24.10.2018 | Svátek má Nina


ZAMYŠLENÍ: Naše osmičková traumata

12.10.2018

Připomněli jsme si 80. výročí podepsání mnichovské dohody, jednoho z nejtraumatičtějších okamžiků naší novodobé historie. Výročí přišlo krátce poté, co jsme si připomněli 50. výročí dalšího traumatického okamžiku, vstupu pěti armád socialistických zemí na československé území v roce 1968. Obě události spojuje prvek vnějšího zásahu do dění na našem území, v naší zemi, což je bolestivé, vytváří rány a jizvy na duši.

Bolesti a traumata jsou nedílnou součástí života jedince i společnosti. Okřídlený citát Karla Schulze praví: „Jen rány dávají tvar věcem. I životu!“ Schopnost se s nimi vyrovnat, překonat je a poučit se z nich je základním znakem dospělosti. Zejména proto, že traumata a problémy z dětství nelze do dospělosti přenášet, opírat se o ně a vymlouvat se na ně. Trauma je špatný průvodce života člověka i života společnosti, protože lpění na něm bývá často spojeno se stavěním se do pozice oběti. Ta je výhodná, protože dovoluje vnitřní omluvu pro vlastní přehmaty. Nicméně pokud se dospělý člověk chová násilně ke svému okolí, je za to potrestán a nikdo nebere ohled na to, že, například, v dětství dostával doma rákoskou. Jak se nám jako národu daří se s výše uvedenými traumaty vyrovnávat?

Mnichovské trauma, které bylo do určité míry vyvrcholením našeho tisíciletého komplikovaného sousedství s velkým německým sousedem, postupně odplývá. Stále méně se mluví o nás jako o čistých obětech ať už německé rozpínavosti nebo zrady našich západních spojenců. Naopak se objevují významné reflexe naší vlastní pozice jako státu v tehdejším mezinárodním kontextu. Což je jedině dobře, musíme si uvědomit, že nejsme na světě sami, že žijeme v určitém geopolitickém prostoru a že musíme vnímat realitu vnějšího světa. Pochopitelně neustává a nikdy neustane řešení nevyřešitelné otázky, zda jsme se tenkrát měli bránit. Co ovšem považuji za významný krok k dospělosti v souvislosti s Mnichovem a následnou brutální německou okupací, je proslulá omluva Václava Havla sudetským Němcům v roce 1990. Krok, který ve své době a vlastně dodnes vyvolává kontroverze, byl významný právě pro naši očistu z mnichovského a protektorátního traumatu a k dospělému postoji vůči Německu. Prolomil tabu, kvůli němuž si naše společnost do té doby nedokázala přiznat, že ukrutnosti války nebyly jen „výsadou“ nacistů, ale že se jich pod vlivem drsných okolností dopouštěli i „naši“. Bylo to právě mnichovské trauma a neoddiskutovatelné utrpení, která jsme používali a mnohdy dodnes používáme jako omluvu za projev naší vlastní zloby. Otevřená diskuze a odhalování zla, které poválečné události přinesly, jsou očistné a právě znakem naší dospělosti. Připomínám Havlův projev proto, že jeho vystoupení se odehrálo půlstoletí po Mnichovu a následné okupaci. Zdá se proto, že právě půlstoletí je ta správná doba, kdy je dobré začít s odbouráváním společenského traumatu.

