Neviditelný pes

USA: Konec Ladies Nights v Minnesotě?

5.8.2010

aneb Zhoubné bujení antidiskriminačního zákonodárství, díl druhý

Před časem jsem na stránkách Neviditelného psa upozornil, že se svět antidiskriminačních zákonů stává stále absurdnějším a nesmyslnějším, přičemž samotný dosah a záběr zákazu diskriminace vykazuje známky takřka rakovinového bujení. Dalším příkladem je nedávná kauza ze Spojených států, o níž píše Sally Pipes. Bdělá Komise pro ochranu lidských práv v americké Minnesotě totiž zakázala tzv. „Ladies Nights“, tj. zvláštní slevy, které ženám nabízejí některé bary, kluby a podobné podniky (cílem je nalákat k návštěvě těchto zařízení v hojnějším počtu i klientelu z řad žen a tím v posledku i více mužů). Dotyčný ouřad dospěl k závěru, že tyto zvláštní slevy pro ženy jsou v rozporu se zákonem a nepřípustně diskriminují muže. Půvabné je, že minnesotská komise zakročila proti „Ladies Nights“ na základě stížnosti plešatého padesátníka, jenž v životě práh těchto podniků nepřekročil, ale přesto se touto praxí cítil coby muž „diskriminován“ a obdržel odškodné ve výši 6 000 dolarů.

Co na tom, že onen ctěný pán mohl bez problémů využít služeb celé řady jiných barů a nočních podniků, které tuto praxi neprovozují. Co na tom, že mužští návštěvníci těchto klubů si na „Ladies Nights“ rozhodně nestěžují, spíše naopak. Během „Ladies Nights“ sice neplatí stejnou cenu kupř. za koktejl „Sex na pláži“ jako ženy (to však neznamená, že platí vyšší cenu, než jaká je jinak běžná), ale získávají díky tomu jiné výhody, jež subjektivně oceňují. Takové podniky totiž častěji a ve větším počtu navštěvují ženy, což – jak vtipně poznamenává Sally Pipes – asi jen málokterého muže přiměje k tomu, aby si stěžoval u nějakého Úřadu na ochranu lidských práv. Přitom – jak podotýká Kenn Rockler, výkonný ředitel Tavern League of Minnesota – „zdravý rozum nám říká, že pakliže si za uplynulých sedmnáct let na podobnou praxi stěžoval pouhý jeden člověk, pak se úředníci snaží řešit problém, jenž ve skutečnosti neexistuje.“ [Mimochodem, otázkou je, kdy profesionální bojovníci proti všem formám diskriminace začnou brojit například i proti slevám pro důchodce a studenty, které podnikatelé nabízejí u celé řady služeb.]

Podobně absurdní zákrok státu vůči údajné „diskriminaci mužů“ popisuje Shawn Ritenour: jakýsi muž se tehdy úspěšně soudně domohl toho, aby mohl docházet do fitnesscentra, které bylo původně vyhrazeno jen ženám. Přitom i on mohl snadno využít služeb obrovského množství posiloven, které jsou smíšené, popř. i vyhrazené čistě mužům. Massachusettští zákonodárci ovšem vzápětí na dotyčné soudní rozhodnutí promptně reagovali tím, že z antidiskriminačního zákonodárství speciálně vyňali fitnesscentra určená pro jedno pohlaví. To je nepochybně krůček správným směrem, i když by samozřejmě bylo daleko lepší, kdyby se místo takovýchto ad hoc výjimek hlouběji zamyslili a znovu zvážili samotné jádro antidiskriminačních zákonů.

Opět se potvrzuje, že jedině soukromé vlastnictví a z něj vyplývající smluvní svoboda a svoboda sdružování umožňují pokojné a harmonické soužití všech lidí. Jakmile toto právo začnou zákony svéhlavě popírat či oklešťovat, výsledkem nemůže být nic jiného než permanentní konflikt a chaos. Mnozí lidé totiž mají vzácný „dar“ se cítit neustále „ukřivděni“, „diskriminováni“ nebo „obětí příkoří z rukou ostatních“. Možnost, aby podali zdarma stížnost na ouřadě, jíž se pak příslušní byrokraté musí zabývat a vyšetřit ji, tuto sortu lidí bezprostředně pobízí k tomu, aby sebemenší náznak křivdy řešili právní cestou. Tím jen uměle podporujeme přístup typu „ať se svět třeba obrátí vzhůru nohama, jen když bude po mém“.

Liberální institut



zpět na článek