... ale pořád stojí na nohou!

Drobně odbočím. Kdysi se jakési médium staralo o fyzickou kondici státních představitelů. Nejoblíbenějším sportem kancléře Helmuta Kohla bylo polykání plněných drůbežích žaludků, a fyzicky podobně disponovaní Miloš Zeman a Ariel Šaron na tom byli nejinak. Zato v Bílém domě bylo prý slyšet již brzy ráno různé hekání z posilovny, než se mladý Bush vydal v rámci boje za abstinenci na pravidelný jogging. A co tehdy ještě skoro neznámý Putin? Prý se ráno chvíli pere a chvíli plave. Má prý rád asijské bojové sporty, neboť při nich využívá síly a váhy protivníků proti nim samým. Ajta, svitlo mi, zde bude jádro pudla. To není výrok sportovce, to je výrok zpravodajce. Podcenili jste ho, kovbojové!

Sport a zahraniční politika

Přiložme ještě pohled z jiné strany. Těžko mluvit obecně o nějaké „národní povaze“, protože to jsou jen dosti laciné pavlačové prostocviky. Mnohem podnětnější je zkoumat podobnost nejoblíbenějšího „národního“ sportu a zahraniční politiky příslušného státu.

Například Amerika a baseball. Odpálíme míček, odhodíme hůl a rozběhneme se o ten míček poprat, nebo co. Podle mnohých náznaků se právě takto Američané zachovali, když napadli Irák v roce 2003.

Těsně po zahájení oné agrese totiž přijel poradce od ukrutně vysoce postaveného amerického činitele do jednoho pražského think-tanku. Seminář měl téma „Co byste dělali na našem místě?“. Když padl nějaký rozumný nápad, dotyčný poradce si jej okamžitě poznamenal! Nemohl jsem tomu zpočátku věřit, ale opravdu: přijel na rozumy! Jeho mise ale selhala, protože Američané nevyužili radu odstranit pouze irácké vojenské špičky a armádu postavit na středních velitelských kádrech. Zachovali se přesně obráceně! Střední velitelské kádry prostě vymetli, a tak si z nich udělali motivované a dobře kvalifikované nepřátele, kteří se stali zárodkem Islámského státu.

V rámci šetření výdajů (americká agrese do Iráku měla být první, která se měla zaplatit „sama“, tedy z ukořistěných zdrojů, bez dopadu na US rozpočet) byly pak Rumsfeldem vyslány pouze prvosledové jednotky („peacemakers“), které všechno roztřískají. Druhosledové jednotky („peacekeepers“ neboli vojenská civilní správa) nebyly rozvinuty. Do takto destabilizované země se pak stáhly nejrůznější islamistické teroristické útvary – a teprve pak byl důvod alespoň ex post tvrdit, že „v Iráku al-kaida opravdu je!“

Onen poradce toho ukrutného amerického politika navíc prozradil, že dostal pokyn se zabývat poválečným vývojem v Iráku „už“ v okamžiku, kdy začalo bombardování. Zdá se tedy, že ona analogie s odpáleným míčkem a následným „uvažováním“ nohama opravdu sedí.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že nejoblíbenějším ruským sportem není baseball, ale šachy.

Šachy versus baseball: hybridní válka

Prvky hybridní války popsal již Sün-c‘, což znamená, že byly známy už dávno před ním. Tři tisíce let historie – to ale není žádný argument pro „americký národ“, který je téměř bez historie. Který místo poučení z historie vyznává, jak krásně ilustruje film „Život a doba soudce Roy Beana“, že pravdu má ten, kdo přežije.

Soupeření šachisty s hráčem baseballu se pak opravdu stává střetem „hybridním“, neboli „různorodým, smíšeným, zkříženým, bastardním“. Vzdáleně to připomíná gladiátorskou výzbroj, která též nebyla symetrická. Ano, pojem asymetrická válka se vynořuje ve velmi blízkých souvislostech. To je též podnětná úvaha – bude-li černý v šachové hře pouze symetricky kopírovat tahy bílého, prohraje. Musí hrát asymetricky.

A jak pravil památně Peter Ustinov, „válka je teror bohatých a teror je válka chudých“. A porovnáme-li důstojný zánik Varšavské smlouvy a nedůstojné „Schleichen nach Osten“, kdy se NATO za čtvrt století připlížilo až k samým hranicím Ruska, a porovnáme-li rozmístění vojenských základen v zahraničí, dostaneme dobrou představu o výrazně nesymetrické globální operativní situaci.

Hybridní válka v praxi

Z výše uvedeného je zřejmé, kdo vede ofenzívu. Je to týž, který systematicky osočuje soupeře z vedení hybridní války, protože onen druhý (šachista) se nerozběhl za míčkem, který útočník odpálil. Jeho sebedůvěra se propadá, začíná hystericky zmatkovat a vyvíjet frenetické aktivity.

