28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Svět potřebuje obnovu

2.8.2008

To je současná vize Josepha Ratzingera, papeže Benedikta XVI., hlavy římskokatolické církve a církví, uznávajících primát římského biskupa. Vize, která zazněla na posledních Světových dnech katolické mládeže v australském Sydney jako události, která patrně nebyla naší veřejností považována za příliš významnou a hodnou pozornosti. Přesto právě na tomto setkání byly vysloveny některé představy, které svědčí o tom, že se vatikánští otcové přece jen začali zamýšlet nad tím, jak udržet a možná i posílit význam a postavení církve ve složitém a problematickém světě 21. století. Papež v tomto smyslu mimo jiné apeloval na věřící z řad mladých lidí, aby nepodléhali „duševní poušti“, a vyzval k budování nové éry oproštěné od „chtivosti a materializmu“. Vezmeme-li v úvahu, že křesťanství jako celek dnes představuje cca 2 miliardy věřících, je jakékoli oficiální prohlášení představitele Vatikánu, natožpak přímo papeže velmi závažné a je třeba ho brát jako direktivu pro skutečně značný počet lidí na celém světě.

Především se v tuto chvíli nabízí otázka, co si současný papež pod citovanými pojmy vlastně představuje. Dovoluji si předeslat, že často skloňované a různě vykládané pojmy, jako je materializmus, odmítám chápat jako jakýsi relikt minulých, překonaných režimů, ale chápu ho jako poměrně transparentní názor na svět a jeho uspořádání.

Takže k těm pojmům. Je chtivost skutečně špatná vlastnost, nebo není? Lze kapitalistický společenský a ekonomický systém (založený především na maximálním využití zdrojů, na soukromém vlastnictví, na riziku a jeho odhadu, na zhodnocování kapitálu v tvrdém boji s konkurencí a na využívání všech dostupných možností k získání převahy nad konkurentem) skutečně chápat jako prostředí, ve kterém se budou úspěšně etablovat lidé netoužící ani trochu po hromadění majetku, tedy lidé oproštění od chtivosti? Mohou v tomto systému takoví zvláštní a mimořádní lidé vůbec uspět? Může se s takovými lidmi tento systém dále rozvíjet? Myslím, že ne. Právě tak, definujeme-li materializmus jako názor o prvotnosti hmoty před duchem, resp. před myšlením a nadřazování hmotných zájmů a statků nad duchovními, pak to vyjde nastejno a dlužno konstatovat, že právě na tom je (a musí být) kapitalizmus jako ryze pragmatický systém postaven. Pokud mám pravdu, je to, co papež na onom významném shromáždění deklaroval, pouhá fráze a profesor Ratzinger podléhá stejné frázovité iluzi, jaké podléhali teoretici marxismu a později i Lenin a celý přístup je jen dalším náznakem toho, že křesťanské náboženství a marxismus jsou vlastně pouhé dva výklady téže ideologie.

Před několika lety jsem poměrně pečlivě (a s velkým zájmem) přečetl knihu současného papeže (tehdy ještě kardinála a prefekta Kongregace pro nauku víry), která nesla název Bůh a svět, rozhovory o základních věcech křesťanství a budoucnosti církve. Velice zajímavé a poučně čtení i pro bezvěrce, jako jsem já. Otázky novináře Petera Seewalda, připravené pro rozhovor v opatství Monte Cassino směřují do oblasti objasnění současných vážných problémů křesťanství, projevujících se zejména ve výrazných a neustále se prohlubujících ztrátách postavení, prestiže a kreativní síly, kterou náboženství kdysi mělo. Jistým profilujícím prvkem těchto rozhovorů je snaha o odpověď na otázku, zda a co může křesťanská víra dnešnímu člověku říci, v čem ho může obohatit a motivovat. I tady se ale kardinál Ratzinger omezuje pouze na hodnocení vlastní církevní činnosti, včetně akademické v jednotlivých, obvykle hodnocených a porovnávaných oblastech světa. Nezabývá se ale druhou stranou tohoto procesu. Vlastním subjektem. Člověkem, který by měl být ovlivňován a tedy ani jeho aktuálními pocity, problémy, zájmy, tužbami, vzdělanostní a kulturní úrovní. Nezabývá se ani takovými aspekty, jako je vliv masových médií, vliv neustále stoupajícího množství informací všeho druhu, vztah (možno spíše říci otrlost) k násilí, úloha rodiny v současných společnostech, vztah rodičů a dětí, nástup homosexualismu jako módní alternativy ve vztahu dvou jedinců. To jsou ty praktické problémy, ke kterým by měl Vatikán zaujímat konkrétní stanoviska. Nezaujímá. Tyto problémy jsou totiž příliš praktické a hmatatelné. Snaha o jejich řešení by patrně byla i vyjádřením onoho „ nového druhu racionalismu“, který se současnému papeži tolik nelíbí. Joseph Ratzinger byl vždy ideologem. Nikoli však především ideologem, ale pouze ideologem. Proces přiblížení křesťanského náboženství světu, započatý II. vatikánským koncilem a v rámci daných možností rozvíjený Janem Pavlem II. se tak postupně rozplývá do ztracena. Současný papež ve své ideologicky zdůvodnitelné averzi vůči materializmu abstrahuje od skutečných, hmatatelných výsledků a zůstává na ryze teoretických pozicích. Pak lze snadno chápat, že za jeden z velmi důležitých výsledků přizpůsobování se „poměrům moderního světa“ považuje kardinál Ratzinger upuštění od církevního postihu za pohřeb žehem. To je ovšem na svébytnou ideologii žalostně málo.

