Příliš mnoho povyku pro nic? A nebo politická Bouře? Těmito dvěma shakespearovskými tituly bychom mohli zarámovat dva projevy amerického prezidenta Baracka Obamy z minulého týdne. Jeden byl přednesen ve čtvrtek k celkové situaci na Blízkém východě, i když největší pozornost vzbudily výroky vztahující se k izraelsko-arabskému konfliktu. Druhý zazněl v neděli a byl přednesen k pro-izraelské organizaci AIPAC. Podle mnoha názorů jde o jeden z jeho nejdůležitějších projevů, přinejmenším co se blízkovýchodních záležitostí týče.

Tyto dny jsou ostatně velmi bouřlivé. V řadě arabských zemí probíhá kolotavý proces změn, a někde už se podstatně změnila zahraničně politická orientace vůči Izraeli i Americe, zejména v Egyptě. Změnily se i další věci. Obama má nyní na opasku Usámův skalp, ale před sebou také mnoho dilemat týkajících se třeba postoje k Bahrajnu, kde byly pokusy o demokratizaci celkem surově zadušeny pomocí Saúdské Arábie, tedy amerického spojence. Co se palestinské scény týče, došlo tam v posledních týdnech k prvním krokům k usmíření znepřáteleného Hamasu a Fatahu, Palestinci se chystají na září, kdy hodlají na Valném shromáždění prosadit schválení své státnosti.

To je tedy aktuální politické pozadí dvou Obamových projevů, z nichž nejviditelněji vystupují čísla 1967. Obama totiž jako první americký prezident řekl, že budoucí palestinský stát by měl vzniknout zhruba v hranicích z doby před šedesátým sedmým rokem. To znamená, že Obama v zásadě vyšel spíše vstříc představám Palestinské autonomie, která žádá úplné předání Gazy, Západního břehu a východního Jeruzaléma do svých rukou.

Přísně vzato jde o území, která byla mezi lety 1948 a 1967 v rukou Jordánska a Egypta, a v roce 1967 je během Šestidenní války obsadil Izrael. Jde tedy přesněji řečeno o linii příměří z roku 1949, která zatím nikdy mezinárodní hranicí nebyla. Žádná arabská země ji před rokem 1967 za izraelskou hranici neuznávala, ale podstatná část mezinárodního společenství momentálně trvá na tom, že by se tato linie měla stát základem budoucích hranic budoucího palestinského státu. Z hlediska Izraele je to problém, protože za touto linií leží desítky izraelských osad, z nichž některé hodlal Jeruzalém vyklidit, ale velkou část naopak hodlal ponechat a dohodnout jejich přivtělení k Izraeli – tedy území z doby před rokem 1967. Jde však nejen o problém vnitropolitický, ale i ideologický, protože na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě se nacházejí téměř všechna židovská historicky a nábožensky významná místa.

Obamova slova vyvolala na obou stranách konfliktu velký rozruch, protože americký prezident použil formulace, které zatím z úst žádného obyvatele Bílého domu nezazněly. Sami Palestinci jsou převážně velmi spokojeni, protože jim Obama vyšel vstříc, a zároveň jeho slova znamenají zúžení manévrovacího prostoru pro Izraelce. Obama také nezmínil některé jiné otázky, které by mohly naopak mrzet palestinskou stranu. Například výzvu, aby se vzdali práva na návrat arabských uprchlíků z roku 1948 na území Izraele, což je vlastně nutnou podmínkou úspěchu každé příští dohody. Z hlediska Palestinců však nebyl Obamův projev jednoznačnou výhrou. Prezident například vyzval Palestince, aby v září nevyhlašovali jednostranně svou státnost, a také mluvil o demilitarizaci budoucího státu. Sice není zřejmé, co to přesně znamená, ale pravděpodobně soudí, že budoucí Palestina by neměla armádu, jen policii. Hnutí Hamas, které bylo vyzváno, aby uznalo Izrael a propustilo vězněného Gilada Šalita, příznivá slova pro Obamu nenašla.

