30.8.2016 | Svátek má Vladěna






ZAKYNTHOS: Somnambulismus na řecký způsob (1)

24.9.2014

Druhou část každoroční dovolené trávíme vždy v září na jihu Evropy a prodlužujeme si tak léto. V posledních pěti letech je pravidelným cílem našeho post letního putování kouzelný řecký ostrov Zakynthos. Tím ovšem nechci říci, že by ostatní řecké ostrovy nebyly kouzelné.

Zakynthos v poslední době milují Britové, Češi a Holanďané. Létá se na něj z Manchesteru, z Prahy i z Amsterodamu. Dlužno přiznat, že také z Katowic, ze Stockholmu, z Bukurešti a z mnoha dalších evropských měst.

Nevím, jak letecké trasy ostatní, ale ta z Prahy má pro nás v tomto roce jistou symboliku. Letí se téměř přes Vídeň, Sarajevo, Albánii a Itálii. Pod námi se míhají místa, která nám neříkají nic z toho, co říkala před sto lety našim předkům. Ano. Tady umíraly miliony lidí první světové války.

Naprostou náhodou obsahovalo letos moje příruční zavazadlo knihu, jejíž úctyhodná tloušťka dávala tušit, že se obávám značných dešťů. Nikoli, v září na Zakynthosu téměř neprší a rozměry oné knihy, pojednávající o tom, co se v Evropě dělo před oněmi osudnými výstřely v Sarajevu, určil její autor. Kniha se jmenuje „Náměsíčníci“(s podtitulem Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce), má 669 stran a před dvěma lety ji v Londýně pod názvem „The Sleepwalkers. How Europe Went to War in 1914“ vydal Christopher Clark, profesor moderních dějin na univerzitě v Cambridgi, původem Australan. Její rychlý překlad a tisk je úctyhodným počinem pražského nakladatelství BB/art s.r.o.

Autor přirovnává chování politiků v letech před 1. světovou válkou k chování náměsíčníků. Mně se při čtení této knihy bohužel vybavovalo srovnávání s dneškem. Jak evropským, tak i českým. Je v mnohém podobné, jakkoli tím nechci evokovat případný vznik dalšího požáru válečného. Ten bychom již pravděpodobně nepřežili. Tím spíš je neuvěřitelné, že i dnes o mnohém rozhodují lidé, chovající se náměsíčně. Jako bychom se v ničem nepoučili.

Konec konců, zkuste se nějakého českého politika zeptat na příčiny první světové války. Pokud vám vůbec odpoví, bude jeho odpověď obsahovat nesmysly, které nám byly vštěpovány ihned od jejího skončení, dokonale deformovány posléze, kdy jsme byli nuceni se učit a později prohlašovat, že „bez Velké říjnové socialistické revoluce by nebylo svobodného Československa“. Ano, mnozí lidé tomu, i dalším nesmyslům kolem, ještě dnes věří. Svůdně beletrizovaný zmatek do toho všeho vnesl svého času také jistý Hašek, čímž nemám na mysli nějakého hejtmana, protože ten se jmenoval Ságner.

Stále se chci dostat k Zakynthosu, ale 669 stran je úžasný objem. Já tu knihu i v onom letním žáru přečetl a v těchto dnech ji čtu asi po čtvrté. Nechť mi tedy laskavý čtenář odpustí, že u ní ještě chvíli zůstanu. Ona totiž mnohá naše poznání obrací zcela naruby.

My Češi (Slováky, Slezany a Moraváky z toho nevyjímaje) máme tu „smůlu“, že ty, kteří se nám snaží objasnit historickou pravdu (Pekař, Peroutka, Kalandra, Patočka, Kalvoda aj.), neposloucháme a někdy je i likvidujeme. Proto musí přijít nějaký Australan, aby nám vysvětlil, jak to vlastně před tou první válkou opravdu bylo. Není to v naší historii nic nového.

Opět se zkuste zeptat některého z našich politiků, kdo to byl a co dělal dobře či špatně Antonín Švehla. Jejich odpovědi budou přímo úměrné výši nenávisti, jíž tohoto úctyhodného prvorepublikového politika i jeho kolegy častoval Klement Gottwald stejně, jako Edvard Beneš, dříve Eduard.

Naštěstí se našel mladý americký historik Daniel Edward Miller, který napsal skvělou knihu o Švehlovi (česky Antonín Švehla – Mistr politických kompromisů; nakladatelství Argo 2001). Jinou práci o tomto politikovi nemáme, nepočítáme-li Dostálovu monografii Antonín Švehla, profil československého státníka, která vyšla koncem osmdesátých let minulého století v New Yorku a v Mnichově (v roce 1990 také u nás). Je zajímavé, že naši recenzenti při velice kladném hodnocení Millerovy práce shodně poznamenávají, že „autor není nijak zatížen stereotypy ovládajícími současný pohled české historiografie na léta 1918-1938“. Slovo stereotypy by bylo třeba nahradit slovem o mnoho přiléhavějším. Leč tak daleko jsme se ještě nedostali a platí to i pro naše vnímání evropského dění před vypuknutím první světové války. Somnambulismus je zřejmě nakažlivý.