Snažím se sám sobě zodpovědět otázku, v čem by tedy měla být současná úloha křesťanství.

Na rozdíl od celé řady našinců, českých „neznabohů“ a v lepším případě alespoň pořádných heretiků si nemyslím, že v dnešním světě nemá křesťanské náboženství své místo a svoji významnou roli. Svůj význam křesťanské náboženství má, resp. může mít právě ve snaze o dosažení symbiózy onoho racionalizmu, onoho „materialismu“, oné „chtivosti“ v podnikání a morálky. Tak, aby dnešní i budoucí člověk ve stávajícím, svým způsobem krutém systému obstál, aby byl schopen vytvářet hodnoty ve svém i společném zájmu. Na straně druhé se snažit o to, aby kupříkladu nedocházelo k situacím, kdy si velmi bohatý a úspěšný podnikatel

(jako jeden nejmenovaný slovenský miliardář) koupí osobní automobil v přepočtu za 30 milionů českých korun a naopak aby se stalo běžným, že si tento podnikatel udělá radost autem „pouze“ za milióny dva, nebo tři a podstatnou část „ušetřených“ prostředků investuje do vytvoření dalších pracovních míst, nebo do takových oblastí, aby se kupř. nemusely rušit zařízení pro postižené, chráněné dílny, poradny, asistence, aby se nemusela rušit vodní záchranná služba Českého červeného kříže, celé nemocnice, jednotlivá zdravotní střediska a pohotovosti, dopravní spoje a další a další zařízení jen pro naprostý a beznadějný nedostatek finančních prostředků.

V tomto smyslu by tedy měla katolická a především římskokatolická církev působit na své věřící, zejména na mladé lidi. Snažit se připravovat je na tvrdý a postupně ještě tvrdší život v tržním prostředí a současně v nich posilovat morálku a odpovědnost vůči celé společnosti jako neoddělitelnou životní kvalitu a hodnotu. Pokud se jí to podaří, bude mít místo v jakékoli době. Pokud se jí to nepodaří, měla by se patrně vrátit ke svým počátkům a kořenům a začít znovu. Sám osobně vidím jako reálnější tu druhou alternativu. Ta první by došla svého naplnění snad jen zázrakem a na zázraky nevěří jistě ani personál samotného papežského stolce. Ta druhá bude mít ale nepochybně za logický následek další posilování islámu a všech jeho politických projevů v Evropě, protože tam, kde se destruuje jedna ideologie, nastupuje obvykle jiná, životaschopnější.

Víra, náboženství a církev v křesťanském světě tak zůstanou jen atraktivním, leč velice oprýskaným architektonickým artefaktem z dob dávno minulých, na který se budou lidé dál dívat s pocitem marnosti a zbytečných výdajů. K čemu je současnému člověku ideologie, která nedokáže obhájit samu sebe a vzdorovat ideologiím nepřátelským, která nedokáže společnosti nic přinést? Proces poznání zbytečnosti náboženství a církví bude v křesťanském světě jistě pokračovat dál.

Ač bezvěrec, žádnou radost z toho nemám.