Republicans - oficiální emblém

Americkému (a anglosaskému) systému dvou stran se přičítá nedostatek pravé demokracie. Opak je pravdou.
Prosadit změny je pro voliče mnohem obtížnější v poměrném volebním systému než ve většinovém.

Americká veřejná scéna má místo pro politické směry nejrůznějšího ražení, jak dokazuje množství stran, které na ní operují.
Americký občan může kandidovat za Komunistickou stranu USA, prosazovat nacionální socialisty nebo poslat peněžní dar straně libertariánů. To vše svobodně, veřejně - a s nulovým politickým dopadem.
Pro Američana se zájmem o politickou dráhu nebo maximální uplatnění svého hlasu tu jsou jen dvě možnosti - Sloni (Republicans) nebo Oslíci (Democrats).

Americká praxe svobodných voleb a zapojení občanů do veřejných věcí drží spolu s britskou světové prvenství. Strana Democrats vznikla r. 1792 a je patrně nejstarší politickou stranou na světě - Američané měli určitě dost času zvážit smysl "třetího" politického směru nebo početných politických stran.
Čas od času v průzkumu odpoví, že systém dvou stran "nepracuje", a někdy získá presidentský kandidát za "třetí" stranu malé procento hlasů, ale politickou aktivitu mimo dvě hlavní strany vidí veřejnost jako truc zhrzeného kandidáta.

Rozdělení politické scény na dva tábory totiž věrně odráží zásadní spor mezi těmi, kteří jsou pro širší občanské svobody (na úkor státní moci), a těmi, kteří jsou promaximální státní moc (na úkor občanských svobod).
Skutečnost, že se postoj každé ze dvou zavedených amerických stran dá takto zjednodušit, jim dává širokou přitažlivost. Možná slabší nebo dočasnou, ale voliči, co drží názory více nebo méně populární, nakonec vědí koho volit.

Před presidentskými volbami v roce 2008 bylo například vidět komunisty v New York City rozdávat volební materiály kampaně, kterou vedl Barack Obama, zároveň s vlastními letáky; na druhém konci zase přesvědčený libertarián volí Republicans jako menší zlo (a pokud ten kandidát vyhraje, soustavně mu volá a nadává, co dělá špatně).

Protože obě strany ví, že se většina voličů považuje za "nezávislé", musí své postoje a návrhy krotit. Není tedy vzácné se na určitém bodu shodnout a hlasovat společně (tzv. bipartisanship). Zároveň je ale pro vítěznou stranu mnohem snazší prosadit svůj cíl.
Bolestivá lekce pro opozici - výhra pro voliče, kteří dosadili dominantní politiky.

Zlatý špendlík sponsora

Většinový systém - vítěz bere vše, dal třeba vládě, kterou vedl president Johnson (Democrats), moc a prostředky změnit přes noc roli americké vlády z ochránce občanských svobod na agenta úpravy lidského stavu (tedy verzi evropského "sociálního státu").

Jeho vláda a další presidenti a poslanci z jeho strany využili své příležitosti široce a důsledně.
I když se jejich politické programy, volně popisované coby Válka proti chudobě,rychle ukazovaly jako drahý omyl a neúspěch (a škodící především těm, kterým měli pomoct), zůstávají po padesáti letech plně funkční. Vae victis!

Poměrný volebním systém, který převládá prakticky všude mimo USA, Nový Zéland a Velkou Británii, nabízí místo možnosti drastické změny možnost trvalé vratkosti, impotence a soustavného politického dramatu spojeného s tvorbou nebo ničením vládních koalicí (Itálie jich měla od konce druhé světové války přes šedesát).

Je možné, že by americký systém dvou stran dodal vítězství strany s programem zrušit demokratické volby a pokračovat coby diktatura?
Ne - moc americké vlády vymezuje ústava, která také prozíravě nechává prostředky ke své ochraně v rukou občanů. Těmi je těch x milionů palných zbraní, jež má národ doma a kterých se opakovaně nechce vzdát.

www.oamerice.com