházející zejména pro příslušníky československého vojska v Rusku. K osudu jeho redaktora Josefa Kudely snad jen tolik, že se za druhé světové války zapojil do protiněmeckého odboje a v roce 1942 byl zavražděn v Osvětimi.

Dne 5. prosince 1918 přijel k československému zahraničnímu vojsku v Rusku ministr vojenství ve vládě Karla Kramáře, generál Milan Rastislav Štefánik. Se svým československým a francouzským doprovodem navštívil československé posádky v Čeljabinsku a Jekatěrinburku. Dva dny před příjezdem prvního zástupce československé vlády uveřejněný Kudelův článek byl vyjádřením oficiálního československého postoje k tomu, co se tehdy v Rusku odehrávalo.

„Nevím, zdali u kterého národa na světě je takový poměr k Rusku a ruskému národu, jako u nás,“ jsou první slova Kudelova článku, který vyšel jako úvodník deníku. Kudela připomíná úctu, kterou Rusko požívalo od doby českého národního obrození jako síla, od níž se očekávala spása. Myšlenka slovanské vzájemnosti pronikla do širokých lidových vrstev. V ní Češi hledali oporu ve své malosti (místo 7 milionů 200 milionů) a po Románech a Germánech měla ve světových dějinách přijít doba slovanská. V tomto slovanském myšlení a snění hrálo Rusko první úlohu. „Chovali jsme se k Rusku zcela nekriticky,“ pokračuje Kudela. Zbožňoval se car i revolucionář, který na cara spáchal atentát, šlechta i mužici. Po převratu, k němuž dalo podnět obranné vystoupení československého vojska proti sovětské vládě, jsme byli unášeni vidinou obrozeného, svobodného Ruska. Bylo svůdné být při vytvoření pevného základu pro budoucí slovanskou federaci.

Zklamání, kterého jsme se dožili nyní, říká Kudela, je větší, než při našem příchodu do Ruska. Všude slyšíš ty věty, jimiž začíná ruská historie: „Naše země je široká a bohatá, ale není v ní pořádku, přijďte a vládněte!“

Za situace, kdy v Rusku jsou v politickém životě jen krajnosti a není demokratický střed, který byl a je základem politiky u západních národů, mění se i poměr československého vojska k ruským událostem. Nenechá se získat pro stranické cíle ani Kerenským, Ukrajinci nebo bolševiky. Československé vojsko v Rusku nezačalo své aktivity kvůli Rusku, nýbrž kvůli sobě, pro svůj národ. A vše, co Čechoslováci dělají v Rusku, nedělají kvůli krásným očím nějaké ruské partije nebo skupiny či pro nějakou dočasnou vládu, která náhodu existuje v osvobozené části Ruska, nýbrž pro budoucnost našeho národa a že tak velí vláda Československé republiky.

Léta války strávená v Rusku Kudela hodnotí jako ohromnou školu života, školu tvrdé a trpké zkušenosti. Nicméně současně jedním dechem říká, že „ani ona nevyrvala z našich duší všechny kořeny staré polomystické oddanosti k největšímu národu slovanskému…“. To je ona zvláštní atmosféra Rašínovy doby, v níž se přes všechny možné někdejší idealistické představy protagonisté vzniku Československa nakonec řídí národními zájmy. Jinak by samostatnosti nejspíše nebylo dosaženo.

Filmy jako Rašín nejsou ani tak důležité tím, co v nich je, jako spíš tím, co divákovi naznačují. Dnes není problém vyhledat si o Rašínovi literaturu a nabažit se informacemi do sytosti. Je hloupé stěžovat si, že film nezachytil Rašínův život v celé jeho šíři, že tam to „podstatné“ chybí. Ostatně kdo může posoudit, co je a co není podstatné? Film rozhodně špatný není. V tomto směru je pozitivem filmu Rašín již pouhé připomenutí, že kromě Masaryka a Beneše působících v zahraničí existoval v té době rovněž domácí odboj proti habsburské monarchii a že šlo o dobu mimořádně složitou.



Diskuse


J. Jelínek
9:57
25.10.2018

V. Čermák 376
11:20
25.10.2018

J. Jelínek
15:31
25.10.2018

P. Grigar
22:36
25.10.2018

K. Janyška
9:29
25.10.2018

V. Čermák 376
11:21
25.10.2018

A. Hrbek
7:45
25.10.2018

V. Čermák 376
11:31
25.10.2018

J. Kanioková
21:02
25.10.2018

počet příspěvků: 9, poslední 25.10.2018 10:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.