Parafrází známé filmové hlášky se vracíme k závěrům Chilcotovy sedmileté vyšetřovací komise (zdroj). Její hlavní stanoviska můžeme shrnout:

1. Britská invaze do Iráku byla neoprávněná

2. Argument vlády tehdejšího premiéra Tonyho Blaira o tom, že irácký diktátor Saddám Husajn má k dispozici zbraně hromadného ničení, byl nepodložený.

3. Husajn byl tyran, ale nepředstavoval bezprostřední hrozbu.

4. Intervence skončila velmi špatně a velmi daleko od toho, co můžeme nazývat úspěchem (zdroj).

5. Velká Británie podcenila úkol rekonstrukce iráckého státu, takže Irákem dodnes zmítá násilí.

Z objektivního pohledu je výsledek komise sporný. Zatímco konflikt vypukl 2003, pak stanovisko komise je dáno 2016. Tady už neplatí, že po bitvě je každý generál, tady nastupují přímo maršálové. Pojďme ale k jednotlivým hlavním bodům.

Ad 1. Britská invaze do Iráku byla neoprávněná

Souhlas OSN k invazi do Iráku v roce 2003 skutečně nebyl, a tak se zdá, že komise z pohledu mezinárodního práva má pravdu. Podíváme-li se na dnešní složení OSN, na počet demokratických a ostatních států, na celý chod této organizace, pak z pohledu mezinárodního práva sice argument komise musíme uznat, z věcného pohledu však nikoliv. OSN dnes nepředstavuje záruky ničeho. Připomeneme výroky představitelů OSN na adresu EU v době migrační krize, které byly vším, jenom ne pomocí. Spíše ultimátem. Mimochodem, proč OSN přestalo financovat uprchlické tábory v Turecku, jsme se nikdy nedozvěděli. Ale tím celá migrační krize nabrala spád. OSN dnes není a ani nemůže být autoritou proto, aby posuzovalo boj s terorismem, když na jeho půdě působí státy, které terorismus vyvážejí jako oficiální politiku. Hrozí zničením jiných států (především Izraele) a zaplavením světa svou vírou a právem. V hodnocení komise má bod jedna jen 50 % správnosti.

Ad 2. Argument vlády tehdejšího premiéra Tonyho Blaira o tom, že irácký diktátor Saddám Husajn má k dispozici zbraně hromadného ničení, byl nepodložený.

To je jedna z nejvíce rozšiřovaných lží. Vláda Tonyho Blaira operovala se zpravodajskými informacemi, kterým také věřila. To samotná komise v části textu přiznává. Takže závažné podložení tu bylo. Závěr komise je po právní stránce nepravdivý. Zastavme se u tvrzení, že Husajn neměl zbraně hromadného ničení. Jaderné dokončené spíše ne, ale chemické? Zprávy o tom, že Husajn před svým pádem nechal převážet kamiony se zbraněmi do sousední spřátelené Sýrie, jsou známé. To, že v Sýrii se použily chemické zbraně doložili pak samotní komisaři OSN (viz). Chemické zbraně s yperitem použil i tzv. Islámský stát a ten si je vyrobit nemohl (viz). To, že se v Iráku zbraně údajně nenašly, není důkazem toho, že je v určité době Husajn neměl. Takové tvrzení neobstojí. Opačně si položme otázku, co tedy představuje text v závěrečné zprávě známé také jako Duefel Report, kde je uvedeno, že byly v Iráku nalezeny chemické ZHN. V roce 2007 vydal bývalý americký federální prokurátor a nyní nezávislý analytik zpravodajských informací John Loftus zprávu, že vláda USA tajila pochybení Iraq Survey Group (ISG), která objevila sklad jaderných zbraní a sklad koncentrovaného přírodního uranu, který byl dle Johna Loftuse Američanům poté záhadně odcizen z nehlídaných skladišť. Tyto jaderné zbraně byly podle izraelské zpravodajské služby odvezeny do zařízení v Deir al-Zúru v Sýrii (zdroj). Izrael 6. září 2007 proto bombardoval syrské zařízení s tvrzením, že bylo továrnou na atomovou bombu (zdroj). Hodnocení komise v tomto bodě zjevně neobstojí, neboť nevysvětluje, ani nevyvrací svými důkazy již dávno existující zprávy a konání státu Izrael.

Ad 3. Husajn byl tyran, ale nepředstavoval bezprostřední hrozbu.

