Zahraniční politika Bílého domu je dobrá. Kéž by se jí prezident řídil
Richard Grenell, americký velvyslanec v Německu, který je v té zemi a vůči té zemi trumpovsky „diplomatický“ – ne že by si to nezasloužila, žije v takové ideologické bublině, že občasná rétorická rána mezi oči ji může jen pomoct – v polovině července v Nixonově prezidentské knihovně (muzeu) pronesl řeč, jejímž tématem byla „Trumpova doktrína“. Řeč byla snahou vysvětlit a racionalizovat Trumpovu zahraniční politiku. Otevřená, osvěžujícím způsobem se vyhýbala eufemismům.
Vidět svět, jaký je
Nejdřív zmínil prezidenta Nixona. Ten se v zahraniční politice vyhnul přílišnému idealismu, jenž neodpovídal prostředkům Ameriky a jenž ji přivedl k válce ve Vietnamu; i izolacionismu, stažení se ze světa. Nixon našel třetí cestu, politiku správnou, sledování národního zájmu. Jenže americký lid je idealistický, neměl pro ni pochopení. Až prezident Reagan svou strategickou vizi zahalil do idealistické rétoriky, a proto ve studené válce uspěl.
Ti po něm – Clinton, Bush, Obama – si z něho vzali špatné poučení: idealismus v podobě humanitárních intervencí či šíření demokracie bez ohledu na národní zájem či prostředky odpovídající cíli. A důsledkem je, že Rusko, Čína a Írán jsou opět protivníci.
Pak přichází prezident Trump a jeho doktrína: „Bezpečnost a prosperita Američanů především.“ Lidská práva a demokratizace jsou taky cíle zahraniční politiky, ale druhořadé, nesmí jít na úkor obrany a ekonomické prosperity USA.
Grenell se dále snažil argumentovat, se smíšenou přesvědčivostí, že tato politika je taky morální; některé jeho argumenty byly slabé, na jiných něco je: usiluje o soulad cílů a prostředků, neklade si nerealistické cíle, na které prostředky nejsou. Nutí nás vidět svět, jaký je, nikoli jaký bychom ho si ho přáli vidět. Je stabilnější a předvídatelnější.
Uvádí, že „Amerika především“ neznamená „pouze Amerika“ či „Amerika samotná“. Znamená to prospěch Američanů a i zemí, „jež sdílejí naše hodnoty a naše strategické cíle“. Obnovilo se geopolitické soupeření s Čínou a Ruskem, a protože USA sdílejí hodnoty s Evropou: „... žádáme od našich evropských spojenců, aby sdíleli břemeno transatlantické bezpečnosti. Všimněte si, nežádáme Čínu a Rusko, aby zvýšily své obranné rozpočty, žádáme o to naše přátele. Nechceme, aby byli pasivní a bezpečnostně věčně závislí na USA.“
„Pokud jde o naše protivníky, prezident Trump vůči nim používá politiku cukru a biče: bič ekonomického tlaku, cukr vyjednávání bez předběžných podmínek, bez čekání, až u nich nastane změna režimu.“
„Americká moc má především přimět naše protivníky usednout k vyjednávacímu stolu – a zároveň si má zachovat nejvěrohodnější a nejimpozantnější vojenské odstrašení na světě.“
To je Trumpova doktrína podle velvyslance Grenella.
Vlastní občané na prvním místě
Pár poznámek. Zaprvé takto nastíněnou zahraniční politiku považuji s určitými modifikacemi za správnou. Každá země má usilovat o zahraniční politiku, která klade svobodu, bezpečnost a prosperitu vlastních občanů na první místo, ostatní cíle jsou druhotné. Amerika, Rusko a Čína si mohou dovolit i unilaterální zahraniční politiku; žádná taková čtvrtá země už neexistuje. Unilateralismus v případě České republiky by byl cestou k izolaci a ztrátě vlivu. Česká zahraniční politika, má-li sloužit národnímu zájmu, musí být vždy multilaterální: například v rámci visegrádské čtyřky uvnitř EU, v rámci EU vůči Číně a s Amerikou v rámci NATO v otázkách obrany.
Zadruhé, není prozíravé, tudíž ani v národním zájmu používat stejné prostředky cukru a biče vůči spojencům i protivníkům. Nebo dokonce vůči spojencům víc neomalené. Spojenci si zaslouží víc taktu. Trumpova politiku vůči Německu, kterou se ho snaží přimět k tomu, aby svou závislost na ruském plynu nezvyšovalo, nýbrž naopak snižovalo, je správná. Ale Trumpovi a velvyslanci Grenellovi se o tom přesvědčit německou veřejnost silně nedaří. Nebo když nikoli vlastní vinou unikly depeše bývalého britského velvyslance v USA, v nichž hodnotil Trumpa nelichotivě, bylo jasné, že jako efektivní velvyslanec ve Washingtonu skončil. Bylo ale od Trumpa nutné se v tweetech do něho tak brutálně navážet? Bylo to v americkém národním zájmu?
Národní zájem a Trumpův zájem
A to nás přivádí k bodu třetímu, velvyslanec Grenell popsal spíše zahraniční politiku Trumpovy vlády než Trumpa samotného. Jeho bezpečnostní a zahraničněpolitický tým vždy působil a působí dospěleji než prezident sám. Příklad nedávný: jeho tweetové útoky na Švédsko a jeho premiéra, aby okamžitě propustili amerického černošského rapera obviněného z násilností (bez ohledu na švédský justiční systém). Jakému americkému národnímu zájmu by sloužil diplomatický konflikt se Švédskem? Slouží zájmu Trumpa zalíbit se černošské komunitě a získat ve volbách více jejích hlasů, ale nikoli národnímu zájmu USA.
Co Grenell popsal jako Trumpovu doktrínu, je dobrá zahraniční politika. Ještě aby se jí řídil i prezident USA.
LN, 1.8.2019
Autor je ředitel Občanského institutu