Diskreditace důvěryhodnosti. Přesně tak vyznívá článek z webu Lidovky.cz s názvem Ruská trollí farma si na Twitteru hrála na americké lokální zpravodajství. Chtěla asi pomoci Trumpovi.

V článku se píše o tom, že inkriminovaná ruská Agentura pro výzkum internetu (IRA) založila skoro padesát twitterových účtů s názvy neexistujících amerických lokálních novin. Avšak Rusové je přitom nikdy nevyužili k šíření dezinformací.

A věřit tomu lze, když to uvedla americká Aliance pro ochranu demokracie (ASD), což je organizace vedená vysokými funkcionáři demokratů i republikánů, kteří mají společný cíl: „zabránit ruským snahám podkopat demokracii a demokratické instituce“.

Taková informace znamená pro normálně uvažujícího člověka „konečnou“ – nikoliv však pro kreativního propagandistu. Ten se hned tak nevzdá. Napíše tedy, že ruské „lokální americké noviny“ sice za dobu svého působení (od jara 2014 do léta 2016, kdy je Twitter zrušil) nešířily žádné falešné zprávy, ale mohly by je v budoucnu šířit.

Důkazem je prý to, že se tyto fiktivní weby snažily získat důvěru publika, což je podle šéfa Amerického tiskového institutu Toma Rosenstiela „účinný způsob, jak lidi manipulovat, protože tomu, co je lokální, budou lidé věřit, i když o tom nikdy dříve neslyšeli.“

To už je pomalu pro zápis do Guinessovy knihy fejků. Takže celostátnímu zpravodajství Američané věří méně než lokálnímu (snad protože je blíž), i když o něm dříve neslyšeli? Nebo snad jsou volby amerického prezidenta lokální záležitostí? Ubohý Rosenstiel – anebo ubozí Američané?

Pozice pro dezinformování

Z této šílené „logiky“ pak vyplývá, že jestliže se nějaké médium snaží získat důvěryhodný kredit, je to zejména, ne-li výhradně proto, aby si získalo dobrou pozici pro účinné dezinformování veřejnosti, až přijde čas! Takže když ruská agentura IRA dezinformace nešířila, poskytla tak vlastně proti sobě důkaz, že se je šířit chystala!

Lépe to snad řekl už jen Umberto Eco, když v knize, které se také jen tak nezbavíme, napsal doslova toto:

„Napadá mě jiný příklad stupidity – Nehaus, autor pamfletu o rosenkruciánech, napsaného v době kolem roku 1623, kdy se ve Francii nevědělo s jistotou, jestli existují, nebo ne. ‚Už jen fakt, že nám skrývají, že existují, je důkazem jejich existence,‘ prohlašuje autor. Důkazem, že existují, je jejich zapírání existence.“ (Knih se jen tak nezbavíme, Argo 2010, s.160)

Těžko odolat závěrečné sarkastické poznámce, jak by asi případné lokální dezinformace mohly otřást americkou demokracií? Jediné vysvětlení je snad jen v paralelní vzpomínce na konec minulého režimu u nás, který se také bál už samotného vánku větérku.

LN, 1.8.2018