Husajn, který měl v blízkém okolí na svědomí dvě války a statisíce mrtvých, prokazatelně vyvražďoval i vlastní obyvatelstvo. Tyran to byl nepochybně a pro své okolí a Izrael byl jednoznačnou hrozbou. Pokud Komise tvrdí, že nebyl hrozbou pro Velkou Británii, je to tvrzení ošidné. Vždyť i takový Kaddáfí vydal příkaz k akci Lockerbie a výbuch letadla zabil 259 lidí. Totéž mohl nařídit kdykoliv i Husajn. Zde měla a má komise krátkou paměť. Členové komise by si měli pamatovat, že operace Pouštní bouře (17. ledna 1991 - 28. února 1991) se účastnily i jednotky Velké Británie a hlavní hybnou politickou silou této operace byla britská premiérka Margareth Thatcherová. Husjan byl hrozbou i pro Velkou Británii, a to především možností teroristických útoků s nasazením chemických zbraní. Takovou hrozbu komise vyloučit nemůže. V hodnocení komise u bodu tři proto nelze spatřit dostatek nadhledu a objektivnosti.

Ad 4. Intervence skončila velmi špatně a velmi daleko od toho, co můžeme nazývat úspěchem

Invazi do Iráku pod kódovým označením „Operace Irácká svoboda“ tvořilo přibližně 40 zemí, které poskytly své vojáky. K útoku byla zformována mezinárodní (britsko-americko-australská) koalice, jejíž vojenskou sílu tvořilo 17 divizí o síle 300 900 mužů.Ve válce s Husajnem přišla Velká Británie o 179 vojáků. Super vycvičená Husajnova armáda, čítající přes 400 tisíc mužů, byla rozdrcena koalicí USA-Velká Británie-Austrálie během tří týdnů (20.3.-14.4.2003). Pokud někdo počítá toto za vojenský neúspěch, nelze s ním souhlasit. Komise zaměňuje samotnou intervenci s poválečnou obnovou země. To jsou ale dva zcela rozdílné pojmy i rozdílné časové úseky. Komise v bodě čtyři nedefinuje, co počítá za úspěch, a její hodnocení jako zavádějíci proto nelze přijmout.

Ad5. Velká Británie podcenila úkol rekonstrukce iráckého státu, takže Irákem dodnes zmítá násilí.

U tohoto bodu je nutné se zastavit s otázkou předběžnou: Od kdy do kdy měly Spojené státy a Velká Británie tuto odpovědnost? V určení časové lhůty je podstata této odpovědnosti.

Mají ji oba státy i v roce 2016? Proč by měly mít, když Irák má svou vládu, svou armádu a plně kontroluje své hospodářství? Odpovědnost USA a UK není a nemůže být na „věčné časy“ a komise nám svůj časový pohled dluží. Tím se ovšem i její hodnocení dostává mimo pásmo reality.

Přesto zde musíme komisi dá za pravdu, byť jinak, než by asi očekávala.

Cílem „Operace Irácká svoboda“ bylo svržení tyrana Husajna a nastolení demokracie v Iráku. Tento plán byl a je zatím nereálný. A platí to pro jakoukoliv muslimskou zemi, pokud je v ní právo šaría nadřazeno právu sekulárního státu. Evropský soud pro lidská práva již v roce 2003 konstatoval, že právo šaría je neslučitelné s demokracií. Ještě před invazí do Iráku v roce 1998 Evropský soud pro lidská práva svým výnosem rozhodl, že zavádět právo šaría byť i jen částečně vedle evropských právních systémů by bylo porušením Evropské konvence na ochranu lidských práv a základních svobod (viz).

Tomuto poznání a právnímu výkladu nevěnovali v USA ani jinde dostatečnou pozornost. Proto se ale „výstavba demokracie“ v Iráku, Egyptě či Libyi nedaří a v Turecku se Mustafou Kemalem Atatürkem nastolený sekulární stát mění pomalu a jistě v prezidentskou diktaturu.

Je-li pravdou, že Mustafa Kemal Atatürk pronesl slova „Islám, tato absurdní teologie nemorálního beduína, je mršinou, která otravuje naše životy“, pak znovu připomínáme, že právo šaría není od islámu oddělitelné a výroky Evropského soudu pro lidská práva nepozbývají nic na své platnosti.

Bylo tedy možné pomocí invaze nastolit v Iráku demokracii bez toho, že by se uplatnilo radikální prosazení sekulárního státu, jak jej realizoval v Turecku Mustafa Kemal Atatürk?

Ne.

Komise má pravdu, že poválečná obnova Iráku neproběhla dobře. Ale do doby, než si svět přizná, že Mustafa Kemal Atatürk byl jediným, kdo nalezl cestu, jak v zemi muslimů nastolit demokracii, jsou všechny debaty o tom, co kdo měl či neměl udělat, liché. Problém závěru Chillcotovy komise je v tom, že se ani neodvážila nějaké řešení naznačit. Jenom kritizovala.

Ale to umí i pantáta z Horní Dolní.