Je proto načase začít pohlížet v širším kontextu i na události roku 1968, od něhož nás také dělí již více než půlstoletí. Nedávné připomenutí invaze z 21. srpna bylo věnováno především zobrazování dramatických scén z ulic našich měst, vzpomínkám na šok a jednotlivé oběti. To je potřeba stále připomínat, ale nesmíme přitom uváznout v úzkém pohledu na vlastní bolest, ale musíme se začít s bolestí vyrovnávat a pohlížet na tuto událost stejně dospěle jako na Mnichov a naše česko-německé soužití. Mimo jiné i proto, že poválečné akutní trauma z německé okupace výrazně přispělo k orientaci prezidenta Beneše a značné části naší společnosti na Sovětský svaz a výrazně pomohlo k poměrně hladkému převzetí moci komunisty. Jistěže vzpomínky na 50. výročí sovětské invaze byly poznamenány skutečností, že Rusko se opět hlásí o své ztracené pozice, a my se proto cítíme ohroženi. Já osobně doufám, že detailní rozebírání událostí ze srpna 68 je očistným pláčem, který je potřeba jako první krok k překonání traumatu, který odplaví tu největší bolest a pomůže nám podívat se na tehdejší události střízlivě, dospěle a hlavně nám pomůže se zorientovat v dnešním dění. Už jen proto, že se nám dostalo určitého zadostiučinění po pádu komunistického režimu, kdy ruské okupační jednotky odešly a my jsme dostali možnost svobodně rozhodnout o svém osudu, který se naplnil vstupem do EU a NATO.

Pro úplné překonání srpnového traumatu nám ovšem stále chybí reflexe samotného dění v Československu v 60. letech a konkrétně v roce 1968. Chybí nám solidní historické práce, které by toto období zhodnotily z hlediska společenského i ekonomického. Samozřejmě, že se dělá pečlivý základní výzkum a pramenné edice, ale chybí zde populárně historické knihy, které by pronikly do povědomí širší veřejnosti tím, že by je lidé měli na nočním stolku a četli je jako třeba Peroutkovo Budování státu. Určitým příslibem je Macháčkova biografie Gustáva Husáka. Nicméně obecné povědomí stále čerpá především ze vzpomínek aktérů a z částečně již mýtizované ústní a novinářské tradice. Pak se člověk setká s tvrzením, že invaze přerušila svobodu. Jakou svobodu v zemi stále ovládané komunistickou stranou? Svou roli zde jistě hraje právě trauma vyplývající z kontrastu úžasné uvolněné atmosféry, která u nás panovala. Byla to atmosféra plná diskuzí, snů o lepším světě, o socialismu s lidskou tváří, jenž se stane vzorem pro nový pořádek, atmosféra odhalování zločinů 50. let, vzpomínek na první republiku atd. Násilný vstup armád byl jistě brutální a trauma je pochopitelné. Ale nesmíme zapomenout na to, že klíčovou událostí bylo pozvání právě části komunistických představitelů, kteří si chtěli udržet svoji dosavadní moc a kteří, jak ukázala následná normalizace, měli zřejmě mnohem větší podporu ve společnosti, než si zatím dokážeme přiznat. Ale toto poznání musí být jednou ze součástí našeho kroku k naší společenské dospělosti.

Druhý krok musí být učiněn pochopením mezinárodních souvislostí. Zde se na tehdejší dobu díváme možná příliš pod dojmem současného dění, kdy se Rusko opět hlásí o své místo na slunci. Často se setkávám s tím, že invaze v roce 1968 byla napadením suverénního státu. Ale skutečně jsme tehdy v době rozdělení světa železnou oponou byli suverénním státem? Uvědomme si tehdejší mezinárodní kontext. Vstup „spřátelených“ armád se odehrál v době, kdy druhý hlavní protagonista studené války už pět let vedl válku ve Vietnamu, přičemž našich 130 zdokumentovaných obětí invaze bylo denní dávkou obětí dvanáct let trvající vietnamské války. Ostatně vůbec postoje USA k invazi stojí za pozornost. Nedávno vydaná edice dokumentů ministerstva zahraničí USA k roku 1968 u nás zaznamenává i setkání sovětského velvyslance Dobrynina s prezidentem Johnsonem večer 20. srpna 1968. Velvyslanec prezidentovi oficiálně předal zprávu sovětského vedení o invazi a jejích důvodech. Prezident reagoval: „Rád bych si to vzal a přečetl a prostudoval a velmi oceňuji, že jste mi to přinesl. Podívám se na to ráno s ministrem [Deanem] Ruskem a ozveme se vám.“ Pak rozhovor pokračoval otázkami na přípravu návštěvy prezidenta v SSSR. Tolik asi k invazi do „suverénního“ státu. Abych předešel nedorozumění - nenasazuji tím USA hlavu zrádce či neobhajuji zde oprávněnost sovětského zásahu. Jen vyzývám k střízlivému pohledu na chování velmocí, které vždy chrání především svoje zájmy, a my bychom se měli naučit v takovém světě orientovat.