Jinak Zakynthos, nebo také Zante (Angličané), Květ orientu, Ráj na zemi, Ostrov vůní (Benátčané), Lesů plný (Homér), patří mezi nejslunečnější části Řecka. Oblíbila si ho například i bohyně Artemis se svým dvojčetem Apollonem. V době, kdy ostrovy Lefkáda, Kefalonia, Ithaka a Zakynthos byly možná součástí pevniny, sídlili zde před více než sto tisíci lety neandrtálci.

Ostrov má ovšem i z hlediska novodobé historie velice solidně popsaný rodný list. Od Evropy se totiž moc neliší. V době 1200 let před Kristem se zde usídlili Achájcové, později Makedonci, následně pak Římané. Mezitím sem přijížděli rabovat Hůnové, Vandalové, Gótové a samozřejmě také Saracénové.

V roce 34 se na ostrově při cestě do Říma údajně zastavila Máří Magdaléna (událost připomíná obec Maries). Ve třináctém století přišla doba italská. Vládla zde například římská šlechtická rodina rodu Orsini, která ostrov získala snad při čtvrté křížové výpravě.

A to jsme již pomalu v Čechách. Orsini byli (a dodnes jsou) významným italským rodem, z něhož vzešla řada kardinálů, několik světců a tři papežové. Svého času náš Oldřich II. z Rožmberka (1403-1462) ovládl celé jižní Čechy mimo jiné také tím, že falšoval řadu listin prokazujících výsady udělené jeho rodu českými králi. Navíc si k tomu vymyslel, že Rožmberkové původně pocházejí právě z rodu Orsini. Jak je vidět, upravování historie nám šlo i tehdy.

Posléze vládli chvíli Turci a poté tři století (1484-1797) Benátčané. Ti vtiskli ostrovu prvky, které jsou patrné dodnes. Po nich přišli Francouzi, avšak v roce 1809 obsadili všechny Iónské ostrovy Angličané a v roce 1815 vytvořili dokonce jakési ostrovní „spojené státy“. Jenže to byla již na spadnutí vzpoura proti Osmanské říši (řecké národní obrození v první polovině 19. století je přirovnáváno k našemu obrození), která skončila vyhlášením samostatného řeckého státu v roce 1827. Iónské ostrovy byly připojeny ovšem až v roce 1863. Další významnější územní celky získalo Řecko až po první světové válce, protože bylo na správné (vítězné) straně. Bralo se Německu, Maďarsku a také Osmanské říši.

Takže jsme se dostali k událostem popisovaným v uvedené Clarkově knize (Balkánské války a Sarajevský atentát). Dlužno ještě podotknout, že na ostrově Zakynthos skládali v roce 1821 přísahu muži, kteří se vyznamenali v bojích za řeckou nezávislost. V letech 1798-1857 zde žil také známý řecký básník Solomos Dionysios, jehož boj řeckých vlastenců inspiroval k napsání rozsáhlé básně „Chvalozpěv svobodě“ o 158 slokách, která se stala podkladem pro dnešní řeckou hymnu (když posléze hudbu složil Nikolaos Mantzaros na motivy lidového tance tzamiko). Solomos napsal také satirický román „Žena ze Zakynthu“.

Proč tak podrobně? Ona ta řecká historie je u nás velice málo známa. Zcela nenápadně jsem na ni zaváděl při různých příležitostech řeč. Tedy mezi Čechy. Pokud jde o moderní řecké dějiny, jsou naše znalosti povšechně špatné. Nu a jsme u toho. Také proto, že jsou velice špatné naše znalosti o dobách mládí našich dědečků či pradědečků.

Americký historik Fritz Stern nazval první světovou válku „první pohromou 20. století, pohromou, v níž měly původ všechny ostatní“. Proto je dobře, že se o té době píše a snad i debatuje. V několika pokračováních si, pod záminkou popisu krás ostrova Zakynthos, dovolím čtenářům propašovat i „rouhačské“ závěry britského (původem australského) profesora Christophera Clarka a sem tam připomenout, že naše náměsíčné chování zdaleka neskončilo. Byť jsme přece jenom od roku 1914 poněkud pokročili.

Zakynthos 1
Zakynthos 2

Úžasný východ slunce v zakynthoském přístavu Tsilivi. Mezi těmito dvěma snímky uplynuly pouhé dvě minuty. A poté Vás slunce oblévá až do pozdního večera.



Diskuse


počet příspěvků: 6, poslední 24.9.2014 11:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.