Německo dokázalo husarský kousek. V průběhu necelého století se mu podařilo dvakrát rozvrátit celou Evropu. A nejen tu, vyvolat globální celosvětový konflikt. Má k tomu teď našlápnuto potřetí? Konec konců, agilní germánské kmeny dorazily i upadající Římskou říši. Jde nepochybně o schopné a šikovné etnikum, o čemž svědčí i historie kultury, vědy a množství laureátů Nobelových cen.

Než se však Němci stali národem, trvalo to neobvykle dlouho. Německá knížectví vévodila Říši římské už od středověku, ale ostatní velmoci dosáhly imperiálních a koloniálních rozměrů daleko před tím, než se Němcům podařilo sjednotit v národ. Sjednocení Němců do jednoho státu bylo oficiálně oznámeno až 18. ledna 1871 v Zrcadlové síni paláce Versailles ve Francii, kde německá knížata slavnostně prohlásila Viléma I. Pruského německým císařem po kapitulaci Francie v prusko-francouzské válce.

Sjednocení Německa, kterým většina německy mluvícího obyvatelstva vstoupila do spolkové Německé říše, proběhlo v období jednoho století. Hodně za to vděčí pruskému kancléři Otto von Bismarckovi. A co to udělalo? Stalo se tak v období začínající technické revoluce a Německo brzy stálo v jejím čele. Jenomže kolonie už byly rozděleny a většinu surovin muselo kupovat a dovážet. Jen uhlí mělo dost. Němci se proto cítili v nevýhodě a žádali změnu imperiálních poměrů na základě skutečného rozložení sil. O tom však Anglie a Francie nechtěly ani slyšet. To stálo u kořenů první světové války a Sarajevský atentát a válka Rakouska-Uherska se Srbskem byly jen vítanou záminkou. Pro Němce byla velkým očekáváním a většina rekrutů odcházela do války s úsměvem a přesvědčením, že do Vánoc budou vítězně doma. Nestalo se tak a krvavý vleklý konflikt šokoval celý svět. Vyčerpal ho a nejméně jednu evropskou generaci zdevastoval. Ani silné Německo nemohlo odolat síle spojenců, zvláště když se k nim připojily i Spojené státy americké. Němcům nepomohlo ani to, že podporovali Lenina v jeho revolučním rozpadu carského Ruska. Prohráli a tvrdě za to zaplatili.

Možná by se i poučili, nebýt tvrdé Versailleské smlouvy a světové hospodářské krize. Tyto důsledky umožnily Adolfu Hitlerovi přesvědčit Němce, že je na nich pácháno bezpráví, že jsou výjimeční a vyvolení. A že on je vyvede ke slávě a spravedlnosti v tisícileté germánské říši. Není divu, že mu uvěřili. Vzpomeňte si, jak jsme v osmašedesátém uvěřili komunistům. Hitler proměnil Evropu ve válčiště od Atlantiku až po Volhu, od polárního kruhu až po severní Afriku. A i když měl snad v té době nejlepší armádu, začala podléhat přesile. Probuzení ovšem bylo děsivé. Rozvaliny německých měst a továren, Stalin v Berlíně. Dlouhé konflikty totiž nevyhrávají armády, ale ekonomiky. Ta americká a nevyčerpatelné zdroje ruských vojáků převážily. Porážka a hmotné škody však nebyly to nejhorší. Z těch se otřepalo už hodně poražených států. Němci však byli plně konfrontováni s neuvěřitelnou rasovou hrůzností nacistické ideologie, holocaustem a likvidačními tábory. To muselo s morálním sebevědomím národa Kanta, Schillera či Goetheho notně zamávat. A také zamávalo. Vzpamatovávají se z toho dodnes.

Nejprve se stáhli z politiky a věnovali se obnově hospodářství, což se jim obdivuhodně povedlo. Když jsem se později bavil s jedním Němcem, co stálo za kořeny jejich hospodářského zázraku, pominul soudržnost a odhodlanost Němců a lakonicky poznamenal. „Rusové a Američané si odvezli vybavení našich továren, a tak jsme si museli pořídit nové, modernější.“ Dnes opět Němci hospodářsky vévodí Evropě a i to, že my žijeme v nejlepším období našeho státu, souvisí s tím, že se Němcům daří. Pochopili už, že ovládat Evropu vojensky je nesmysl a navíc zbytečné. Svojí hegemonií v EU mají de facto svoji Čtvrtou říši. Jenomže to není kýžený happyend. Jiným národům sice neubližují, ale mají pocit, že je musí naučit pořádkumilovnosti a německé organizovanosti. Francouzi jsou moc lehkomyslní a pořád by demonstrovali, jižní národy neumí dlouhodobě plánovat a nepřetrhnou se. Slované jsou trochu nepořádní. A tak používají Brusel a jeho nařízení, aby vše narovnali. Britům to vadilo tolik, že odhlasovali brexit.

Ale ani to však není to nejhorší. Konec konců trocha organizovanosti a soudržnosti by prospěla i nám. V duších Němců však stále zůstala pachuť toho, že nedávno hodně ublížili, a tak to chtějí jakoby napravit. Proto tak snadno přijali politickou korektnost vytvořenou americkými levicovými liberály. Pocit viny bílého muže a malování na růžovo jim byl blízký. Jsou až příliš tolerantní a shovívaví. A to nejen ke skutečným obětem válečných konfliktů, ale i k převažující mase ekonomických migrantů, které přilákávají svojí štědrostí. Je to cítit i z již legendárního, trochu sebemrskačského úsloví Angely Merkelové „My to zvládnem“. Proč by to měli dnešní Němci zvládat? Kvůli holocaustu?

Ve své morální snaze si neuvědomují, že čelí invazi militantního islámu, který zneužívají teroristé. Ztrácejí pud sebezáchovy a ohrožují své domovy a způsob svého života. Paradoxně ustupují úhlavním nepřátelům těch, kterým kdysi tolik ublížili. Před lety také pozvali Turky, jako levnou pracovní sílu, a ono to fungovalo. Jenomže Turci byli tehdy sekulárním národem Kemala Atatürka. Od té doby se islám aktivizoval, získal ekonomické zdroje a zahájil své tažení vůči euro-atlantické civilizaci. Podobně, jako kdysi komunisté šířili celosvětovou revoluci. A obdobně jako Němci i islám se poučil, že vojensky to nepůjde. Zkoušejí to teroristickými akty, s kterými si nevíme moc rady. Hlavní silou invaze jsou však islámští imigranti, kteří se v Evropě usadí a založí diasporu. Pak už začnou pracovat dělohy jejich žen, které jsou tou nejúčinnější zbraní. Zvláště ve vymírající Evropě. Ve Franci už je to vidět v no-go zónách, kam se obává chodit i policie. Německo k tomu nemá daleko.

My, kteří jsme se relativně nedávno zbavili komunistické totality a s chutí si užíváme svobody i národnostně homogenního státu, jsme na to možná citlivější. Nezasloužíme si proto nálepku xenofobů, rasistů a sobců. Konec konců, svými názory chráníme nejen své domovy, ale i Západoevropany před jimi samými. Bylo by smutné, kdyby se Německu podařilo rozvrátit Evropu potřetí, tentokrát už asi definitivně. Doufejme, že se to nestane, a dělejme pro to vše, co můžeme.