Mohla by se v zemi za dva roky ujmout moci levicová koalice? A co by to pro nás znamenalo?

Co se voleb do Bundestagu týče, jsme právě v polovině volebního období. Můžeme už tedy hovořit o nějakých trendech.

Pohled na vývoj preferencí ukazuje tři základní tendence:

Vývoj preferencí v Německu, zdroj: Wikipedie.

- stagnaci tří menších stran (AfD, FDP a Die Linke) zhruba na úrovni svých volebních výsledků před dvěma lety; drobné oscilace tam jsou, ale nic zásadního. Nezmění-li se tento trend, žádná z těchto stran ze Spolkového sněmu nevypadne. Hranice je stejně jako u nás 5 procent, od kterých jsou všechny tři bezpečně daleko,

- pozvolnou erozi dříve největších stran CDU a SPD, teď už natolik pokročilou, že opakování „velké koalice“ nepřipadá v úvahu (většina křesel by nebyla dosažena),

- jedinou stranou, která může opravdu slavit úspěch, jsou Zelení. Bude-li jejich nárůst ještě pokračovat, v příštích volbách zvítězí a budou stavět kancléře. Přitom Zelení nabrali více hlasů, než kolik SPD ztratila – významně více. Nejde tedy čistě o spojené nádoby.

Nicméně ani zelený strom neporoste do nebes a 50 procent strana skoro určitě nezíská. I po roce 2021 tedy nejspíš povládne koaliční vláda. Jaká?

Nezmění-li se situace nějak zásadně, přicházejí v úvahu dvě koalice:

- Zelení + CDU/CSU. To je kombinace, o které se v Německu mluví poměrně často. Její výhodou je, že bude skoro určitě numericky možná, protože obě strany jsou dnes „velké“. Nevýhodou by byla značná ideologická rozpolcenost. Zvláště Bavoři z CSU by progresivní linii Zelených těžko snášeli, a naopak. Rovněž Annegret Kramp-Karrenbauer, která nemá ty správné názory na sv. Gender, by pro Zelené byla jen obtížně přijatelnou partnerkou. (Ale AKK tam za dva roky nemusí být.)

- Zelení – SPD – Die Linke, čili „rudo-rudo-zelená“ koalice (Rot-Rot-Grün). Ideologicky daleko konzistentnější, ale nemusí číselně vyjít na nezbytnou většinu. V současnosti by stále ještě nevycházela, ale pokud by Zelení dokázali ještě posílit na úkor CDU, vyjít by těsně mohla. A to je varianta, která mě poněkud znepokojuje. Za chvíli se k ní vrátím.

Celý tento vývoj je dán hlavně erozí velkých stran, více ovšem CDU. Ta trpí hned ze dvou stran, a to procesy, které bude těžké, ne-li nemožné zvrátit. (SPD je na tom ale velmi podobně.)

První proces ohrožující CDU je změna volebního chování u mladších generací. Zhruba polovina voličů CDU je starších šedesáti let (viz třeba tato studie, PDF). Ve středním věku jich ubývá a u mladých jde o okrajovou stranu. Německá mládež je nyní jednoznačně zelená.

Poslední velké volby v SRN byly volby do Evropského parlamentu před třemi měsíci, kde se tento trend jasně ukázal (zdroj).

Výsledky voleb mezi mladými a starými německými voliči

Věková struktura voličů CDU/CSU

Věková struktura voličů Zelených

Kmenových voličů CDU tedy ubývá zcela přirozenou cestou a strana zároveň nedokáže dostatečně efektivně oslovit ty mladší.

Už jen tento jeden jediný proces může dříve nejsilnější straně kontinentální Evropy do příštích voleb ubrat dalších pár procent. Ale je tu ještě druhý.

Druhý proces ohrožující CDU je ztráta – zatím, jak se zdá, trvalá – určitých voličských skupin ve prospěch jiných stran.

Nacionálněji orientovaní voliči našli nový domov v AfD, jejíž podpora nedokáže překročit 16 procent, ale na druhé straně málokdy klesne pod 12 procent, ať už se do ní noviny a televize opírají jakkoliv. V případě voličstva AfD přestal tento běžný politický marketing fungovat. V bývalé NDR je AfD podle průzkumů aktuálně dokonce nejsilnější stranou a podzimní volby do tří zemských sněmů (Sasko, Braniborsko a Durynsko) budou ještě pro CDU velkým „nervákem“.

