Dřevěná tabulka s nápisem Zeltplatz mířila kolmo k silnici. Řidič, který mne svezl jako stopaře, zastavil, popřál mi šťastnou cestu, pak sáhl za sebe a podal mi láhev piva – čeká vás dlouhá cesta. Tak jsem na jejím počátku zjistil, že slovo Rennsteig pozoruhodně sbližuje lidi. Byl červenec 1968.

Co je Rennsteig? Prastará stezka vedoucí Duryňským lesem, pohořím na jihozápadě tehdy Německé demokratické republiky. Stezka se zmiňuje už roku 1330 jako „Rynnestig“, dnešní název se objevil roku 1578, a někteří soudí, že je od slova „Rein“, ale dále to nerozvádějí. Jiní odborníci tvrdí, že to byl „Rennersteig“, stezka jízdních kurýrů vedoucí, jak bylo zvykem, po hranicích tehdy dosti četných panství. O svatodušních svátcích bývalo zvykem vydat se pěšky na trasu dlouhou asi 170 km. Kdo to zvládl za pět až šest dnů, dostal diplom.

Rozhodl jsem se vyzkoušet to zčásti, na trase asi stokilometrové, a věnoval jsem tomu týden dovolené. Tak jsem se ocitl za Oberhofem v kempu, což je nadsázka. Byla to poměrně strmá stráň, dole les, před ním typická budka. Opodál na trubce vodovodní kohoutek. Byl jsem tu sám, nikdo nežádal platbu, ani ráno ne, když jsem vyrazil na pěší pouť.

Rennsteig byla stezka opravdu pro pěší. Zabloudit se nedalo, vždy na dohled od sebe bylo písmeno „R“, buď bíle na kamenech, nebo vyřezané do dřevěných destiček zavěšených na stromech. Kolem les, místy hluboký a temný, žádný další chodec, jen občas ve větvích veverka. Místy se otvíraly krásné pohledy na zalesněné hřebeny Duryňského lesa, jehož nejvyšší bod, 953 metry, jsem měl před sebou.

Mým průvodcem byla východoněmecká turistická mapa, docela podrobná, takže tam byl i anonymní kemp, kde jsem nocoval. Šel jsem zvolna, slunce stoupalo a naznačovalo, že by byl na místě odpočinek a občerstvení. Zásoby jsem si nesl. Když jsem najednou ucítil kouř, svitla naděje, že tam snad někdo bydlí. Ovšem v tom hlubokém lese? Odbočil jsem na jakousi cestu, kde jsem zahlédl místy stopy kopyt. Les kolem hustý, temný, vskutku pohádkový. Vzpomněl jsem si na pohádky svého dětství, kde však baba Jaga nikdy nejezdila na koni. Povzbuzen jsem přidal, les se rozestoupil. Nebyl tam kupodivu ani perníková chaloupka, nýbrž kouřící milíř a vedle další, rozebraný. Pohled, jaký se mi naskytl poprvé v životě. Pak už nikdy.

Skupina mužů, vypadali spíš jako čerti, byla stejně překvapena jako já. S úsměvem mne pozdravili – duryňským dialektem. Moje odpověď spisovnou němčinou je přiměla pokusit se o totéž. Potom obvyklé otázky, odkud jsem, jak jsem se tu vzal. Když uslyšeli, že jdu po Rennsteigu, uznale pokývali hlavou a vyzvali mne, abych si sednul. K tomu sloužily špalky. Vytáhl jsem svačinu, chléb a kus tvrdého salámu. Muži se dali také do jídla. Jeden, který seděl blízko mne, mi zadržel ruku, odkrojil kus svého salámu a podal mi ho – svůj si schovejte, cesta je dlouhá. Měli zásobu pitné vody, byla i pro mne. Mezitím se vysvětlily i stopy podkov. Opodál stál koník zapřažený do malého vozíku, který se vešel na úzkou stezku. Vozil dřevěné uhlí dolů, do civilizace. Při loučení mi uhlíři podali další velký kus salámu – a šťastnou cestu! Slovo Rennsteig mělo zvláštní účinek.

Pomohli mi s krosnou na záda a uznale pokývli. Musím tedy tuto část výstroje popsat. Tehdy se říkalo krosna, trubková konstrukce z materiálu sice pevného, ale těžkého, na tom batoh z bytelného plátna. To samo o sobě nebylo lehké. K tomu stan, nejmenší, ale mnohokrát těžší, než dnešní vylehčené, a stejně tak spací pytel. Je nasnadě, že moje zbývající výbava byla spartánská. I tak to vážilo asi pětadvacet kilo.

Přespal jsem v lese – uhlíři mi na mapě označili místa, kde jsou dobré prameny, s tím, že kemp rozhodně není v dosahu průměrného denního pochodu. A prý tam nejsou ani další, které jsem si na mapě vyhlédl. Byly zrušeny, skoro nikdo tam totiž nezavítal. Nebudu to rozvádět, ale další kemp byl, alespoň podle mapy, až na samém konci mého pětidenního putování. Poněkud jsem tudíž pustnul, horské prameny nelákají ke koupeli.

