28.3.2024 | Svátek má Soňa


SVĚT: Jak v Americe adoptovat ruské dítě (3)

31.7.2008

V neděli jsem se vydala lodí přes Ladožské jezero do vesnice Šaly a odtamtud autobusem do Pudoshe. Tím začala moje "total immersion in Russian way of life", tedy žila jsem jako ruské dítě 13normální Rusové. Bydlela jsem u velice příjemných lidí v paneláku, oba byli lékaři, on všeobecný a ona dětská, ona občas chodila také do dětského domova prohlížet děti. Po večerech jsem se s nimi koukala na televizi, byla jsem "hooked" (něco jako zatížená) na tři televizní seriály (za další týden v Petrozavodsku jsem při nich začala i brečet).

Ve dne jsem chodila do dětského domova dopoledne a pak po poledním klidu odpoledne. Dětský domov je nestarší budova v Pudoshi, postavili ji někdy v 90. letech 19. století. Pudosh je okresní město a dá se přejít pěšky asi tak za půl hodiny. Staré baráky jsou dřevěné, okolo nich jsou paneláky. Po ulicích volně pobíhají psi, kočky a dokonce i krávy, a mezi tím se motají lidé. Také tam jezdí auta, ale neviděla jsem, že by někdo přejel nějaké zvíře. Perestrojka, nebo co to tam mají, do Pudoshe a ani do Petrozavodska ještě jaksi nedorazila. Sochy Lenina v říji, Marxe a Engelse se vyjímají na čestných místech, kladiva a srpy jsou zabudované do paneláku a do pouličního osvětlení. Já jsem v Pudoshi bydlela v ulici Karla Marxe.

V dětském domově se děti jen tak povalují po pokojích a koukají na televizi, eventuálně venku před dětským domovem kouří. Vychovatelů a vychovatelek tam bylo spousta, většinou rozmazávali hadrem bláto po linoleu na podlaze nebo jen tak stáli na chodbě a čuměli do blba. Vůbec nic s těmi dětmi nedělali, žádné sporty, hry, kreslení, zpívání, zkrátka vůbec nic. Když byl čas k jídlu, tak na ně začali hulákat, děti hulákaly v odpověď, no zkrátka bordel. Byly tam děti od 5 do 18 let, celkem asi 45 dětí a asi tak 10 vychovatelů a vychovatelek.

 ruské dítě 14

Já jsem se snažila s nimi aspoň trochu něco dělat. Měla jsem většinou okolo sebe tak pět až osm holek, občas i nějaké kluky. Sice jsme také občas jen tak seděli v pokoji a koukali na televizi, ale také jsme třeba hráli badminton, skákali přes švihadlo (po padesáti letech, to byl záběr!), chodili na procházky a koupat se do místní "říčky" jménem Starucha. Byla širší než Colorado River v Glenwood Springs, ale rozhodně ne tak prudká. Zato byla teplejší než Boulder Reservior a hnědá. Hnědá byla také voda z vodovodu, moje lékařská "rodina" ji filtrovala a pak převařovala.

V sobotu mne moje lékařská rodina vzala sebou na daču. Dača se nacházela ve vesnici 6 km od Pudoshe. Dřív tam byl kolchoz, který po perestrojce zkrachoval a ruské dítě 15rozprodal své pozemky lidem z "města". Byly to krásně udržované zahrádky a v každé pěkná chata, tedy dača, ne jako polorozpadlá bouda na nářadí a starý zpuchřelý nábytek, jakou měl na zahrádce můj táta. U každé dači je také baňa, což je skutečná finská sauna. Tam jsem si uřízla pěknou ostudu. Když jsem vlezla do toho horka a páry a ženské se tam začaly rozhánět březovými větvičkami, tak jsem tam najednou vůbec nemohla dýchat a na pokraji mdlob jsem se z té sauny vypotácela ven. Nahá. V okolních zahrádkách zatím chlapi pečlivě okopávali brambory, zeleninu a květiny, no zkrátka trapas. Musím podotknut, že tam bylo celou noc světlo, proto tam také všechno dobře rostlo. No, měla z toho srandu celá zahrádkářská kolonie. Sranda je ale přešla, když jsem si šla zaplavat do místní řeky Vodly (to je správně, není to žádná Volha), která tam byla široká asi tak jako Yukon v Carmaksu a měla dost silný proud. Voda v ni byla asi tak studená jako v Boulder Reservoiru (rozhodně ne tak jako v Yukonu) a kromě mne se v ni koupaly pouze děti, pro ostatní byla moc studená.

