Při příležitosti velké slávy ve Washingtonu, odhalování sochy T.G. Masaryka, po semináři, jemuž obratně předsedala Madeleine Albrightová a výtečně promluvili Zbigniew Brezinski, Petr Pithart, Jacques Rupnik a Milan Šimečka, jsem pominul recepce a banket a vydal se do právě otevřeného, prý světového unikátu, totiž do International Spy Muzeum. Být poučen v této neklidné době.

Před pár dny jsme se dozvěděli o dopadení Ramzi Binalshibha, předního funkcionáře Al-Káidy, strůjce přemnoha špatností, poté, co z anonymního úkrytu poskytl interview televizní stanici Al-Jazeera, vždy ochotné sympaticky teroristům naslouchat a do světa inzerovat jejich názory. Po analýze jeho hlasu – onen voice print, prý unikátní a rozlišitelný jako otisky prstů – a monitorování milionů telefonátů Američané onu jehlu v kupě sena našli v pákistánské metropoli Karáčí a dopadenému se to vůbec nelíbilo. A byli to titíž Američané, kteří přehlídli, nedocenili, hromadící se signály, které předtím vedly k wagneriánskému třeskutému finále 11. září 2001.

Je ve světě nějaký etnicky víc heterogenní stát než USA? V New York City do školy chodí mládež 140 národností, od Albánců po lid Zulu. Přitom jazykové výbavení státních zaměstnanců včetně těch ve službách nejtajnějších je prabídné. Když najednou vznikla poptávka po znalcích afghánských jazyků, skoro nikdo nebyl k nalezení. Porovnejme s Francií, kde tajné služby mají dvacet oddělení vybavených experty specializovanými na dvacet dialektů arabštiny v Alžírsku.

O demontáž CIA se úspěšně zasloužil její šéf Stanfield Turner, námořní důstojník, který neměl o špionáži ponětí. Do funkce ho jmenoval jeho přítel Jimmy Carter, rovněž původem od námořnictva. Byla to léta sedmdesátá, konec vietnamského debaklu, vrchol hodně blbé nálady v národě a rovněž hodně podivného počínání jeho představitelů. Například senátor Frank Church, předseda výboru vyšetřujícího nepravosti CIA, po zjištění, že do jeho předsednického křesla sovětská KGB instalovala velice výkonný mikrofon, odmítl se okolnostmi štěnice zabývat. On měl na starost CIA, kdežto KGB ho nezajímala – i takto dovedlo fungovat uvažování amerických předáků. Tehdejší šéf CIA Turner důkladně zredukoval počet svých zaměstnanců a tzv. humint (human intelligence), tradiční špionáž v pravém slova smyslu, měla nahradit technologie. Satelity ze stratosféry fotografovat případné nepřátelské pozemšťany, jaké že to zrovna čtou noviny, a zaznamenávat, o čem s kým se právě baví. (Má informace z druhé ruky: Doba normalizace, dva esenbáci ve službě na Václavském náměstí, rozhovor o rodinách, potížích s tchyní, je monitorován a text pak studován a po nějakou dobu skladován spolu s miliony stejných zbytečností.) Do hlavy, do skutečného myšlení ovšem nepronikne sebedokonalejší satelit. A žádný technický zázrak z výšin tehdy nepostřehl dvoumetrového Usamu bin Ladina, kde že by mohl být k zastižení.

Pár uličních bloků od hotelu, kde závěrem semináře promluvili bývalý slovenský prezident Kováč a brzo už i bývalý český prezident Havel, je ono muzeum, adresou 800 F Street, Washing ton, D.C., mezi ulicí č. 8 a 9. Je to též místo, kde se promítají filmy a pořádají přednášky, semináře, sympozia. Zajímavé novoty: nezačíná se v přízemí, ale výtahem v třetím poschodí, oddělení covers and legends - informace a instruktáže, jak předstírat, co nejsme, jak se pohybovat. Dotykem knoflíků nechť si návštěvník vybere tu kterou identitu a za chvilku bude vyzkoušen, kolik si z ní zapamatoval. Stal jsem se Kubánkou, brzo mě odhalili. Záběr z parku a úkol identifikovat podezřelé okolnosti. Přehlídka falešných dokladů, od nejsnáze získatelných studentských průkazů totožnosti po náročně padělatelné cestovní pasy. Instruktáž, jak měnit vzhled, chůzi, jak uniknout sledovačce. Jak označovat mrtvé schránky a jak je pak nepozorovaně vybírat.