Na izraelské straně zaznamenal Obamův projev smíšené reakce. Na pravici se ozvaly poplašné hlasy, podle kterých Obama zcela narušil desítky let trvající kontinuitu americké zahraniční politiky, nebo dokonce že Obama Izrael „zradil“. Sám premiér Netanjahu, který shodou okolností koncem minulého týdne ve Washingtonu s Obamou jednal, se na jednu stranu snažil vyvolat dojem, že roztržka mezi ním a Obamou – případně oběma vládami či státy – není tak zásadní. Ale zároveň se nechal slyšet, že Obamovy požadavky na návrat k hranicím z 50. a 60. let jsou nemožné a pro současnou vládu nepřijatelné. Nepřímo také řekl to, co zaznělo naplno od jiných osob na pravici – totiž že Obama vlastně dilematům Izraele nerozumí a že svou naivitou ohrožuje bezpečnost Izraele. Ve hře jsou samozřejmě nejen strategické úvahy, ale i osud židovských osad a případná nutnost vystěhovat i stovky tisíc lidí, což je překážka vnitropoliticky skoro nepřekonatelná.

Izraelská levice reagovala buď nezúčastněně, a nebo i s určitou škodolibostí. Někteří tvrdí, že Obama neřekl nic tak revolučního. Mírové návrhy řady izraelských vlád z posledních dvaceti let totiž obsahovaly podobou myšlenku – totiž že naprostá většina Západního břehu bude předána do rukou Palestinské autonomie, a území pod třemi bloky osad bude vyměněno za jiné. Obama navíc ujistil Izrael, že i nadále bude mít tento stát bezpečnostní záruky ze strany Ameriky.

Část izraelské levice se dokonce neubránila tomu, aby celou věc neobrátila vůči premiéru Netanjahuovi a jeho pravicové koalici, s jejichž politikou nesouhlasí. Není také nikomu utajeno, že Netanjahu si s Obamou do oka zrovna nepadli a že z okruhu spolupracovníků amerického prezidenta unikla zpráva, že Obama vlastně nevěří, že by Netanjahu byl ochoten udělat pro mír to, co je potřeba – tedy dostatečné ústupky. Obamův projev přivítal i bývalý předseda levicové Strany práce Barak, který je nyní sám členem kabinetu za menší uskupení. Zároveň však schválil výstavbu bytových jednotek na Západním břehu i ve východním Jeruzalémě, jako by chtěl ukázat, že k výměně území určitě bude muset dojít, má-li se mírový proces někdy hnout kupředu.

Jak tedy hodnotit Obamův projev? Sám Obama tvrdí, že stále říká totéž, jen to nyní řekl opravdu nahlas. Jeho řeč vcelku nevyzněla zdaleka tak anti-izraelsky, jak by se podle některých novinových titulků mohlo zdát, ale přece jen se dá říci, že nejde o povyk jen tak pro nic. Jeho přesunutí důrazu na povinnosti izraelské strany vůči mírovému procesu, bez ohledu na závazky Palestinců, signalizují určitý posun. Obama se také zřejmě snaží neztratit kontakt s děním v měnícím se Blízkém východě, což opět nutí Washington kormidlovat blíže k arabskému veřejnému mínění – jaksi podle hesla půjčka za oplátku.

Celý Blízký východ se mění, a to z krátkodobého hlediska je pro Izrael možná větší komplikací než Obamova změna kursu. Palestinci získají větší podporu ke krokům, které zatím byly pro Izrael těžko stravitelné, a podle posledního týdne se zdá, že budou mít porozumění nejen v západní Evropě, ale i v současném Washingtonu. Za dva roky tři však může mít jak Bílý dům, tak i sídlo izraelské vlády jiného obyvatele, a věci se mohou posunout nepředvídatelným směrem. Začali jsme dvěma shakespearovskými tituly, na závěr můžeme tedy jen doufat, že konec vše napraví.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6