Když už byl skutečný večer, tedy asi kolem 22. hodiny, tak se na dače sešlo k menší žranici a pijatice pár sousedů. Bylo to docela pěkné posezeni, kecalo se o všem možném a i když jsem většinu těch lidi viděla vůbec poprvé, bylo mně mezi nimi docela dobře (i po té ostudě v bani), asi tak jako na slezině nebo na potlachu mezi kamarády. Zásluhu na tom měla také vodka (ujišťovali mne, že to na mne v dětském domově neřeknou). Dověděla jsem se dost zajímavých věcí. Rusové "milují" Putina asi tak jako Američané Bushe, tedy půl na půl. Někteří lidé si ho cení, protože v té "zemi zaslíbené" zavedl jakýs takýs pořádek, finanční podpory pro rodiny s dětmi a mateřství, důchodci (na severu od 50 let) mohou klidně pracovat dál (a také pracují) a přitom brát plný důchod, a tak. Na druhé straně obyčejní Rusové mají určité potíže vycestovat do ciziny, povolují se hlavně zájezdy třeba do Turecka, Řecka a Španělska, ale individuální cesty moc ne. Ovsem všelijací ti mafiáni a zbohatlíci to všechno vždycky nějak obejdou (penězi). Cizinci se v Rusku musí okamžitě registrovat na policii, a to pokaždé, když změní bydliště (já jsem se tam registrovala celkem 6x), což je horší, než to bylo v normalizovaném Československu.

ruské dítě 16

Asi tak ve dvě ráno (pořád bylo světlo, nebot bílé noci vrcholí o letním slunovratu) se mne dvě asi tak o víc než deset let mladší lékařky začaly opatrně vyptávat na 21. srpen 1968. V té době to byly ještě malé holky a v Rusku se o tom tenkrát celkově nikde moc nepsalo a nemluvilo. Chtěly vědět všechny podrobnosti, jak to přesně bylo, co se stalo, a tak. Teda řeknu vám, vykládat někomu rusky o 21. srpnu, to byla tedy masáž na nervy (a na city). Kdybych neměla v sobě tu vodku, tak bych se tam rozbrečela jako tenkrát (a teď, když o tom píši).

ruské dítě 17

V pondělí 9. července konečně vypršelo těch deset dní, a tak jsem si mohla odvézt Ljubu do Petrozavodska. Zase jsme jeli tou lodí zvanou Kometa. Byl to hydrofoil a skákal po vlnách velice rychle. Loď byla vyrobena někde v anglicky mluvící zemi, protože tam byly nápisy jako Exit, nikoliv Východ. V Petrozavodsku jsme týden bydlely zase v paneláku na západě města, to zařídila ta lékařka, sestra průvodkyně s dokumenty. Bydlely jsme u jedné skoro 50leté ženy a jejího 19letého syna. Syn studoval práva na universitě a teď v létě pracoval v obchodě s cédéčky a DVD. Profesi té ženy se mně jaksi nepodařilo vypátrat, před lety žila s rodinou (její 23letá dcera teď studuje turistický ruch v Magdeburgu v Německu) na Seychelských ostrovech, kde prý je hodně Rusů a její muž tam byl nějaký mohutný podnikatel. Jenomže zkrachoval, na rodinu se vykašlal a zmizel neznámo kam, na těch Seychelách by ho zavřeli a v Rusku nejspíš také. Takže Ludmila se vrátila zpátky do Petrozavodska a příležitostně se živila coby jakýsi expert na uměni, průvodkyně turistů a pronajímala turistům doma pokoj (jako nám). Ona i její syn mluvili docela dobře anglicky, rozhodně lépe než ta moje průvodkyně. Další trapas nastal, když její syn chtěl, abych mu opravila computer. Já na to koukala jako sova z nudlí a pochopitelně, že jsem mu neopravila nic.

V Petrozavodsku jsme museli čekat týden na Ljubin nový pas, neboť teď už se Ljuba nejmenuje Lubov Sergeevna Ligolainen (krásné ruské jméno, že - zní velice finsky), ale Martina Lyubov Kokeš. Žádost jsme podali v úterý, trvalo to pět pracovních dní, tak jsme pas dostaly až příští pondělí. Mezitím jsme lítaly po všelijakých úřadech, šly plavat zase do toho bazénu, do knihovny, na procházky, a pokračovaly v čučení na televizní seriály. Počasí za nic nestálo, skoro pořád pršelo, takže jsem zase nejméně po patnácti letech používala svůj deštník z Česka, který mně před dvaceti lety přivezla švagrová. (V Coloradu moc neprší, většina srážek je sněhových.)

Také se nám vnutila zase ta lékařka coby průvodkyně, couraly jsme po všelijakých muzeích, od muzea loutek přes miniaturní akvárium až po přírodovědecké a historické muzeum. Rusové chtějí po cizincích v muzeích a parcích ne dvojnásobné, ale desetinásobné vstupné, pročež jsem v těch muzeích pro jistotu moc nemluvila, neboť ta moje ruština zdaleka ještě nebyla perfektní. Ale vzhledem jsem tam nejspíš zapadla docela dobře, nikdo mne nepodezíral, že jsem cizinka, dokonce se mne lidi v Petrozavodsku a později i v Moskvě občas ptali na cestu.