V ospalém městečku Schmiedefeld jsem po jisté námaze našel krámek, kde jsem trochu doplnil zásoby. Restaurace žádná, přesněji jedna, ale toho dne zavřená. Za městem, už zas v lese, byl jeden z deseti posledních hraničních kamenů; tenhle vymezoval tři panství Sonderhausen, Meinigen a Henneberg. Byl proto trojhranný, na každé ploše erb, navíc letopočet 1798. První z panství mělo ve znaku zkřížené vidličky a ty jakoby předznamenaly další vývoj – snad po sto metrech bylo cosi mezi hospůdkou a výletní restaurací. Vzpomínám na výbornou hustou polévku s chlebem, minerálku a kávu. Byl jsem jediný host, hostinský hovořil spisovnou němčinou. Když jsem chtěl platit, rezolutně odmítl – ne, nepřichází v úvahu! Starší pán mne poučil, že v minulosti bývalo zvykem osamělé poutníky po Rennsteigu, tedy nikoli celá procesí, pohostit zdarma. Byl to nepsaný zvyk, a navíc prý poutníků je teď opravdu velmi málo. Také tenhle muž potěžkal mou krosnu.

K rituálu skoro při všech setkáních patřil obdiv k cizinci, který putuje po Rennsteigu, a současné potěžkání krosny. Uznání budilo oboje. Duryňský les byl tehdy oblastí sklářů. Nevím už kde, na kraji nějaké vísky stál domek, na stěně vitrína s figurkami z foukaného skla. Do dílny bylo vidět velkým otevřeným oknem, u kterého seděl starý sklář. Zvedl hlavu – chcete něco koupit? Pak si všiml krosny – kam jdete? Opět Rennsteig. Musíte se mnou vypít odpolední kávu! Bylo skutečně odpoledne.

Nutno dodat, že odpolední káva bývala v Německu rituál: bílá káva a koláč, či cosi jako buchta. Záměrně cituji formu pozvání. Na „Nachmittagskaffee“ se mnohdy nezvalo, byl to prostě příkaz, který se neodmítal. Vzápětí jsme seděli na lavičce u kávy. Přišla vhod. Starý pán, z mého dnešního pohledu by byl mladší než já, se rozpovídal. Je třetí generace sklářů v tomhle domku. Čtvrtá, jeho syn, emigrovala do Spolkové republiky. Na návštěvu nesmí, je veden jako uprchlík, on, jeho otec, zas nesmí na Západ. Vnoučata zná z fotografií. Odmlčel se a po chvíli dodal: „To znáte…“ Věděl už, že jsem z Československa, takže jsem to znal.

Pátý den odpoledne se přede mnou objevilo v údolí krásné městečko Lauscha, celé černé. Černá břidlice byla nejen na střechách, ale pokrývala i stěny domů, z nichž svítila bílá okna. Také tady kvetl sklářský průmysl, méně obvyklý, proslulý výrobou skleněných očních protéz. V tu chvíli mne však zajímal kemp, podle mapy tu totiž měl být. Ani ten však už nebyl. Na jeho místě byl uzavřený sportovní tábor. Bylo pozdní odpoledne, musel jsem to zkusit. Navíc moje cesta končila, Rennsteig dál pokračoval do Spolkové republiky.

U brány se objevil jakýsi vedoucí, a opět otázka, odkud jsem, kam jdu. Navzdory mému opotřebovanému zevnějšku slovo Rennsteig nezklamalo – ale jistě, támhle je malá louka, když máte stan, není problém. Koupelna je v domě, pak přijďte. Přišel jsem, trochu upravenější. Dostalo se mi nápojů, a večeře. Mohu prý zůstat déle. Ne, o placení se nebudeme bavit, jdete přece po Rennsteigu! Dozvěděl jsem se, kde je nádraží, musel jsem druhý den odjet, dovolená končila. Lokálka do Lipska jela v jednu chvíli drátěným tunelem, protože na dohled byla západoněmecká hranice. Pak už rychlíky, Lipsko, Drážďany a v noci Praha.

Vzpomínám na přírodní a historické krásy tohoto kraje. Vynechal jsem většinu, protože ještě víc se mi zachovala v paměti setkání s lidmi. Slovo Rennsteig mělo účinek kouzla – otvíralo dveře domů a s nimi lidská srdce. Zní to nadneseně, ale opravdu, stačilo ho vyslovit, říci, že jdu pěšky slavnou stezkou, a zmizely všechny přehrady. Je to půl století. Nikdy jsem tam už nezavítal. Asi je všechno moderní. Nepátral jsem, zda se třeba neobnovila tradice svatodušního putování, zvlášť když teď je přístupná celá trasa. A zda zůstal zachován zvyk hostit osamělé poutníky...