V západní části Německa zase několik procent voličů uteklo k FDP, která díky tomu zažila skoro zázračné zmrtvýchstání – ještě před pěti lety na tom byla hodně bledě. Na rozdíl od AfD je FDP vnímána jako nekontroverzní až samozřejmý koaliční partner, ale její voliči přeci jen CDU scházejí; a předseda FDP Christian Lindner předloni torpédoval jednání o dost nesourodé zeleno-černo-žluté „Jamajka“ koalici s tím, že je lépe nevládnout vůbec, než vládnout špatně. Což je v alternativlos světě skoro zjevení, které má svoji přitažlivost.

CDU si zvolila novou předsedkyni, Annegret Kramp-Karrenbauer, v prosinci 2018. Vedlo to k mírnému výkyvu preferencí nahoru, ale po pár měsících se křivka zase obrátila k dlouhodobému trendu dolů. AKK zatím neprokázala žádnou viditelnou schopnost navracet uprchlé voliče zpátky (na rozdíl od jejího rakouského kolegy Sebastiana Kurze). Nedá se úplně vyloučit, že ji znervóznělá strana příští rok vymění za někoho jiného.

Nu, a sečtu-li si všechny tyto trendy, vychází mi z toho, že:

a) musíme akceptovat skutečnost, že CDU, která de facto vytvořila moderní Německo a do značné míry spoluvytvořila dnešní podobu EU, se nachází v trvalém úpadku a na budoucnost kontinentu budou mít vliv jiné politické strany a směry,

b) možnost rudo-rudo-zelené koalice na nejvyšší úrovni je v roce 2021 zcela reálná, i když zdaleka ne jistá; stačí k ní drobné posuny v jednotkách procent.

Tak, jsme u toho. Pokažený semafor čili Rot-Rot-Grün.

*****************************

Sjezd SED v Lipsku, 1986. (Bundesarchiv, Bild 183-1986-0417-414 / Franke, Klaus / CC-BY-SA 3.0)

Kdyby šlo jen o dvě strany, nebyla by to novinka; Zelení a socialisté spolu už jednou vládli, v letech 1998-2005.

Tou zásadní třetí silou v RRG je Die Linke, nástupnická strana SED, bývalé komunistické státostrany Německé demokratické republiky. Od éry Ericha Honeckera k současné Die Linke vedlo pár kotrmelců, jednak přejmenovánína Stranu demokratického socialismu (PDS), jednak sloučení s odpadlým levým křídlem SPD v roce 2005, po kterém vznikla entita současného jména.

Z personálního hlediska byla PDS pokračováním té samé komunistické stranou, jen pod jiným jménem. Přispěla k tomu i skutečnost, že mainstreamoví sociální demokraté odmítali v 90. letech bývalé členy Honeckerovy SED přijímat. (Nevím, jak je to dnes.)

Po sloučení se západními levičáky se strana trochu naředila, ale stejně měla i nová Die Linke dlouho těžiště na východě, v bývalé NDR. V podstatě jej tam dodnes má; teprve roku 2017 dosáhl počet členů Die Linke v bývalém západním Německu počtu „východňarů“, ačkoliv z hlediska počtu obyvatel je západ Německa několikanásobně početnější. (Rozsáhlý článek ve Spiegelu ohledně vnitřní struktury strany.)

Pro pravici byla Die Linke dlouho nedotknutelnou stranou, protože reprezentovala dědictví druhé německé totality, včetně zadrátované vnitroněmecké hranice a Schießbefehlu, praxe střelby po utíkajících občanech. Byla tedy ze strany CDU/CSU a FDP držena v sanitárním kordonu. Poslední dobou nicméně v CDU probíhá občasná debata, zda je spolupráce s Die Linke horší než s AfD. Výsledky budoucích zemských voleb na východě si takové rozhodnutí mohou vynutit.

Na levici panoval mezi socialisty a postkomunisty dlouho poměrně chladný vztah, ale ne takový, aby zabránil občasné spolupráci; dnes spolu vycházejí daleko lépe, rozhodně přátelštěji, než CDU a AfD.