To poslední historické muzeum bylo docela poučné. Dověděla jsem se, co vlastně Rusové hlásají, jak že to bylo s tou Karélií a Finskem. To se všechno stalo ještě před 2. světovou válkou. Rusové tam tvrdili, ze Finsko napadlo tehdejší Karelsko-Finskou republiku SSSR někdy v roce 1937, pročež se Rusové statečně bránili, hrdinně zvítězili, a osvobodili kus Finska. Z toho všeho dohromady vznikla Respublika Karelija, která existuje dodnes, hlavní město je Petrozavodsk. Načež SSSR v roce 1939 uzavřel pakt o neútočení s Hitlerem a vtrhl do pobaltských zemí. Ty se už tak hrdinně nebránily jako Finové, tudíž ztratily území celé, nejenom kousek.

V pondělí, čtvrt hodiny před odjezdem nočního vlaku do Moskvy, jsem na nádraží konečně získala od té bláznivé průvodkyně Ljubin pas a ostatní dokumenty. Jely jsme opět s normálními lidmi v kupé pro čtyři, já nahoře (kam jsem se úspěšně vyšplhala) a Ljuba dole. Dali nám každému dvě škatule s jídlem, docela dobré, salám, paštika atd., k tomu všemu pouze jediná houska a česká trvanlivá smetana do kafe. (Zašla jsem si do bufetového vozu na Staropramen a tam jsem šlohla housku další.) Škatule jsme zblajzly ještě večer, neboť jsme netušily, že to měla být také snídaně (zase tak moc toho v těch škatulích nebylo). Jízda trvala 14 hodin, od sedmi večer do devíti ráno. Spalo se tam docela dobře, jen v sousedních kupé byly dvě spřízněné rodiny se značně nevychovanými asi 8letými kluky, kteří asi tak do dvou do rána lítali po chodbě, křičeli, pískali na jakousi hračku a bouchali dveřmi od kupé.

ruské dítě 18

V Moskvě jsme se vykutálely zase do pěkného slunečného počasí a k nové průvodkyni. Ta nás vedla hned do dětské nemocnice, kde zase prohlíželi Ljubu. Byly jsme poměrně teple oblečené, ve vlaku jsem spaly také oblečené, venku bylo teplo. Takže jsme do té nemocnice dorazily krásně zpocené a značně hladové. Pak nás průvodkyně vyklopila u McDonalda na Arbatu a odjela na americké velvyslanectvi podat žádost o Ljubino vízum. Ljubě hamburgery nechutnaly, zato french fries si dala dvakrát a k tomu blaženě popíjela Coca Colu. Tak jsem si říkala, že to s tou výchovou pěkně začínám, french fries a Coca Colu k snídani! No ale on už "čas oběda byl …". U toho Mc Donalda bylo také McDonald Café, kde jsem si dala velké cappuccino a kus dortu, to až po tom Ljubině nedojedeném hamburgeru. Jo, a u toho McDonalda byly nejlepší a nejčistší záchody, co jsem viděla kdekoliv jinde v Rusku včetně letiště. Zkrátka normální čisté záchody, asi tak velké jako na denverskem letišti, s toaletním papírem, zadarmo (!!!), a s hajzlbábou, která tam nepretržitě uklízela.

ruské dítě 19

Pak nás průvodkyně odvezla do hotelu. Na mě šly mdloby, neboť jedna noc v Holliday Innu v Moskve stojí 300 dolarů. Průvodkyně mne ujistila, že jedna noc v hotelu Slavjanka stojí jenom 160 dolarů, což bych v Moskve stejně zaplatila za ubytováni v paneláku u nějaké rodiny (v Pudoshi mě to stálo 350 rublů = 14 dolarů a v Petrozavodsku 35 dolarů). Tak jsem si říkala, no nazdar, to bude nějaký děsný pazl. Nebyl. V dobách "zlatých časů SSSR" to byl hotel pro vysoké armádní papaláše. Teď to byl hotel pro normálni lidi, ale převažovali tam vojáci a také tam byl vojenský pořádek. Na každém patře byla "děžurnaja Baba Jaga", které se musel pokaždé odevzdat klíč od pokoje. Místo klíče človek dostal jakýsi kus papíru, který musel ukázat u vchodu "vrátnému" ve vojenské uniformě pri návratu do hotelu. I když tam byly nápisy v ruštině i v angličtině, zadné cizince a už vůbec ne Američany jsem tam nezaregistrovala. Zamračení vrátní u vchodu nejspiš věděli, kdo jsem, protože po mně nikdy ten kus papíru nechtěli. Hotel byl to blízko olympijského areálu z roku 1980, který je teď totálně zprivatizovaný. Jsou tam luxusní "health clubs", restaurace, obchody a striptýzové podniky. Poblíž bylo také ruské vojenské muzeum, velice poučné. Vstupné bylo minimálni a stejné pro cizince i pro domáci (valily se tam haldy cizinců z autobusu), ale když by tam chtěl někdo fotit, tak zaplatil navíc značnou sumu. Já jsem si velijaké ty tanky, raketové vozy, letadla a helikoptéry, co byly venku, vyfotila zadarmo přes plot z vedlejšího parku.