Například sestřelené dopravní letadlo nad Ukrajinou se američtí politici mohutnou propagandistickou kampaní usilovně snaží připsat Rusům k tíži. Vyšetřeno není dodnes nic, důkazy nejsou, ale o to ani nešlo, protože v řádu dní po katastrofě byly pouze na základě propagandistických tvrzení uvaleny na Rusko sankce a jsou dále přitvrzovány.

Sankcemi brání Spojené státy především členským státům EU v obchodu s Ruskem, a tento vzniklý prostor nezištně vyplňují samy (obchodní výměna Spojených států s Ruskem v době sankcí významně vzrostla). Útěšlivě alespoň spojencům lžou o pátém článku Washingtonské smlouvy (NATO), že prý obsahuje závazek „všichni za jednoho, atd.“, a současně je nutí, aby se vyzbrojili – jaké překvapení – především zbraněmi americké produkce.

Krym se po čtvrt století usilovných snah konečně osamostatnil od Ukrajiny (první referendum na toto téma tam bylo už v roce 1992!), ale Spojené státy celý svět ohlupují frází o ruské „anexi“. Pravda, anexe může být dvojí, právní a protiprávní. Ta krymská byla podle práva – a souhlasí s tím i Putinův prý „nejobávanější“ konkurent Alexej Navalnyj. To se ale na Západě nepíše, to se nehodí (a ještě více by se nehodilo, že Navalnyj Putina kritizuje, že byl v gruzínském konfliktu příliš měkký!). Západní propaganda hystericky odmítá srovnávat Krym a Kosovo, i když, zase pravda, je to zbytečné, ten výsledek by byl docela jednoznačný.

A to nemluvíme o sportovcích a dopingu. Prý hanba Rusku, protože na Západě ani nevědí, co to doping je. A že si norští sportovci museli vzít na olympiádu do Jižní Koreje spoustu preparátů na dýchání? Divíte se, že se jim těžce dýchá pod nedalekými hlavněmi Kimových vojsk?

(Mimochodem, v souvislosti s korejskou olympiádou se krásně potvrzuje teze Miroslava Polreicha, jak dosáhnout snížení napětí a končit konflikty a navazovat důvěru: nechat ty destabilizované regiony být. Vykašlat se na ně. Přestat se o ně velmocensky starat. Protože ty dvě Koreje – když je spolu necháme mluvit – se najednou ocitly pod jednou vlajkou! A hned se nám vyjeví „mírotvorná“ úloha Spojených států: jedou na olympiádu, svátek smíření národů, s rozvratným poselstvím oběma korejským stranám: nevěřte si navzájem!!!)

Ale vraťme se k Rusovi. Ten stále drží a drží, nechá do sebe bušit, ale na nohách stojí. Pamětníkům to cosi připomíná!

Rope-a-dope

To před mnoha a mnoha lety (1974) Muhammad Ali, jeden z nejslavnějších amerických muslimů, na něhož byla nejméně půlka Ameriky hrdá, nechal do sebe osm kol bušit amerického křesťana George Foremana, na kterého byla hrdá druhá půlka Ameriky. Byl celou dobu opřen do provazů, které tlumily smrtící Foremanovy údery, jimž do té doby nikdo neodolal. Když tu smršť přečkal, vyrazil, tři rány – a byl konec. Od té doby se této taktice říká „rope-a-dope“. Američané možná tuto analogii nyní v souvislosti s Rusy podvědomě tuší, a to je znervózňuje ještě víc.

Operativní situace je jasná. Rus se stáhl a brání se. Jak říkal již Gorčakov, kancléř cara Nikolaje II.: „Pro Rusko je rozšíření území rozšířením slabosti“. A Napoleon k tomu dodal: „Chci-li uchránit všechno, neuchráním nic.“

Rus je tedy označován za agresora, když má tu drzost se bránit. Bertolt Brecht tu situaci v Matce Kuráži dobře vystihl: „Poláci tady v Polsku se do toho neměli míchat ... Pravda, náš král k nim vtrhl s vojskem. Ale Poláci se začali plíst do svých vlastních záležitostí a napadli krále, zrovna když poklidně vtáhl do jejich země. Tím porušili mír oni, a všechna krev padá proto na jejich hlavy.“

A ten Rus do sebe nechává furt bušit. To i zabedněnec začne tušit nějakou čertovinu.