Zmínil jsem naše vážné a jistě opodstatněné obavy ze vzestupu Ruska a jeho rázné snahy o návrat do světové politiky, která se nás, samozřejmě, bezprostředně dotýká. Právě proto je potřeba, abychom se orientovali a dobře sledovali chování našich dnešních západoevropských spojenců a partnerů k Rusku. Protože pro západní Evropu není Rusko prvoplánový nepřítel a ohrožení, jak ho chápeme dnes my. Rusko je pro Západ především silná země s velkým, zejména surovinovým potenciálem, k němuž cítí respekt a do značné míry i obdiv k jeho kultuře. Je to pro velké země samozřejmě soupeř na světovém kolbišti, ale také partner. My, bohužel, s naším srpnovým traumatem toto úplně nechápeme a nevnímáme, stále máme trochu snahu dát Rusku za rok 68 za vyučenou a trochu v tom spoléháme právě na naše spojence. Ti ale nic takového v úmyslu nemají, naše bolístky jsou pro ně zcela nepodstatné. Jen pro ilustraci: Letos v srpnu krátce před výročím invaze se konalo setkání kancléřky Merkelové s prezidentem Putinem. Samozřejmě se neřešilo výročí invaze, ale zcela praktická záležitost, totiž projekt plynovodu Nord Stream II, který je pro Německo životně důležitý. Za zmínku stojí i to, že tomu předcházela návštěva šéfa ruského generálního štábu Gerasimova, jenž stojí na čelních příčkách seznamu nepozvatelných v rámci protiruských sankcí... Politika, zejména ta mezinárodní, se totiž děje tady a teď.

Náš národ utrpěl v uplynulém století dvě těžké rány. Pomozme si milosrdným časem a přijměme je jako poučení. Přestaňme je ovšem používat jako berličku či štít a využijme je jako zkušenost na naší cestě k dospělosti. Neopakujme chyby, kterých jsme se několikrát dopustili už od doby husitství přes Bílou horu až po dnešek, kdy jsme přecenili naše dění a vidění světa a přisoudili mu celoevropský význam, což nás vedlo často k chybným rozhodnutím. Svět se od roku 1938, ale i od roku 1968 změnil. Nelze si nevšimnout, že se ovšem mění i svět, jak ho známe od roku 1989. Čím střízlivější a minulostí co nejméně zatížený pohled budeme na tyto změny mít, tím lépe pro nás.

Bořek Neškudla


Jak probíhala stavba rodinného domu na klíč pro čtyřčlennou rodinu?
Jak probíhala stavba rodinného domu na klíč pro čtyřčlennou rodinu?

Čtyřčlenná rodina pana Nového toužila vyměnit byt v panelovém domě za vlastní rodinný dům se zahradou. Sen si mohla splnit, když si jeho manželka našla po mateřské dobře placenou práci, a finanční rozpočet rodiny se tak zvýšil. Stavba rodinného domu na klíč mohla začít.

Diskuse


B. Hudzieczek
23:11
12.10.2018

F. Houžňák
10:09
12.10.2018

K. Janyška
8:49
12.10.2018

J. Zak
2:22
12.10.2018

M. Prokop
9:24
12.10.2018

M. Krátký
11:04
12.10.2018

počet příspěvků: 6, poslední 12.10.2018 11:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.