A ani pro Zelené už není na zemské úrovni spolupráce s postkomunisty tabu. Rot-Rot-Grün se stala realitou ve vládách tří spolkových zemí.

- Pionýrem (pun intended) celého konceptu bylo Durynsko v bývalé NDR, kde dal první RRG koalici dohromady vítěz voleb roku 2014 Bodo Ramelow. Ramelow, odborář narozený na západě, je známý svým osobním charismatem; mandát by měl obhajovat teď, v říjnu 2019. (Zemské volby v SRN jsou obvykle pětileté.) Durynsko je jediným státem, kde Die Linke drží křeslo premiéra.

- V roce 2016 vznikla RRG v hlavním městě Berlíně.

- A konečně letos zaznamenali postkomunisté první vládní úspěch v západní části Německa: v novém vedení města Brém, které tvoří samostatnou spolkovou zemi, jsou také součástí RRG koalice.

Na spolkové úrovni dosud rudo-rudo-zelená koalice nevznikla, ale tabu už to delší dobu není. Po předchozích volbách roku 2013 vyjádřily jak špičky Zelených, tak SPD ochotu k rozhovorům s postkomunisty. (Povšimněte si, že tehdy ještě nebyl koncept RRG pracovně odzkoušen na zemské úrovni. Dnes je, a hned trojnásobně.) V roce 2017 dopadly volby tak, že by RRG scházelo k majoritě skoro sedmdesát křesel; tudíž nemělo smysl o takové variantě ani hovořit. Pokud by ale v roce 2021 přicházela RRG číselně v úvahu, určitě se o ní bude jednat.

*****************************

Musím říci, že ze zeleno-rudo-rudé varianty budoucí vlády mám upřímný strach. Se zájmy naší republiky by se taková vláda křížila hned na několika frontách, které vyjmenuji.

Než se do toho začtete, berte prosím v úvahu, že jde o moje spekulace dané stavem věcí, jak jej znám, nikoliv o proroctví neomylné. Budoucnost nikdy není jistá; a pokud někdo vidíte v následujících úvahách vyslovené chyby, dejte o sobě slyšet v diskusním fóru.

Energetická bezpečnost. Už i současná velká koalice nasměrovala Německo k postupnému odstavování jaderných (Atomausstieg, do roku 2022) a uhelných (Kohleausstieg), do roku 2038) elektráren. Jenže hnutí Fridays 4 Future, které pomohlo Zeleným k jejich nedávnému růstu, považuje ten druhý cíl za nedostatečný a požaduje zkrácení termínu do roku 2030. Případná RRG vláda by takový požadavek nejspíše brala daleko vážněji než ta současná. Všech efektů nedohlédne nikdo; 2030 je přeci jen šibeniční termín.

S tím související vývoz protijaderných myšlenek. V době, kdy jsem vyrůstal, vyvíjelo sousední Rakousko docela solidní úsilí k tomu zastavit stavbu JE Temelín. (Pamatujete ještě na Jihočeské matky? Jejich předsedkyně Dana Kuchtová byla v nominálně středopravicové vládě po devět měsíců ministryní školství.)

To současná velká koalice kancléřky Merkelové se se svým Atomausstiegem omezila na svoji vlastní zemi a nesnaží se jej vnucovat sousedům. Jenže u případné RRG bych považoval za možné, že nastoupí „rakouskou cestu“ a bude se snažit od břímě jaderné energetiky osvobodit i nás, a to zrovna v době, kdy by bylo potřeba dostavět pátý blok Dukovan. Německo má přitom vzhledem ke své velikosti zcela jiné možnosti nátlaku než Rakousko.

Průnik kolektivizačních konceptů do německé politiky. Když Konrád Adenauer zakládal poválečnou Spolkovou republiku Německo, definoval ji jako stát, který silně respektuje soukromé vlastnictví. Tento respekt během desítek let poněkud erodoval, ale v případě RRG vlády by mohl dostat zabrat ještě více.

V Berlíně, kde RRG vládne, se koketuje s vyvlastňováním bytů a rétorika Fridays 4 Future vůči „kapitalismu“ je v Německu docela otevřeně nepřátelská; k hnutí se přidávají organizace z levého okraje spektra, pro které představuje zajímavý způsob šíření jejich myšlenek do mainstreamu. (Nejde ale jenom o Německo.)

