Co máme dělat s uprchlíky ze Sýrie a celého Blízkého východu? Asi nejsem sám, kdo si klade otázku, jak má Česko reagovat a co má dělat celá Evropská unie. Marně si hlavu lámu už od počátku té ohromné migrační vlny.

Napřed co opravdu dělat nemáme. Naprosto odmítám hysterii, vyvolávání paniky a hrůzy z toho, že nás přijdou podříznout, znásilnit naše dcery a prosadit právo šaría v Česku nebo v celé EU. Odmítám takové nesmysly a přátelům se snažím vysvětlit proč. Jak se ukazuje, je většina těch běženců ze Sýrie. To je stát, který se zhroutil a kde proti sobě stojí tři ozbrojené skupiny, které se snaží urvat nějaký podíl na moci. Původní baasovská armáda premiéra Asada, vzbouřenci z arabského jara, kteří proti vládě a Asadovi vyvolali vojenský konflikt, a o chvilku později do bojů vstoupily bojůvky Islámského státu. Stát nefunguje, základní hodnoty rozvráceny, možnost smrti přichází odkudkoliv. Podobně v Iráku neexistuje reálná politická a vojenská síla, která by dokázala prosadit jakékoliv právo a pořádek. Běženci z tohoto území prchají, aby si zachránili život, aby zachránili budoucnost pro sebe a své rodiny. Jsou to oběti násilí, rozhodli se utéct.

Sýrie a stejně i v menší míře Irák byly stabilní země s fungujícím autokratickým státem, kde existovala základní pravidla a systém. Byla to relativně vyspělá společnost se znalostí cizího jazyka (francouzština a angličtina). Společnost byla stratifikovaná, sociálně vyspělá s vyšším podílem vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva, fungujícím systémem služeb pro obyvatele a se znalostí okolního světa. V žádném případě se nejednalo o většinovou kmenovou společnost fungující na principu strachu, klanu nebo jiných primitivních sociálních principech. Irák a Sýrii nelze srovnávat s dejme tomu rurální, prakticky nevyvinutou sociální strukturou Afghánistánu nebo některých zemí Sahelu, případně Súdánu. Vzdělaní lidé se slušným rozhledem a zkušeností z fungujícího státu nejsou snadnou kořistí primitivních demagogů, fanatických nenávistných muslimských věrozvěstů, a nelze a priori počítat s tím, že jsou neadaptovatelní na evropské podmínky. Alespoň ve velké většině. Proto se běžného Syřana, Iráčana či Kurda prostě nebojím. Vím, že mě nebude ohrožovat. Mnohem větší obavy ve mně vyvolávají ti, kteří se dostali na lodích z Libye na ostrov Lampedusa a předtím utekli ze zemí subsaharské Afriky nebo třeba ze Súdánu. Všimněte si, že se o nich nyní nemluví.

Jenže čeho je moc, toho je příliš. Takže ani štědré a vstřícné Německo nebo jiné větší země nejsou s to poskytnout zázemí a možnost vybudování nové kariéry statisícům. A právě takové počty se daly do pohybu. Ta migrační vlna nekončí a neskládá se z těch šťastnějších, kteří se dostali až do Německa nebo Česka, ale i z těch, kteří právě balí někde ve střední Sýrii batoh, těch, kteří jsou evakuováni na ostrově Lesbos, a z dalších, kteří se teprve k tomuto zoufalému kroku chystají.

Takže jaké je řešení? Vojenská intervence nemůže mít žádný úspěch. Levicoví blouznivci, anarchisté všech směrů a na ně napojení novináři a média udělají takový virvál, že žádná vláda do takto riskantního kroku nepůjde. Bylo by to její poslední rozhodnutí, pak by padla. Podívejte se, jak dopadl Tony Blair, když bránil evropské hodnoty v Iráku. Právě zvolený nový vůdce britských labouristů je kovaný socialistický revolucionář a po G. W. Bushovi přišel blouznivec Obama. Přímá vojenská intervence a dlouhodobá vojenská správa těch rozvrácených zemí není možná.

Celosvětové společenství garantované OSN nebo Radou bezpečnosti je zcela paralyzováno a nefunguje. Systém vytvořený po druhé světové válce jako prostor komunikace se ukázal po pádu bipolárního světa jako zcela nefunkční a usnesení Rady bezpečnosti s možností veta jedné z pěti poválečných mocností je přežitek. Takže odtud také žádná pomoc, žádné řešení nepřijde.

Jsem stále více přesvědčen, že jediné řešení je zamezit pokračování této uprchlické vlny, podstatně ztížit odchod z regionu a donutit, přesvědčit ty, kteří plánují svoji budoucnost kdekoliv v Evropě, že je to marný pokus. To je možné jednak trvalým oslabováním IS a jejich pomahačů třeba ze Saúdské Arábie, omezení jakéhokoliv přísunu zbraní a peněz do tohoto regionu a současně vybudování záchytných táborů už přímo na březích Středozemního moře nebo v Turecku pod správou a financováním EU. Tam je nutné zastavit uprchlíky a dát jim šanci na přežití, nikoliv na migraci. Chceme-li chránit Evropu, musíme v duchu humanistických tradic poskytnout pomoc těm, kteří utíkají před válkou, leč nikoliv v Evropě, ale v blízkém sousedství. Současně je nutné exemplárně trestat všechny, kteří zajišťují pohyb migrantů. Všem převaděčům, majitelům a posádkám lodí a dalším vyžírkům, kteří se obohacují na lidském neštěstí, je nutné dát jasně silou najevo, že to nebudeme tolerovat. Včetně ničení jejich lodí nebo další infrastruktury pro pohyb běženců. Říká se tomu policejní, nikoliv vojenská akce.

To je možné koordinovat v Evropě, to je nutné prosadit a realizovat. Tímto směrem musí reprezentanti států Evropy jednak a konat. A zcela záměrně říkám reprezentanti států, nikoliv Evropská komise, nikoliv aparát v Bruselu. Ten to není schopen garantovat. A bude to stát velké peníze, ale pořád méně než všechny dlouhodobé programy na integraci a zapojení statisíců do běžného života.

Bohužel, průběžné zprávy nasvědčují opaku. Putin posílá do Sýrie zbraně, protože jemu jde o to, vyhnat z domova co nejvíce lidí, kteří se pohrnou do Evropy. Ruské zbraně v Sýrii v rukou kohokoliv jsou vlastně namířeny na Evropu. Další velký hráč, který podporuje tyto boje, je Saúdská Arábie. Právě sunnité z IS jsou přímo napojení na dodávky peněz, zbraní a asi i logisticky podporování z Rijádu. Nechápu jak to, že Saúdové mohou vystupovat stále ještě jako partner vyspělého světa. Jsou spoluodpovědni za ten kolaps, který pozorujeme na Blízkém východě a jehož jsme do značné míry i obětí v podobě uprchlické vlny. Stejně tak i menší ropné státy na Arabském poloostrově mají podezřele blízko k bojovníkům z Islámského státu, a přesto jsou pro evropské země, ale i pro USA stále respektovanými partnery.

Právě proto musí být evropské země schopny společně formulovat strategii, jak zabránit pokračování tohoto exodu, a mít dostatek politické síly a vůle takovou strategii realizovat. Nejde o to, jak rozdělit, ty, kteří již dojeli do Evropy, jde o to, jak zastavit všechny další na začátku cesty.

Autor je komunální politik ODS