V oddělení špionážní výzbroje má zájemce příležitost seznamovat se s dvěma sty exponátů a jak kvapně pokrok spěje. Kamera v knoflíkové dirce nebo s čočkou čtvrt metru dlouhou – vynález východoněmecké Stasi, prý se jí dá fotografovat skrze zeď. K nevíře. Sověti zvlášť vynikali jako specialisté odposlechů, výrobci štěnic, dovedli je instalovat i do solidního zdiva. Též se jim značně dařily zbraně smrtící. Mezi exponáty tam je kovová trubička na jedno použití. V Mnichově ji v novinách zabalenou použil posléze na Západ uprchnuvší kágébák Stašinský poté, co na onen svět odexpedoval ukrajinského ultranacionalistu Banderu. Rovněž tam vystavují deštník sovětské výroby s jedovatým hrotem, jímž byl v Londýně usmrcen bulharský disident Markov. (Ze spoluúčasti na této vraždě byl též obviněn Oleg Kalugin, vlastně i můj spolužák na Kolumbijské univerzitě v roce 1960, kam dorazil z Moskvy s první várkou studentů v rámci mírové spolupráce. Kalugin už v té době byl příslušníkem KGB, po amerických studiích šéfoval sekci zabývající se USA, dotáhl to až na generála a po rozpadu SSSR natrvalo přesídlil do těchto Spojených států. Své bohaté zkušenosti teď sděluje studentům na univerzitě příslušného zaměření a na špionské výstavě promlouvá k návštěvníkům v několika videozáznamech. Inu, na to máme precedenty. Utekla sem i Stalinova dcera, posléze odutekla, ale permanentně tu zůstal Chruščovův syn, nyní naturalizovaný Američan.)

Sedl jsem ke stolu, nasadil si sluchátka a věnoval se několika verzím odposlechu podmořského – různé druhy sonarů, jejich přednosti a nevýhody. Prohlížíme si tam podélně rozpůleného trabanta, udělat si představu, jak tísnivé muselo být pašování zájemců z prvního německého státu dělníků a rolníků. Jiným typem vozidla, navíc vybaveného oblečením, které by nepoplašilo termální detektory na hranicích, se ze Sovětského svazu do Finska dostal tuze důležitý a přemnohého znalý Anatoli Golitsyn, někdejší šéf rezidentury KGB v Londýně. Ale nejvíce návštěvníky přitahoval automobil Aston Martin Jamese Bonda z filmu Goldfinger se všemi svými kouzly. Váhal jsem, kterému z vystavených výtvorů udělit zlatou medaili. V tomto případě to byl elektronický zaměřovač asistující letadlům nad Irákem shazovat precizně zaměřené bomby.

Bohatě vybavená byla sekce historická: však vyzvědačství kvetlo od dob Mojžíše až ke Stalinovi a ještě dál. George Washington se mu věnoval a četl tajné zprávy psané mlékem. Americká občanská válka, první světová válka se zastřelenou Matou Hari, druhá světová válka s vynikajícím přeživším dvoušpionem s krycím jménem Garbo, jehož za tytéž služby odměnil vysokým vyznamenáním jak Hitler, tak Churchill. Mají tam sochu polského šlechtice Felixe Dzeržinského, zakladatele bolševické tajné bezpečnosti. (Právě jsem se dočetl, že jeho socha, po rozpadu SSSR v Moskvě stržená, se poté obnovovala. A Poláci mu prý také chtějí postavit pomník: však nikdo víc než právě on se zasloužil o smrt tolika Rusů.) Vystaven je tam historicky převýznamný přístroj Enigma, dekodující nacistické komunikace. Přišla válka studená, s atomovými špiony, s Kimem Philbym, pěticí britských superšpionů noblesního původu. Plukovník Oleg Penkovský, který zabránil výbuchu třetí světové války, tentokrát již atomové, v souvislosti s kubánskou krizí v roce 1962. Sám na to doplatil šerednou smrtí – údajně popraven vsunutím do krematoria zaživa, úkon byl filmován k poučení kádrů vystavovaných kapitalistickým svodům. Daleko ohleduplněji se zachází se zrádci z domácích řad: Aldrich Ames, který za víc než milion dolarů prodal řadu pro Západ pracujících a v Moskvě pak popravených sovětských špionů; Robert Hanssen, podobný padouch, leč inkasující daleko míň peněz. Rovněž jsem tam postřehl fotografii českého Karla Koechera a jeho manželky Hany, se zmínkou o jejich proslulých sexuálních výkonech.

Na muzeum navazuje obchod s příslušným zbožím. Zejména ovšem zbytečnosti - memorábilia, trička, hračky -, ale i autenticky užitečné zboží, například ony minikamery. Nic ale v podobě oné Stasi maxikamery fotografující skrze zeď, či ta nejmodernější kouzla, k použití v teď probíhající válce proti terorismu.

Muzeum je otevřeno denně, od desáté hodiny dopoledne. Případný zájemce, který se zrovna nemíní do Washingtonu vydat, má k dispozici podrobnou webovou stránku www.spymuseum.org.

K O N E C