Tím, že revoluční levice úspěšně naroubovala pojem „změny systému“ (Systemwandel) na změnu klimatu (Klimawandel), má v ruce něco novějšího než klasické marxistické slogany, které už se během poslední stovky let přeci jen trochu otřepaly. Může to být docela účinná taktika.

Za neškodné nepokládám v tomhle kontextu ani ono vyhlašování stavu klimatické nouze, se kterým u nás začala Čižinského Praha 7 a které vedlo k očekávatelným švejkovinám. V Německu je daleko rozšířenější. Vypadá to jako „sranda“ a virtue signalling, ale používaný slovník přeci jen trochu ovlivňuje politickou realitu a posouvá Overtonovo okno jinam.

Navykne-li si občanstvo uvažovat o momentálním stavu jako o nouzi, bude časem ochotnější akceptovat nějaká nezbytná nouzová opatření, třeba zrovna vyvlastňování nějakých objektů, které nejsou využívány v souladu s obecným blahem. V nouzi se přeci neřeší nějaká občanská práva a svobody, jde hlavně o přežití. Toto je osvědčený postup, fungující napříč civilizacemi a po staletí.

Pojďme dále. Průmyslová politika RRG Německa by skoro určitě byla jiná než teď. Dekarbonizace znamená mj. boj proti autům se spalovacím motorem, což je jeden z nejsilnějších vývozních sektorů SRN. Jelikož logistické řetězce německých automobilek tvoří dost podstatnou část českého hospodářství, veškeré efekty takového dění by se přelévaly sem.

Toto je, popravdě, chyba hlavně nás samotných. Naše hospodářská politika v průběhu poslední generace dlouhodobě směřovala k tomu, abychom byli s Německem silně srostlí. Byly časy, kdy to dávalo jednoznačný smysl; myšlenka, že by se SRN začala sama dobrovolně deindustrializovat, byla ještě v 90. letech absurdní. Dnes už je představitelná. Bohužel to teď má následky i pro nás. Událostem v Německu jsme silně ekonomicky exponováni, asi nejvíce za celou historii zdejší „kotlinky“. (Jednotný obchodní prostor Rakouska-Uherska býval docela slušným stabilizačním prvkem, ale kdeže loňské sněhy jsou.)

Geopolitické důsledky. Široká kapitola a tenhle text už je teď dost dlouhý, takže jen letmo. S komunistickými kádry ve vládě by se otevíraly možnosti, které by pro středovější kabinet s účastí CDU nebyly myslitelné.

Poslední dobou to vypadá, že rozhodujícím konfliktem 20. let bude přetahovaná mezi Čínou a USA. Nutnost nějak přibrzdit ambice Číny na světové scéně je snad jediné velké téma, na kterém se republikáni a demokraté shodnou. Ať už za rok vyhraje Trump volby či nikoliv, je dost pravděpodobné, že konflikt Ameriky s Čínou bude pokračovat. Doufejme, že jen na hospodářské úrovni.

Německo coby exportní ekonomika je jakýmkoliv obchodním konfliktem velmi zranitelné a německý export do USA (113 miliard eur) je objemově srovnatelný s německým exportem do Číny (93 miliard eur). Jinými slovy, čistě ekonomické zájmy táhnou Němce na obě strany.

To je nepohodlná situace a teď k tomu přičtěme, že antiamerikanismus na německé levici je tradičně velmi silný. Kdyby v takovém stavu věcí mohli následníci bývalé východoněmecké SED spoluurčovat německou zahraniční politiku, odhadoval bych, že budou na Čínu hledět daleko vstřícněji a přátelštěji, než dosavadní velká koalice, která se snaží hlavně o to uhnout oběma obrům z cesty.

A politické sbližování mezi Německem a Čínou je asi vůbec to poslední, co bych našemu kontinentu přál. Tamní soudruzi dokážou vyvážet i jiné věci, než je laciné zboží; třeba praktické know-how k tomu, jak omezit šíření myšlenek, které vládě vadí.

*****************************

Hudební epilog
Jak jsem již zmínil, nejde o proroctví, jen o spekulaci. Ale klíčové slovo „Prophet“ mi dalo tuto klasickou metalovou stopu.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora