Co to magnetická resonance je, v jádru vím. Je to medicinální vyšetřovací metoda, kdy se pomocí magnetického pole tvoří velké množství obrazů snímaných z různých „vrstev“ těla, takže je možné zrekonstruovat trojrozměrný obraz. Nuže, v souvislosti s touto metodou čtu:

„Směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/40/ES, která možná měla bohulibé cíle, ale připravovali jí úředníci, kteří o lékařských metodách nemají ani ponětí, poslala MRI na smetiště.“

MRI, to je ta vyšetřovací metoda, doslova ve zkratce. Za rok se takto v Evropě vyšetří osm miliónů pacientů s nádorovým onemocněním. S tím je ale konec, prohlásil na zářijové konferenci ECCO (European Cancer Conference) profesor Dag Rune Olsen. Podle výzkumů profesora Stuarta Croziera z univerzity v Brisbane je vystaven nadlimitnímu záření každý, kdo se přiblíží na metr od skeneru magnetické rezonance. Takže opravdu, má profesor Olsen pravdu, že Směrnice Evropského parlamentu poslala MRI na smetiště, protože nyní může každý zaměstnanec, který na pracovišti MRI třeba jen zametá, žalovat nemocnici kvůli poškození svého zdraví?

Možná poslala, možná neposlala. Od doby aféry s „evropskými úly“ jsem opatrný. Pamatujete? Evropská unie nařídila jednotné rámečky pro plástve a ty měly jiné rozměry, než užívají naši včelaři, tudíž naši včelaři musí zrušit svoje úly a obstarat si euroúly, jinak je umlátí eurobyrokrat svou aktovkou. Brzy se ukázalo, že je to nesmysl, ale dodnes spousta lidí věří, že nás od euroúlů zachránila bdělost našich realistů v čele s paní Bobošíkovou.

Nic snazšího, než se do příslušné směrnice podívat. Vyšla 30. dubna roku 2004 a stanoví limity pro expozici elektromagnetického záření. Čtu směrnici ze začátku do konce a od konce na začátek a pátrám, na základě čeho může zaměstnanec žalovat nemocnici za to, že se přiblížil na metr ke skeneru a z čeho plyne katastrofický závěr, že je s MRI konec a že se osm miliónů nádorově ochořelých občanů EU může jít klouzat. Třeba to tam někde je, třeba to nevidím. Článek o sankcích je jediný, jmenuje se „sankce“ a stanoví, že „členské státy stanoví vhodné sankce, které se uloží v případě porušení vnitrostátních právních předpisů přijatých v souladu s tuto směrnicí.“ Na jiném místě se ovšem píše, že členské státy EU upraví svoje právní a správní předpisy v souladu se směrnicí do 30. dubna 2008. To je za půl roku. Jestlipak o tom naše ministerstvo zdravotnictví ví, jestlipak o tom ví náš parlament a upravuje naše právní a správní předpisy?

Možná je to všechno jenom humbuk a planý poplach. Od okamžiku, kdy byla směrnice schválena, bylo v Evropě vyšetřeno čtyřiadvacet miliónů lidí, jsou-li čísla profesora Olsena správná. Nevím, kolik zaměstnanců nemocnic za tu dobu zažalovalo zaměstnavatele kvůli nepřípustné expozici elektromagnetickým zářením. Třeba ale začnou, až si přečtou v Lidových novinách, že to lze. Nicméně, jeden závěr mi z toho všeho připadá jasný už teď, kdy je mi všechno ostatní nejasné. Celý tento případ je ukázka, jak složitý a do krajnosti odborný je zákonodárný proces, jak dalece se může vzdálit od pozorovacího obzoru „člověka z ulice“. A jistě bude v tomto smyslu hůř, o tom v prvním desetiletí jednadvacátého století nepochybuju.