Americká občanská hybridní válka

A pak to přišlo. Podle všeho se ten děsivý nápad zrodil v lůně republikánů, z nichž někteří ještě oslavují psychopatického senátora Josepha McCarthyho jako světce, který v padesátých letech prý ochránil Ameriku před Sovětským svazem. Co na tom, že z té Ameriky – k níž celý svět vzhlížel, a čím méně o ní toho věděli, s tím větší nadějí – skoro nezůstal kámen na kameni. A že mnozí antikomunisti se z toho zcvokli a pozdě, ale přece skončili v blázinci. Například smutně proslulý „lovec ruských agentů“ Jesus Angleton zničil kariéry mnoha loajálních příslušníků CIA – a kdoví, zda mu pár „zpravodajských mřenek“ nepřihodili sami Rusové, jen aby ho udrželi ve funkci, protože sami by takové škody CIA nadělat nikdy nedovedli.

A tady jsme u toho Putinova oblíbeného asijského „know-how“. To je v Rusku už taková tradice, využít rozmachu protivníka proti němu samému.

Na konci druhé světové války Spojené státy přistěhovalce ostře kádrovaly. Například Jiří Voskovec, který po celou válku pracoval pro americkou vládu, strávil po válce při své definitivní emigraci v roce 1950 jako „předčasný antifašista“ skoro rok v detenčním táboře Ellis Island! Na druhou stranu, ve stejné době přicházeli do Spojených států „zadními vrátky“ nacističtí váleční zločinci, a to bez jakýchkoliv prověrek, pouze podle specifického „zpravodajského výběru“. Začala studená válka.

Když Rusové viděli, jak jim unikají nacističtí a banderovští a ustašovští kati, použili této pečlivě utajované nelegální cesty do Spojených států, a vpašovali jim do té čekající fronty „nacistů“ své agenty. Američané si je pak spolu s těmi nácky potajmu přivezli do Spojených států! Brilantní ukázka „inteligence zaťatých antikomunistů“. Mnoho amerických zpravodajských důstojníků mělo v této souvislosti správné podezření, ale byli vždy ideologicky uřváni. A tak celých deset let vozili Američané ve své režii potajmu domů sovětské agenty, sami a dobrovolně.

Kdo nabíhá na vidle

Zpět k tomu republikánskému nápadu. Bylo to ještě v průběhu republikánských primárek, a šlo o to, zdali by Rusové nemohli mít něco na Trumpa. Když pak Trump primárky vyhrál, převzali zakázku coby objednavatelé kompromatů na Trumpa demokrati. Panebože, to muselo být na Ljubjance veselo! A nejen tam.

Od té doby jsou Američané zavaleni kompromaty nejrůznější úrovně, a v podstatě na kohokoliv. Klidně i na Putina, protože nelze najít na tomto pochmurném světě o mnoho větší radost, než někomu podstrčit fake news, kterou si sám objednal a zaplatil!

A dokonce to vypadá, že jí věří, protože v tom je občas přimíchaná i nějaká hrůzná pravda. Například detaily o hackerských programech, zcizených přímo ve svatyni svatých – a jen v NSA vědí, kde všude se jim při tom čtení vysrážel pot. A kdoví, jestli to byl jen pot!

Ano, v podstatě mají kritici pravdu, že se Rusové podílejí na tom zasvinění informačního prostoru desinformacemi. Vtip je ovšem v tom, že ty desinformace v podstatě vznikají na základě americké poptávky, a jsou hlavně Američany samými masově rozšiřovány, neboť republikáni s demokraty se jimi vzájemně bijí po kebulích. Čím větší mají mít dopad, tím více musí být rozšířeny.

A kreativitě a nápaditosti výrobců fake news nesvědčí nic více, než když ony původně neškodné žvejky dopadají jak šrapnely. A ti zasažení si žádají další a další. A ještě za to platí, boha jeho!

Samozřejmě, že se Američané zlobí, neboť vědí, kde si ty desinformace objednávají. Jenomže už asi nelze přestat. A tak Rus, opřen do provazů, inkasuje tvrdé rány, kolo za kolem. Není to legrace, trenér Muhammada Aliho po zápase řekl, že v jednu chvíli zahlédl v zoufalém pohledu svého boxera smrt.

Všichni ale tuší, jak to asi dopadne. Historie zná mnoho naučných příběhů, ale když má nějaký ignorant moře po kotníky, je každá rada těžká.

Nebude ani první, ani poslední impérium, které se zhroutí. Bude ale kolem sebe hodně kopat, proto začne být zajímavé sledovat, jak se kolem něj začnou uvolňovat prostory i vazby. Kolik států najednou zjistí, že ropa se dá obchodovat nejen za eura, jak to zkoušel Saddám a Chávez (a jak skončili), nebo nyní Íránci – ale ti již vědí, že existuje i petrorubl a petrojüan.

Bude ještě veselo, i když možná na jedné straně více, protože nakonec.

PL, 28.2.2018