Jedno přísloví zní „zvyk je železná košile“. Až se v naší dnešní západní společnosti stane běžným, bude to její definitivní konec. Zatím jde jen o jakousi předehru, zvykání si. Laskavý čtenář jistě ví, jaké zvykání a nač mám na mysli. V roce 2015, když v mocné síle započala se migrace, příliv nevítaných obyvatel rozdílného původu, náboženství a na život nazírání, po zhlédnutí dramatických videozáznamů o počínání těchto lidí, rozhodnutí hledat pokračování svých životů v cizích zemích a v dokonalé absurditě v zemích, jejichž obyvatele jejich věrouka, těch následovníků Mohameda, považuje za nevěřící psy, které třeba buď zničit, anebo obrátit na víru pravou... islám... na nejednu záhadu a kalamitu zaděláno!

Příliš silná slova? Nikoli. O jejich pravdivosti existuje až příliš důkazů a dokladů!

Nemám v úmyslu opakovat a připomínat tyto události, které, jak nepochybně věřili nenapravitelní optimisté, ve své zhoubnosti časem pominou a ukáže se, že dobré srdce kancléřky Merkelové, vítající tyto inostránce (terminologie z jazyka, který v jistém čase zdál se, že bude světovým, stejně jako angličtina a v minulosti francouzština) bušilo ve správném rytmu. Bohužel, nebušilo.

Jak už jsem nejednou připomněl poněkud pošetilého svého profesora hydromechaniky v dávnějších časech, právě ten čas, jak pan profesor informoval, letí jak rána střelná! A listuje v kalendáři s rychlostí mnohem menší, než je rychlost zručného karbaníka rozdávajícího karty k dalšímu kolu licitovaného mariáše!

A tak se začal rok 2019. Co vše stalo se ve světě za uplynulá čtyři léta poznamenaná absurditou, dle mého názoru, dokonale non plus ultra! Změnila se situace k lepšímu, je důvodná naděje, že prognosy a názory pesimistů, sledujících vše, co od toho masivního přílivu nezvaných hostů do Evropy a později stejně nezvaných do Spojených států amerických ukázaly se jako pochybené a ničím nepodložené? K jaké odpovědi asi docházejí ti, kteří se pasují na znalce politiky, sociologie, státnictví, a k jakému názoru dochází normální člověk z pochopitelných, existenčních důvodů a pomyšlení na své potomky, neb i o jejich bytí a budoucnost se jedná?

Nevedu si podrobný záznam událostí, které čas přináší, jak v Evropě, tak ve Spojených státech amerických. Myslím ale, že v těch uplynuých letech (od roku 2015) pokud svět nějak pokročil, pak tedy ve zcela opačném směru, nežli by měl! Sleduje nová a nová nařízení hodnostářů, těch, co o osudu Evropy rozhodují z Bruselu, další obdivuhodné dohody se objevují, jako ona lisabonská a marrakešská, a co indukují v hlavě normálního člověka? Úžas a nevíru nad tím, kam dospělo to vše, co v kultuře a civilizaci evropské budovaly generace! Díky moderní informatice mohu dnes odkázat na fakta sdělovaná z počítačů kupř. pana Kurase, prof. Ulče a dalších dopisovatelů Neviditelného psa. Jejich faktografické informace, myslím, jen podporují pesimismus tohoto mého pojednání jakkoli laického.

Je to smutné, ba děsivé konstatování, ten zvyk člověka na to, co nejprve odsuzuje, ale pak únava jej vede k uvyknutí! Stalo se tak i v minulosti. Člověk si nakonec zvykl na absurditu pochybených systémů! Nacismu, komunismu v rouše socialismu a v podstatě totality. Zda nebylo vyhnutí, nežli si zvyknout, o tom se neodvažuji diskutovat, neboť před takovým možným uvyknutím zlému opustil jsem rodnou zemi, v níž obnova demokracie a svobod se nepovedla.

A tak dnes, kdy díky internetu dozvídám se o tom, co se rodí jak z jedovatého podhoubí politické korektnosti a levicového liberalismu (nejzasvěcenější mohou dodat i jiný –ismus) v myslích mnoha hodnostářů, a když pozoruji, co ještě vloni snad bylo v mezích normálnosti a nyní změněno je k nepoznání... není to důsledek přivyknutí? Neuvěřitelný, nehorázný posudek, rozhodnutí je dnes běžné a samozřejmé.

Pak mi nezbývá nic, nežli jen coby dokonalý soukromník napsat svoje varování před uvykáním si na špatné... výsledky se dostaví dříve, než bude nám to milé a příjemné.

Douška: Jak rád bych se mýlil - a jen naděje zbývá, že snad bude tomu tak...